Marie

Marie stála u okna a pozorovala zimní krajinu. Ta nabízela úchvatný obraz, jaký dokáže vytvořit jen mráz. Měla ráda ten pocit, že je v teple domova, radiátor příjemně sálá a ona si ten svůj okamžik náležitě užívá.
Zrak ji najednou však padne na květináč s květy orchideje, který je přímo pod ní na parapetu. Nikdy nebyla zdatná květinářka, proto ji upřímně potěšilo, že její květina šla opakovaně zase do květů. Avšak pohled do hlíny a stále převládající suché kořeny volajíc už tomuto světu sbohem, vypadal vážně nevábně až odpudivě.
Marie si nahlas povzdychla, v myšlenkách a zrakem zabodnutým do toho chaosu kořenů, jakoby zašlé hlíny ji hned přišlo, jak je to vlastně i s jejím životem. Taky se ocitla na místě, kde vidí jen beznaděj, spoušť, problémy, vůbec nemá na dosah zraku něco pěkného co by ji povzbudilo jít vpřed, nevzdávat to, věřit a vytrvat. Bylo jí smutno z těch ponurých myšlenek, z toho pohledu na ty ošklivě vyhlížející kořeny. Původně se chtěla jen z okna zadívat na zimní krajinu, zlobila se na sebe, proč zrovna padl její zrak na ty trčící nevábné kořeny.
Po nějaké chvíli vnitřního smutku, který ji ještě víc rozdmýchal ten pohled do spodní části květináče pocítila Marie laskavý dotek, který pozvedl neviditelnou dlaní její tvář. Pohled ji tak mířil výš a ona začala vidět a vnímat něco krásného. Probíhalo ji myslí, jak je neuvěřitelné, že z něčeho tak odpudivého a nevábného, co by si ona nikdy nevybrala, vyroste něco tak krásného, jako jsou tyto květy orchideje. Už jen prohlížení rozvinutého květu, kde jakoby si někdo dával velice záležet na každém detailu, barvě, stínování je Marii na úžas.
Slyšela v mysli takový jemný, konejšivý hlas, že není dobré přehlédnout ten proces i u této pokojové květiny, jak se od těch kořenů tyčí s listy i dlouhý stonek. Nelze nic přeskočit, něčemu se vyhnout, pokud by tomu tak bylo, bylo by to jen k velké škodě a zklamání.
Marie byla Hlasem povzbuzena, že On vidí dál, na konci toho jejího putování je jistě přinejmenším takový krásný, jedinečný květ, který si s bázní nyní prohlížela. A kde si Autor dal tak záležet...
Vnitřní Smutek odcházel a sledoval přicházející Naději, která jej se svým doprovázejícím světlem nepříjemně oslepovala a nedovolovala mu tak žádného místa. Marie u toho okna s květinou uvěřila, že Někdo vidí dál než ona a má pro ni přes to všechno přichystané krásné a dobré věci.