Ježíškův ježíšek

Že Mikuláš ještě docela ujde, věděl Ježíšek dávno. Mikuláš je neškodný patron. Přijde, něco huhlá. Pak vy. Pak odejde. Nechá vám punčochu nebo čepici. Vůbec to nevadí, protože ani punčocha, ani čepice nejsou určeny k nošení (kdo by taky nosil v Galileji čepici – kromě Mikuláše tedy).
Ne, Mikuláš je v pohodě. Jenom se mihne. Člověk by o něm vlastně ani nevěděl, kdyby za sebou každoročně nenechával ty čtyři neděle hrůzy. V nich jste vystavováni zkouškám a znovu a znovu nuceni uvědomovat si tíhu své pozemské existence.

„Musíme se letos důkladně připravit na ježíška,“ říká každý rok otčím a mrkne na pobledlého chlapce, připravujícího si věci do školy. Ve škole jsou už pravidelně dávno připraveni.

„Ježíšku, Ježíšku, to bude tenhle týden ode mne už třináctá poznámka. Pěkných pár ti jich, pokud vím, napsali i kolegové, jenom matikář sedm. Co se to s tebou v tom prosinci vždycky děje? Takový vzorný chlapec. Vůbec to nechápu. Jako by do tebe něco vjelo, nějaká agrese nebo co. Verbálně i nonverbálně. Spolužáci se tě právem bojí. Odmítají s tebou mluvit, jenom ti píší. Ježišikriste,“ třídní zlehka přiloží ruku s fialovými nehty na čelo, „kdybys to alespoň rozbaloval až doma. Uklízečka už si opět stěžovala.“
„Hm, tak spolužáci se mě bojí. No to je pěkné. Pořád něco chtít, to se ale jaksi nebojí. Mobilní telefony, rakše, plejstejšny. Úplný přívaly papírků, jenom dneska. Mám toho plnou brašnu. Spořínkové. Proč neSMSkují? Pokrytí je. Ale oni myslí jenom na sebe. Peterka chce terárium, Jůzová vestíka. Fazekaš, aby tatínka pustili z vězení. Bláhová sestřičku. Kdybyste to jako já, paní učitelko, musela všecko číst, tak byste možná méně psala. A kolega matikář taky. Bláhové maminka, a to to říkám velice jemně, není žádná krasavice. To je na jednoho moc. Jsem přece ještě dítě.“
„Nelituj sebe, ale spolužáky, kterýms rozbil nosy. Zkazit jim nejkrásnější část roku. Zkazit něco hezkého, to umí každý. Nevinné, rozzářené oči a ty je zalíváš, abych tak řekla, slzami. To v lepším případě. Pamatuješ, jak jsi loni natrhl Fazekašovi obočí? Že se nestydíš. Žákovskou přines zítra podepsanou od otce. Zdůrazňuji od otce, je ti to jasné?“

„Nevím, proč zrovna my musíme mít takového raubíře, maminko. Už mi skoro dochází invence. A pořád ho mlátit, to mi nepřipadá ani výchovné, ani účelné. Nezdá se totiž, že by mu to nějak vadilo. Pokaždé nastaví druhou tvář. Někdy si říkám, že snad ani není normální. Nařežu mu a on jde ke kredenci a krájí, chléb podává. Vánoce na krku a doma takovejhle magor. Mám vždycky na konci prosince tak oteklé ruce, že ani nemůžu pořádně podpisovat ty jeho věčný poznámky. Každý podpis originál. Ani se nedivím, že jim ve škole nevěří.“
„Měl by mít více každodenních povinností. Je to citlivý chlapec a citlivé děti je potřeba zaměstnat. Četla jsem to v Ženě a módě. Počkej - ne, v Praktické ženě to bylo. Líbilo se mi, jak jsi ho tuhle poslal pro ty ryby, to byl takový výchovný úkol.“
„No ano, to byl. Ani ne tak výchovný jako poučný. Prosim tebe, dvě hodiny chodil po Mrtvém moři. Dvě hodiny. Způsobil srocení lidu. Až policie mu musela poradit, aby šel do rybárny. Von jako by vůbec nebyl z tohoto světa. V rybárně vybral čudlu a nechal tam pro jistotu hned celou peněženku, prej co je císařovo císaři. Čudlu odnesl do Mrtvého moře. Druhý den byla samozřejmě břichem vzhůru. Šrajtofli už mu teda nesvěřím. To ho radši,“ Josef se podívá smutně na svoje ruce, „zase zmlátím.“
„To víš, ještě nezná cenu peněz,“ snaží se syna omluvit Marie.
„Bodejť by jo. On nemusí lézt dennodenně na dřevěné lešení jako já. Myslí si, že mu všecko spadne z nebes přímo do klína. Nějakým zázrakem nebo co. Nebeský otec se postará. Jo, tůhle. Já teda nevim, co je na mně nebeskýho. Trpělivost nejspíš. Ale už toho mám namouduši dost. Stromeček letos shání on. A za svý. A jestli ho nesežene, tak ho zmlátím.“ Podívá se zamyšleně opět na ruce: „Doufám tedy, že ho sežene. Bez stromečku, to si jaksi neumím vůbec představit. To by, to by nebyly žádné Vánoce.“
„Já nevím, Josefe, nic by se nemělo přehánět. Ježíšek je ještě maličký, dej mu sehnat něco menšího. Třeba datle nebo buráky, cvičně jako loni. Hned na začátek takovou kládu.“
„Stejně je nesehnal. Ne, už jsem řek, stromeček. A chci jedličku. Proměňovat vodu ve víno, na to je velkej dost. Když si vzpomenu, co v jeho věku zvládnou jiné děti. Cipísek třeba. Paleček. Nebo Otesánek. Ne, ten ne.“

„A kde ji mám, proboha, hledat, tati? Tady na poušti.“
„To se ptáš ty mě? Ty, specialista na zázraky? Zeptej se na policii, tam dobře raděj. Nebo zajdi k rabínovi. Synagoga pořádá vánoční trhy.“

„Máte jedličky?“ ptá se Ježíš v přeplněné synagoze.
„Máme, z nežeru i spastiku. Máme i nůže a žíce. A hólky. Celý sety z Číny.“
„Já nechci příbory, potřebuju stromek, vánoční stromeček, rozumíte?“
„Co je slomek?“
„Roste v lese. Rostou na tom šišky. Probudil se pod tím Budha.
„Aha. Slomek nemame.“
Ježíšek se pokřižuje.
„Bože, bože, proč jsi mne opustil? Tady mezi Tatarama.“ Podívá se vzhůru. „Skutečně není jiné cesty? Naznač, sešli znamení.“ Ježíškův pohled ustrne na paprsku světla deroucím se dovnitř oknem ve tvaru Davidovy hvězdy. Po chvíli jeho tvář posmutní.
„Pak tedy - buď vůle tvá.“
Poodejde k jinému stánku. „Vy taky nevedete stromky?“
„Vedeme. My mame vsecko. Adidas. Levny.“
„A vy?“
„Co je to stlomek? Jo tak, to my nemame, che che.“
„A máte povolení k prodeji?“
„Co je to povoleni? Jo tak, to my nemame. Nechcete caj? Mame caj, doblej, cinskej.“
„Za kolik?“
„Sedm denálů.“
„Kolik?“
„Sedm denálů.“ Stánkař ukáže na sedmiramenný svícen. „Sedm.“
„Zloději. Kupčíci. Ve svatostánku. Ale já vám dám, já vám ukážu,“ brunátní Ježíšek.
„Tak dobze. Sest.“
Ježíšek vyskočí a zuřivě zpřevrací stoly plné čínského šuntu. Vyhání trhovce, kteří jsou přibližně stejného vzrůstu, jako je on sám, ven ze synagogy. Poté vystoupí na převrženou dřevěnou bednu od čínských polévek a přednáší teď již k výhradně židovsko-římskému auditoriu. To naslouchá, jakoby zelektrizováno.
„Zastavte se. Ustaňte ve svém shonu. Opusťte nepravé cesty. Proč a za čím ten spěch? Žádá snad tohle můj nebeský otec? Myslete! Co je důležité v životě? Odpovězte! No tak, mluvte!“
Auditorium mlčí. Ježíšek si odpoví sám: „Smrt.“ Po chvíli pokračuje: „A co je důležitého po smrti?“
Auditorium stále mlčí.
„Život.“
Auditorium překvapením vydechne. Ježíš pokračuje.
„Pomůže vám snad ve smrti značkový textil, pomohou vám snad k životu cigarety Marlboro nebo motocykly Honda? Přemýšlejte. Změňte se. Následujte mne.“
Lidé v synagoze jsou zmateni. Dívají se mlčky jeden po druhém. Nevědí, co mají dělat. Někdo upustí nákup, až to žuchne. Následuje dlouhé, rozpačité ticho. Poté padá druhý nákup. Třetí. A teď už všichni začnou jako o závod odhazovat nakoupené balíčky a podávat uvolněné ruce bližním. Tvoří se skupinky. Ty s blaženým výrazem v tvářích a zcela beze spěchu vycházejí ven na boží světlo. Ježíšek jde pomalu za nimi. U dveří synagogy se zastaví.
„Teď jděte s pokojem.“
Dívá se chvíli za nimi, pak se vrací do chrámu, kde si byl předtím u dveří všiml pohozené jedličky. Zvedne ji. Jde domů.

„Mám tu jedličku,“ povídá Ježíšek doma Josefovi.
„Já vím, viděl jsem tě přicházet. Šel jsem tam nakonec taky. Sehnal jsem, představ si, úplnou náhodou kadidlo. Levně. Synagoga vzadu vyprodávala přebytky. Už měli jen pár posledních balení. Tak jsem vzal hned dvě.“
Josef se podívá na jedličku.
„Víš co – znovu to zasaď. Třeba se ještě chytí, máš na to grif. Mít doma stromek, to je takový hloupý, barbarský zvyk. Rozhodl jsem se, že od letoška budeme slavit Vánoce jinak.“

Je psáno, že toho roku zářily na Štědrý večer Ježíškovy oči jako Betlémská hvězda. Víc než Betlémská hvězda. Dokonce víc než oči jeho spolužáků.