Tichá noc

Tichá noc

 

Znovu jsem nevěřícně spočinul pohledem na miminku v jesličkách, ale přes jeho nespornou krásu a roztomilý vzhled jsem intenzivně vnímal stupňující se vlnu hrůzy, která se ve mně vzdouvala. Proboha, pomyslel jsem si, jak tohle dopadne?!

Nálada byla velmi sklíčená. Marie přikrčená v koutku usedavě plakala; připadalo mi jakoby i volek s oslíkem měli v tu chvíli uslzené oči.

Ale ne, ti dva se jen usilovně pokoušeli o nemožné, totiž svým dechem vyhřát tohle naše chatrné útočiště, do něhož nesčetnými škvírami nepříjemně táhlo. Mrazivá noc se hlásila o svou vládu.

Přesto jsem měl pocit, že se v příštím okamžiku zalknu.

Prudce jsem vstal.

„Jdu se projít“, otočil jsem se na postavu sesutou v přítmí.

Vzhlédla: „Josefe, co budeme dě…“

„Na to se zeptej Jeho“, vykřikl jsem rozhorleně, „co já s tím? Co já teď s tím? Ptal se snad někdo na můj názor? Před třičtvrtě rokem?“ dodal jsem kousavě.

Sklonila hlavu a ramena se jí znovu roztřásla. Můj hněv vystřídal stud. Vždyť ona za tohle všechno přece nemůže. A co On? Proč se neukáže, proč neporadí, proč…zlost mě opět začínala ovládat. Vždycky ví, co je pro nás nejlepší, aspoň to tvrdí, vždycky ví, co a jak bychom měli dělat a teď, když jsme se díky němu dostali do téhle šlamastyky, není po něm najednou ani vidu, ani slechu. A všechno je teď na mně. Josefe poraď, Josefe, co budeme dělat, Josefe, Josefe, Josefe!

Ano, uznával jsem zahanbeně, tenkrát, když za mnou Marie přišla s tou novinou, k jakému poslání si ji On vybral a jaké má s jejím synem, který se koncem prosince narodí, plány – jednou prý přetvoří celý svět a udělá lidi lepšími – jsem jí zpočátku nevěřil. Dokonce jsem ji podezříval z nevěry! Ji, která je předobrazem všech cností! Pak se ale stala ta příhoda s třešněmi a mně nezbylo než se zastydět, omluvit a odprosit ji. No a v té slabé chvíli jsem pak Marii všechno slíbil. Ano, zůstanu s ní, ano, postarám se. O ní i o svého…syna. Vychovám ho a udělám všechno pro to, abych mu pomohl s posláním, které na jeho bedra ještě předtím, než se chudák vůbec narodil, vložil On.

Nakonec jsem se na to všechno začal docela těšit. V duchu jsem si už představoval, co všechno spolu budeme podnikat, jak ho naučím všemu, co má správný muž umět, i svému řemeslu ho vyučím; zručných tesařů přece není nikdy dost!

V takových a podobných myšlenkách plynul čas rychle, rychleji, než by člověk čekal.

Léto přešlo v podzim a předpokládaný čas narození mého… našeho… jejího syna, do kterého všichni už teď vkládali tolik nadějí a vyhlíželi s netrpělivostí jeho příchod, se přiblížil. A pak, skoro na konci prosince přišly náhle na Marii bolesti, které předznamenávaly věci příští.

S velkým úsilím jsme nakonec našli nuzný příbytek a v něm se těsně před půlnocí vše vyplnilo.

Vše? Nic, zhola nic se nevyplnilo! Všechno bylo, je a bude jinak! Jak z toho ven? Proboha, jak jen z toho ven?!

„Jdu se projít,“ zopakoval jsem a otočil se k odchodu.

„Josefe, Jozífku“, její hlas zazněl prosebně, „napadá tě nějaké řešení?“

Stáhl jsem ruku z veřejí: „Možná“, začal jsem nejistě, „možná…třeba…by šlo to…dítě…nějak, já nevím… vyměnit. On by to jistě dokázal, On přece dokáže všechno…“,

Tentokrát Mariin hlas postrádal jakýkoli stín prosebnosti; naopak, stal se rozhodným, ba dokonce útočným: „Zbláznil ses?“ skočila mi rozčileně do řeči, „jak tě mohlo něco takového vůbec napadnout? Vidím, že nikdy nepochopíš rodičovské pocity, jinak bys přece nemohl takhle mluvit! Vlastně,“ pohlédla na mě s určitou dávkou přezíravosti, která se podivně mísila s jakýmsi pochopením, „není divu, vždyť ty přece nejsi otcem!“ dodala s důrazem a dotkla se mě tak na nejcitlivějším místě.

„Co tedy ode mě chceš?“ odsekl jsem rozzlobeným hlasem, za kterým jsem se usilovně snažil skrýt svou lítost a zklamání nad tím, kam až jsme ve své hádce dospěli. „Ptáš se mě na řešení a když ti nějaké nabídnu – jestli a jak moc se mi líbí, není teď podstatné-máš pro mě jen slova pohrdání. Tak dobrá, neřeknu už ani slovo! Rozlouskni si tenhle oříšek sama! Jako“, tu poznámku jsem si prostě nemohl odpustit, „právoplatná matka!“

Rezignovaně sklonila hlavu.

Chatrné dveře pod mojí dlaní vzápětí ochotně povolily; vyšel jsem do studené noci s oblohou plnou třpytivých hvězd, tetelících se v mrazivém vzduchu, kterým na obzoru vévodila kometa jasně osvětlující celou zimní krajinu.

Jako na oslavu, pomyslel jsem si.

Je-li tedy co slavit, vždyť všechna Mariina, moje, ale především Jeho očekávání jsou teď pryč! Jak se to jen mohlo stát? Nevím. A vlastně ani vědět nechci! Jak už jsem řekl; mě se nikdo na nic neptal! Se mnou se jen, tak nějak samozřejmě, počítalo. Že se podvolím, že se postarám. Tak, uvědomil jsem si škodolibě, teď se bude muset postarat On. To jsem na Něj zvědav, dodal jsem v duchu jedovatě.

Přestože jsem si sám v sobě už zdánlivě všechno vyřešil, cítil jsem, že to stejně takhle nemohu nechat a že dřív nebo později se určité zodpovědnosti nevyhnu a budu s nastalou nečekanou situací muset něco dělat.

Něco…

Ale co?

Změť nesourodých myšlenek přehlušil náhle dusot několikerých kopyt, tepajících ztvrdlou půdu.

Dřív, než jsem stačil jakkoli zareagovat vynořila se z přítmí skupinka jezdců třímajících v rukou pochodně. Evidentně měli naspěch.

Jakmile mě jeden z nich, zřejmě vůdce, honosící se hustým černým plnovousem, jedoucí v čele zahlédl, pozdvihl ruku s pochodní výš a prudce jí zatočil nad hlavou. Na tento povel všichni muži zarazili své koně a mě vzápětí zahalil oblak prachu.

„Stůj!“ zavelel ten první, ačkoli jsem se nehýbal, „co jsi zač?“

Setřel jsem prach s tváře a pohlédl na něj: „Prostý tesař, pane, Josef mi říkají.“

„Kde bydlíš, Josefe?“ vyštěkl na mě, „kde máš ženu? A děti? Hlavně ty děti chci vidět! Hned!“

„Ale já…“

„Nepokoušej se mě obelhat!“ skočil mi zprudka do řeči, „a zaveď mě okamžitě do svého domu! Jsem velitel setniny vojska krále Heroda a musím vidět všechny děti mladší roku! Tak si pospěš, nebo tě popoženu tímhle“, pozdvihl hrozivě druhou ruku s karabáčem.

Nebylo zbytí. Okénko chléva, který se stal naším útočištěm, mžouralo do noci třepotavým světýlkem jediné chabé svíčky nedaleko od nás.

„Jsme na cestě, pane, žádný dům nemáme, ale na dnešek jsme se uložili támhle“, pokynul jsem rukou za sebe, „jen tě prosím, pane, měj ohled. Má žena dnes v noci porodila a…“

„Tak porodila, říkáš“, rozhlédl se chlap se zlým úšklebkem po svých mužích, „a zrovna dnes! No to je mi přece zpráva nad jiné zajímavá! Uhni“, odstrčil mě nohou a zároveň pobídl svého koně do cvalu. Než jsem se stačil postavit, prolétla celá skupinka okolo mě, aby za okamžik už sesedala před chlévem a drala se do naříkajících dveří.

Nejprve jsem zevnitř zaslechl vzrušený Mariin hlas, pak se rozplakalo dítě.

Zavřel jsem oči.

V příští chvíli dveře opětovně zasténaly, horda chvatně nasedla, prudce se na svých koních zatočila několikrát dokola a vzápětí mizela v mračnech prachu směrem k nejbližší vesnici.

„Dávej si na mě pozor, tesaři!“ volal na mě ještě vůdce, „nejlíp uděláš, když odtud i se svou rodinkou co nejdříve zmizíš! Přivandrovalce tady nemáme rádi, pamatuj si to!“

Dobelhal jsem se zpět a opatrně nahlédl okénkem dovnitř.

Marie seděla celá pobledlá vedle jesliček a kojila. Obraz plný míru mi vehnal do očí slzy úlevy. Zdálo se, že ji i miminko právě tohle dokázalo uklidnit.

Sotva jsem vstoupil, pohlédla na mě: „Možná“, usmála se plaše, „že to celé přece jen bylo k něčemu dobré.“

„Máš pravdu,“ třel jsem si zamyšleně bradu, „tahle vřava se určitě časem přežene, vojáci odejdou a na Spasitele všichni včetně Heroda zapomenou. Pak snad přijde i čas na druhé dítko. A to už bude jistě chlapec!“

„Jistě!“