DŮKAZ

 

DŮKAZ

 

 

Tomáš Vokurka byl hloubavý mladík a měl rád ve věcech naprosté jasno. Víra v Boha mu připadala odjakživa směšná, protože jeho existenci mu nebyl nikdo z věřících  schopen věrohodně doložit, na druhou stranu ale ani on sám nebyl schopen prokázat svým občasným oponentům jeho neexistenci. A to ho děsně štvalo -  život ve světě, kde na všechny otázky nejsou zároveň jasné a jednoznačné odpovědi, mu připadal stále víc nesnesitelný. A jelikož byl mimořádně tvrdohlavý a zarputilý, rozhodl se, že si důkaz boží neexistence opatří stůj co stůj a zároveň se tím i proslaví, což je koneckonců sen každého mladého člověka. Zabije tak dvě mouchy jednou ranou – nejenže se o něm bude všude psát a mluvit, ale ještě sebere důvod existence všem církvím, čímž zmizí i náboženské konflikty a konečně se po celém světě rozhostí trvalý mír.

 

Myslel na své poslání s takovou intenzitou a cílevědomou koncentrací, že se výsledek musel dříve či později dostavit. Jednou, když se zase dostal do tak hlubokého myšlenkového transu, že přestal vnímat okolní svět i sám sebe, uslyšel odněkud, aniž by se dalo určit odkud, příjemný sytý hlas: „Jsem ten, v něhož nevěříš, a kdo skutečně není. A pro tvou nevídanou urputnost ve snaze popřít mou existenci, kterou nemohu neobdivovat, ti jako jedinému z lidí ten důkaz, po kterém tak usilovně toužíš, poskytnu. Snad budeš v jeho opatrování stejně důsledný, jako jsi v jeho dosavadním hledání.“

 

To byl tak nečekaný a vzrušující zážitek, že se Tomáš Vokurka vzápětí ze svého transu probral, cítil se ale jak omámený a pořád mu nějak nedocházelo, zda se mu jen zdál nesmírně živý sen anebo to byla skutečnost. Neomylně však cítil, že už je ke svému životnímu cíli strašně blízko, ovšem zároveň ho mučila představa, že vůbec netuší, jak by se k němu měl dostat a o jakém konkrétním důkazu to ten zvláštní hlas vlastně mluvil. Začal se nervózně drbat ve vlasech, pak i na těle, ale nejvíc ho začalo z té nervozity svědit na zadku, konkrétně na pravé hýždi. Škrabal se na ní čím dál víc, až už to bylo k nesnesení  a svědění ne a ne přestat. Postavil se tedy k zrcadlu, shrnul si trenýrky, aby se podíval, co ho to tak silně svrbí, a zjistil, že mu tam naskočila nějaká vyrážka v jakémsi podivně pravidelném pruhu, který připomínal řadu písmenek. Přisunul se tedy zadkem ještě blíž k zrcadlu a vyrážka skutečně vypadala jako nějaký nápis, ovšem nesrozumitelný: ˙ıɾnʇsıxǝǝu ǝž 'ıɾnšɐlɥoɹd oʇɯíʇ 'ɥůq 'áɾ . Pohled do zrcadla na vlastní obnažený zadek však neumožňoval  detailní prohlížení pruhu čerstvě naskákaných pupínků, Tomáš si proto svou pravou hýždi vyfotil na mobil. A když si pak červený proužek na obrazovce dostatečně zvětšil a správně otočil, oněměl úžasem - na jeho pravé půlce se skvěl dobře čitelný nápis: „Já, Bůh, tímto prohlašuji, že neexistuji.“ Hlava se mu v tu chvíli zatočila až tak, že málem omdlel. „To je ono! Mám konečně důkaz neexistence Boha a navíc od Něj samotného! Tomu budou muset uvěřit dokonce i věřící!“ Tomášem Vokurkou projel neuvěřitelně slastný pocit, který mu slavnostně zvěstoval, že právě vstoupil do dějin.

 

Nebylo to ale samozřejmě zas tak jednoduché, protože na kožním, kam se svým ohromujícím objevem došel nejdříve, aby mu dali něco proti svědění, si mysleli, že si z nich tropí nemístnou legraci, a doporučili mu spíš návštěvu psychiatra. Když se ale nenechal tak lehce odbýt, byl přece znám svým urputným a neústupným charakterem, dospěli nakonec po prohlídce přes lupu k závěru, že se jedná skutečně o kožní vyrážku a ne o nějaké tetování či něco podobného a div že z toho neskončili na psychiatrii sami. Zvlášť, když se asi po dvou týdnech opakovaných návštěv jednoznačně potvrdilo, že se nápis pravidelně přesouvá v jednodenních intervalech z jedné hýždě na druhou a navíc se objevuje postupně i v různých jazycích, od angličtiny přes němčinu, ruštinu, čínštinu, latinu či arabštinu až po méně známé nebo i zcela neznámé jazyky, v nichž se nejspíš někde po světě také konají náboženské obřady.

Nad Tomášovým zadkem se postupně začaly střídat ty největší medicínské i lingvistické kapacity, aby záhadě přišly na kloub, ale marně.  Snímky jeho pozadí brzy unikly i do bulváru, na internetové weby, facebook i youtube, kde měly záhy několikasetmilionovou sledovanost. Ateisté po celém světě slavili ohromný triumf – sám Bůh podal jasný důkaz své neexistence. Proti tomu už budou všechny církve naprosto bezmocné. Klub Sysifos dokonce poslal prezidentu Zemanovi dopis s návrhem na udělení státního vyznamenání Tomáši Vokurkovi. Rovněž všechny náboženské autority různých vyznání se začaly tímto důkazem vážně zabývat, včetně papežské kurie ve Vatikánu. Kdosi v ní namítl, že to přece není důkaz neexistence Boha, ale naopak důkaz jeho existence, protože Bůh se pod vzkazem jasně podepsal. Všichni ostatní to však označili za silně kacířskou myšlenku, neboť je přece naprosto vyloučeno, aby si Bůh dělal z lidí prdel (diskuse byla vášnivá a ovládly ji emoce). Celá záležitost tak byla smetena jednou provždy pod koberec Svatého stolce a nebohý kardinál - kacíř byl okamžitě exkomunikován z katolické církve. Nakonec mohl být rád, že ho mezi sebe přijali alespoň scientologové. Papež následně poslal do všech diecézí naléhavý důvěrný pastýřský list, v němž vysvětlil, že je sice nepřípustné existenci Boha zpochybňovat, ale v zájmu církve není ani to, aby byla jeho existence jakýmkoliv způsobem dokazována. Víra je totiž vírou právě proto, že není věděním. Jakmile se něco ví, pak už v to není třeba věřit a církev by v tomto případě ztratila podstatnou část smyslu své existence. Kongregace pro nauku víry proto dospěla k závěru, že škodolibý vzkaz přes hýždě Tomáše Vokurky neposílá Bůh, ale Satan, a tuto jasnou provokaci je proto v kázáních třeba označit nikoliv za dílo boží, ale dílo Satanovo. Spousta kněží však samotnému textu papežova osobního listu nevěnovala příliš velkou pozornost, protože obsahoval i příslušnou obrazovou přílohu, a tak se středem jejich zájmu stalo spíše zálibné prohlížení mladistvě pevných a pěkně tvarovaných hýždí Tomáše Vokurky. „To bude jistě nějaký fešák“, mysleli si přitom a potutelně se usmívali. „Ať už na ně svůj vzkaz umístil Bůh nebo Satan, nedá se mu každopádně upřít dobrý vkus.“

 

Současně se rozhořela zuřivá mediální válka mezi věřícími, satanisty i ateisty, která trvala asi týden, než ji postupně vytěsnily z hlavních zpráv a internetových diskuzí množící se skutečné války po světě, narůstající počty obětí stále rafinovanějších teroristických útoků na nejrůznějších místech světa, milenecké eskapády celebrit a narození roztomilých pandích paterčat v šanghajské ZOO. Sen Tomáše Vokurky o věčném míru se tak rozplynul mnohem dřív, než by si to jeho průkopník zasloužil. Veřejné mínění, toužící po stále rychlejších, děsivějších i lechtivějších novinkách, brzy přestala zajímat i fatva, kterou nad zadkem Tomáše Vokurky vyhlásil Ájatolláh Chameneí. Sám Tomáš Vokurka si ale kvůli ní musel změnit identitu a nejenže mu zkrachoval slibně rozjetý byznys prodeje nejnovějších snímků svého pozadí různým mediálním agenturám, ale přestal si své půlky dokonce i sám prohlížet, aby nemusel pořád myslet na to, kdy mu je nějaký džihádista přijde rozstřílet. Přestal dokonce navštěvovat i sauny a plovárny a vůbec všechna zařízení, kde jsou společné sprchy.

 

„Čert mi byl dlužen tenhle podělaný důkaz!“, pomyslel si pokaždé, když se musel poškrabat na jedné z hýždí, což bylo každou chvíli. Důkaz o boží neexistenci už mu byl jednou provždy u prdele. „Škoda jen, že jsem na to nepřišel dřív, kdy to ještě nemuselo platit tak doslova“, šklebil se poněkud zahořkle nad sebou a prosil i vyzýval toho, v nějž ani teď stále nevěřil, aby si ten důkaz strčil… však víte kam.

 

 

Praha, 14.8.2016

 

https://www.youtube.com/watch?v=xs--8prjEHI