Mesiáš

Moše šel domů. Slova z dnešní rabínovy promluvy se mu honila hlavou: co bude, až přijde mesiáš. Až se dovrší náprava světa. Přemýšlel o tom, jak to vlastně je... a jaká je úloha jeho samého v tomto dění.

Když přišel domů, rozhodl se, že bude studovat: večer měl volný, tak se pokusí přijít řadě věcí na kloub. Když si sedal ke studiu tóry, měl pocit, jako by měl najednou více energie, více puzení po smyslu a motivace byla silnější.

Náhle uviděl, jak to zapadá. S každou stránkou se mu obraz doplňoval, rozšiřoval, zpřesňoval. Zkusil otevřít náhodnou pasáž v jiné části: a zrovna mu krásně ilustrovala to, co mu právě před chvílí unikalo. Přešel k modlitbám. Tělem se mu rozlil zvláštní pocit. Propojování pokračovalo. Zdálo se mu, že některé informace směřují přímo na něj... a toho se lekl.

Odskočil od textu. To není... to nemůže... ne! To nemůže být pravda! Lehl si na postel a začal oddychovat. Bál se. Ale na druhou stranu... proč to nezkusit? Proč nezkusit jít dál s tímto předpokladem? No? Zatnul zuby a znovu sedl k textu.

Poté, co uběhla další hodina, začal část sebe ztotožňovat s tělesem celého učení. Ta část se rozvíjela, mutovala. Přečetl už všechno co měl přečíst a nyní... najednou zjistil, že již nemusí myšlenky nijak usměrňovat, transformace probíhala sama a rozšiřování vědomí pokračovalo. Další rekombinace, další... a otevřelo se to.

* * *

Náhle se mu otevřel pohled na sebe: pohled na to, jak se rodil v každé generaci a v každém ze svých životů jednou dospěl k oné fázi hektického studia. A potom... co potom? Vždycky narazil na nějaký bod, kdy,.... Kdy co? Kdy selhal? Nebo neselhal... ale v tom případě, proč je svět stále, jaký je?

Nyní pokračoval již sám a brzy svými novými, rozšířenými smysly obsáhl celý vesmír. Nyní by se měl pokusit o... měl by se? Viděl spousty lidí. Viděl jednotlivé zákony, dle nichž (a dle své svobodné volby) postupují lidé časem dál a dál. A někdy zdánlivě "zpátky", i když každá regrese byla pročišťujícím předpokladem pro další vývoj...

Vývoj. Smí on vývoj ukončit? Smí on říct "teď je pro všechny konec, vím vše, řeším vše"? Mohl by vůbec těm, kteří postupně rostou a tím vytváří vždy něco neopakovatelně svého, neopakovatelně lidského - všechno náhle zfinišovat? Pochopili by to, nebo musí dorůst?

Podíval se znovu: je tady vůbec něco, co je třeba opravit? Je tady vůbec co ukončovat, do čeho se vkládat, aniž by byla jeho nová moc kontraproduktivní k tomu, co se tady postupně rodí? Může to nenápadně pozorovat. Vědět o všem a zasáhnout v naléhavém případě, kdy se něco třeba vymkne, ale jinak...

To byl ten bod. K tomu došel v každé generaci, ve které se kdy narodil: nespravovat, co není rozbité. Oddychl si.

Tu noc spal Moše klidným a hlubokým spánkem spravedlivých.