Jidáš

Vidím trochu do budoucnosti. Jen trochu a to, co tam vidím, mě děsí. Náš Mistr... poté, co jsem se k němu připojil, mi to vše připadalo tak krásné: ty zázraky, symboly jednoty v mnohosti, konečně vylil trochu světla do tohoto slzavého údolí. Ale narozdíl od mých jedenácti souputníků jsem začal přemýšlet trochu dál.

Už tu jednou byla Babylónská věž, už tu jednou bylo Zlaté tele. Obyčejní lidé nevidí podstatu, oni vidí vnější tvář, vedlejší efekt, kterým se podstata projevuje. A proto cítím, že je něco špatně.

Mistr chtěl pomocí zázraků něco ukázat: že realita není tak pevná a rigidní jak by se zdálo, že oni sami, pokud budou chtít, ji mohou přetvářet "po mně přijdou další" nebo jak to říkal - ale to bohužel nikdo nechce slyšet: chtějí uctívat jeho.

Předchozí pohanské kulty založené na vnějších symbolech pouze zamění za jiný kult založený na vnějších symbolech. Doporučení, která mají pomáhat k mystickému životu, budou brát jako příkazy. Obraz se zamění za cíl, Bůh uvnitř za Boha vně. Snažil jsem se s Mistrem o tom promluvit, ale tvrdil, že není jiná cesta, která by obyčejným lidem otevřela Dveře.

Takže stále vidím plameny: lidi umírající v plamenech za to, že neposlouchají ty, kteří Mistrovým jménem vládnou v podivném šerém světě za tisíc let. Vidím, jak se potírá samostatné myšlení. Nevidím detaily, jen hlavní motivy, ale to stačí. Musím tomu zabránit. Bolí mě u srdce, ale jinak to nejde... Jdu ke Chrámu.

***

Váček stříbrňáků tíží, jako kdyby byl z olova. Udělal jsem co jsem chtěl, ale pomohlo to? Pomohlo to? Šílenče, snažící se změnit běh dějin - co jsi dokázal? Vidím Mistrovu popravu a dělá se mi z toho špatně. Vidím i tu budoucnost - a oni si z jeho utrpení, z jeho utrpení které jsem způsobil já udělali modlu... Ach, nebesa, ničemu jsem nezabránil, jen jsem se stal součástí té strašlivé hry. Co jsem to udělal? Co jsem to udělal? Najít si provaz, nějaký strom a ukončit bolest... leda tak.