Zabil mě Einstein, pánové ! č.3

Je to v prdeli. Kdo se v tom má sakra vyznat? Ne vopravdu, už bych mohl zkapat. Nebo že bych to měl už za sebou? Ale hovno, vnímám, myslím tedy žiju. Tak přemejšlim. Co jinýho tady taky můžu dělat na posranym prahu smrti, že jo. No zkrátka dumám, jestli je něco pak. Jakože potom. Nějakej afterlife. Nevěřim na nebe ani na peklo a ne proto, že jsem připosranej z toho, že jsem zralej si to namířit rovnou dolů do tepla, ale proto, že je to prostě hovadina. Jediný je jasný. Buď to dneska zjistim, nebo prostě zhasnu a hotovo. Tma. Ten můj stav ve kterym se teď nacházim, by asi taky nějakej hlavoun zdůvodnil. Určitě jsem to totiž ještě nezabalil. Tohle prostě žádnej posmrtnej život není. Ještě ne.
Člověk, jako každý stvoření prostě zdechne a stane se potravou buď pro červy, nebo plameny. Já bych teda chtěl spálit, dost nerad bych krmil svým pracně zhuntovanym tělem nějakou ponravu. Nasrat. I když to by ponrava uvítala taky.
Pamatuju, že jsem jednou vedl o víře velice vážnou rozmluvu s jedním místním pánbíčkářem. Asi nemusim říkat, že to dopadlo dost na hovno. Dost možná to taky dopadlo několika bodnýma ranama v mým těle. Že by se muž víry převlíknul za muže vědy a šel porušit jedno takový zanedbatelný Boží přikázání?
To by bylo dost nepravděpodobný, ale na světě se stávaj ulítlejší věci. Je pravda, že jsem ho asi urazil a lehce zpochybnil jeho modlu. A i potom co chtěl, abych se mu veřejně omluvil v kostele, jsem ho svým odmítnutím asi opět nakrknul a třeba i dost vyprovokoval k neřízenému jednání. Bůh ví. Jo, ale čert zase ví proč. Potom co mě nazval satanem, bych stejně v kostele ani neměl co dělat.
Ten místní pánbíčkář se jmenuje Tot. Jarmil Tot. Je fakt, že kdybych se jmenoval Jarmil, tak asi taky budu věřit v Boha a každou noc bych se ho ptal, jestli si ze mě náhodou nedělá prdel. Abych to uvedl na pravou míru. S debatou o víře si začal on. Já jako ateista jsem se nikdy schválně nenavážel do věřících a to jsem očekával i od nich. Pro mě je prostě víra jen přání. Marný přání. Každej věřící si prostě přeje, aby na všechny sračky světa nebyl sám a tak se obrací na vyšší bytost. Fajn pokud tomu někdo věří tak ať. Já si jen nedokážu představit, co by mi řek třeba můj cvokař na to, kdybych mu vysvětlil, že ty jeho pilule, jakkoli jsou pro mě nezbytný, brát nemusim, protože jsem našel Boha a on mě svou přítomností uzdravil. No co by asi říkal. Asi něco jako: „Fajn, tak ty prášky neber. Vezmi si krucifix a bibli a mazej do cvokhausu“.
Posmrtnej život v království nebeském mi přijde taky jako dost nejistá odměna za nudnej život, plnej odříkání. Jo, mám na to prostě svůj názor. No a Jarmil se odhodlal k tomu, že mě, zbloudilou ovci, obrátí jediným a tím správným směrem. No, a tak mi začal můj názor vyvracet. Jeho ale vůbec asi kurva nenapadlo, že nebloudim, ale vůbec se nechci angažovat v nějakym stádu. To on přišel a ptal se, proč nevěřím v Boha. Tak jsem mu to prostě řekl.
Víc než víru jsem mu ale o hlavu otřískal jeho samotnýho. Víte, můžete bejt budhista, křesťan nebo muslim. Jakmile jste ale jednou kokot, tak jste prostě kokot a je úplně jedno jakýho vyznání. Začal s přikázáníma. Že se jich mám držet a budu prostě v cajku. Potkal jsem ho jednou u nás před barákem. V ruce držel propagační leták s vousatym chlapem, co se na něj nechal vyfotit jako Ježíš. Nějakej model co se nemusel holit, protože, když zrovna nefotí svatý obrázky, prodává svůj podvozek v katalogu na spoďáry. Ten leták se nám snažil narvat do schránky, ale když mě uviděl, rozhodl se mi ho s krátkým výkladem předat osobně.
A tam, vypsáno bylo desatero. No a on si asi připadal jako hořící keř. No, a když jsem se začet, povidal mi, že i já mám světlou stránku a že jsem v jádru hodný člověk. Tak jsem se tak akorát nasral. Řekl jsem, že jak tak čtu těch deset rad do života, tak jsem si uvědomil, že desatero dodržuju nevědomky daleko podctivěji než on, což ze mě dělá lepšího křesťana, než je on sám. To se ho pochopitelně dotklo. Ale já ho znám moc dobře, jako většinu lidí z Čučic co mi lezou na nervy.
„Neuctívat jiný bohy.“ Parafrázoval jsem první bod. „Tak jsem se nedávno doslech, a to jsem měl z první ruky od jedný místní klepny, že máš fotku s podpisem Karla Gotta? Jestlipak ty nemáš falešnou modlu?“ ptal jsem se ho a je jasný že je to kravina, ale všim jsem si, že se zarazil a zapochyboval, jestli náhodou Karlovi nefandí víc, než by měl. Jel jsem dál.

„Za druhý: Nezneužij boží jméno. Dobře je to jedna jedna.“
„Za třetí: Zasvěť jeden den v týdnu bohu.“ Tady se Jarmil tvářil, že ho nemůžu trumfnout. Ale. Já měl eso v rukávu. Povidám. „Jarmile jeden den. Co je dneska? Pondělí, no a ty rozdáváš tyhlety boží letáčky. To nemohlo počkat na neděli po kostele? Bůh nemá rád vlezdoprdelky proto napsal, že se mu máš věnovat jen jeden den v týdnu. Chápeš? Za mě nerozhodně.“ Snažil se mi to vyvracet, ale neměl šanci, tak začal soutěžit taky, a vyzval mě, ať čtu dál. Asi si věřil, no a já byl rád, že se chytil na udičku.
„Za čtvrté: Cti otce svého a matku svou. Jarmile Jarmile. Já svý rodiče ctím. A jelikož mi poskytují střechu nad hlavou, ke stáru se jim za to odměním stejnou mincí. Ale kdepak jsou tvý rodiče?“ Víc nebylo třeba. Starej pan Tot po tom co ovdověl, mazal do starobince. Asi byl nesnesitelně senilní a Jarmil zrovna měl asi kurevskou mozkovou výduť nebo co, protože si nevzpomněl na radu číslo čtyři. Měl jsem ho na lopatě.
„Nezabiješ, nesesmilníš!! Nepožádáš manželky bližního svého!!“ řval jako by se chlubil. Héč péč nikoho jsem nezabil a neprcal nikoho krom svý ošklivý a tupý starý. Nerozhodně, i když co se „nezabiješ“ týče, kdo ví, jestli nemám dneska o bod víc.
U „nepokradeš“ jsem mu připomněl jeho nedomrlé potomky, kterým puritánsky zakazoval, co mohl, Například chodit plavat k řece po tom, co se jeho dcera začala zaoblovat a tak ji chtěl pochopitelně chránit před nenasytným druhým pohlavím, protože si jistě pamatoval na své nenasytné roky. A samozřejmě i ona kdyby náhodou věděla k čemu má vůbec vagínu, tak by to jistě hned otestovala. A když nešla ona, tak ani její mladší bratr. Jarmil se ptal, že prej co to má co společnýho s krádeží a já ho usadil tím, že za krádež se považuje nejen, že někdo ukradne nějakou věc ale i to, že někoho připraví o dětství.
Jarmil soptil. Koktal a vymlouval se. Varoval mě. Prostě byl v prdeli. Já rovnou využil jeho vzteku.
„Nepromluvíš křivého svědectví. Víš, jak si říkal, že jsem v jádru dobrák, no teď už víš, že jsi kecal. Nepožádáš statku bližního svého. Tímhle tím letáčkem a tvýma kecama mě obíráš o můj statek, moje duševní vlastnictví, který pramení z toho, že mám nárok na vlastní volbu, takže jsem asi lepší křesťan než ty že jo?“ Dorazil jsem ho jednim dechem a k nohám mu hodil brožurku s vousatým manekýnem.

Jo, jsem satan. Ten ale nejde zabít. Já jsem démon v lidskym těle a tak jsem si nezasloužil chodit po tomhle zasranym světě. Jsem zlej a ostatní tak se mnou i jednaj. Jediná Mona, která mě kdy aspoň trochu chápala, teď leží zbitá někde na hajzlu, protože jsem si dneska nevzal svoje prášky co jsem si vzít měl a sjel se a chlastal až hanba. Ublížil jsem osobě, která mě ukecala oblíct si převlek Einsteina a jít s ní na maškarní.Vyjel jsem po ní ona mě odmítla a já ji skopal jenom proto, že jsem její náklonost blbě pochopil.
Nezasloužil jsem si nic jinýho a nikdo jinej, by mě neměl právo potrestat, tak jsem se potrestal sám. Sedmkrát nebo šestkrát. Na to sere pes. Buď jak buď, za tohle má Jarmil jeden bod v kapse. V tom amoku jsem to nepočítal, ale stačilo to, aby mi těma otvorama utekl život, kterej jsem si stačil předtim stokrát posrat. Na světě se ale stávaj i ulítlejší věci. Kdo si pak vzpomene na magora, co se sám ubodal k smrti. Jen kurva doufám, že Jarmil kecá a žádnej Bůh není, protože to by pak bylo i peklo a já cítim, že k němu mám teď zrovna dost blízko.


Konec