Být bohem

Probudila mě jako vždy jemná hudba. Tak jako posledních tisíc let. Došel jsem do parku, pozdravil se s děvčaty a jal se sledovat věčně se měnící oblaka, která svými krásnými tvary objímala oblohu. Po chvíli přišla moje partnerka, tak jsme se chytli za ruce a prožívali souznění. Pak byl na řadě oběd. Lahodný nektar, ambrózie, spousta ovoce a zeleniny. A znovu ta pochybnost: poprvé se objevila před týdnem. Bude to takhle pořád? Je život, jenž má být nekonečným plynulým štěstím, opravdu věčný? Bál jsem se o tom mluvit se svými přáteli, rušil bych je v jejich krásném nažívání bohatostí naší existence: zbytečně bych jim podkopával jejich dobré naladění. Po tanci jsme šli spát.

Druhý den byly pochybnosti o něco větší. Celý svět mi přišel jako ze skla: jakoby stačilo jedno jediné rýpnutí do skleněné stavby a všechno se rozbije. Ale já chci! Chci jídlo, ženy, zpěv, všechno! Ten den jsem usínal dlouho a těžce.

Třetí den: co když mi ty pochybnosti někdo posílá? Začal jsem být podezřívavý vůči přátelům. Ale já přece chci, aby to zůstalo, jak to je! Já se chytit do pasti nenechám! Nenechááám! Uprostřed představení oblaků jsem udělal prudký pohyb. Pak se to všechno začalo hroutit do sebe a já už si nic nepamatuju...

...někde dole na planetě Zemi zaplakalo další novorozeně.