Máří

                                                          Máří

 

K ránu, kdy bývají sny obvykle nejsladší, jsem se náhle probudila.

V domě dosud vládl klid. Jen zvenku občas vzdáleně zaštěkal pes, kterému tu a tam odpověděl druhý, co chvíli odkudsi zakokrhal čerstvě procitnuvší kohout.

Město ještě pokojně oddychovalo; pouze bleďounké červánky, spíše jen tušené na východě, nesměle slibovaly příchod daleko za obzorem se protahujícího jitra.

Co mě to vlastně probudilo? Vždyť jsem až doteď spala klidně! Ve snu jsem dokonce mluvila s…ach ano, už vím! Už vím, co způsobilo, že se mi teď chce srdce rozskočit!

Zlá vzpomínka, která se vkradla do mého snění a přervala můj rozhovor, mi zcela bezohledně připomněla, že to není možné a s Ním už nikdy-bože, jak hrozné slovo-nikdy rozmlouvat nebudu.

I v té tmě jistě červené oči s napuchlými víčky začínaly opět pálit.

Za poslední dva dny, hrozné, nepředstavitelné dva dny od chvíle, kdy jsem se musela bezmocně dívat na Jeho umírání a nemohla s tím, stejně jako všichni ostatní kolem mě, nic udělat, jsem ten palčivý pocit v očích už téměř přestala vnímat.

Na co jsem si však nezvykla a nikdy-zase to slůvko-nezvyknu, je trvalá, nepřestávající a vše ostatní ode mě odhánějící bolest duše.

Pouze ode mě?

„Nesmíš myslet jen na sebe, milá Magdaléno,“ jako bych slyšela Jeho hlas; vždycky měl na paměti ty druhé a učil to i ostatní.

Tak tedy dobrá. Od nás. Od nás všech, kteří jsme mu věřili, šli za ním a měli ho rádi.

Jenže, a v tom asi bude ta potíž, všichni, nepočítám-li toho, jehož jméno Jidáš jsem já nešťastná chtěla ještě před nedávnem dát svému budoucímu synovi-tolik se mi líbilo-a které bych teď nejraději jednou provždy zapomněla, ho měli rádi tak nějak stejně. Jen já víc!

Jestlipak o tom věděl? Musel, prostě to musel aspoň tušit, vždyť tohle přece člověk pozná; přesto mi nikdy-toho slova se už snad nezbavím-nedal ani mrknutím oka znát, že by si čehokoli všiml.

Právě naopak! Vždycky byl na mě přísnější, byť laskavost sama. Zato svému oblíbenci Petrovi, jehož často přirovnával ke skále a který ho ve vypjaté situaci celkem třikrát zapřel, leccos odpustil.

Víc, než dva dny leží v hrobě a ty už mu začínáš křivdit, pomyslela jsem si. Obestřel mě pocit studu. Byl snad k tobě někdy nespravedlivý? Ublížil ti někdy? Co když ta jeho přísnost byla důsledkem toho, že mu právě na tobě záleželo víc než na ostatních, víc než na sobě samém?

Ale jemu přece, oponovala jsem si v duchu, záleželo na všech stejně, on už prostě byl – byl, byl, byl – jak hrozná představa byl a už není, ach ano, tak už se s tím smiř-byl takový! Anebo to všechno bylo přece jen trochu jinak?

Teď už zcela probuzena, rozhodla jsem se vstát – na lůžku jsem stejně nemohla vydržet – udělat vše, co náleželo k mým raním povinnostem, a pak…ten okamžitý nápad, který mi náhle, jak pramen čisté vody z horkem rozpukané skály, vytryskl z mé vyprahlé a zmučené mysli, mě ohromil a zároveň nadchl. Ano! Pak zajdu k Jeho hrobu! Ještě dnes! Jsou to už, či teprve(?)dva dny. Dva dny zoufalství, beznaděje, ale i jakési nepředstavitelné žízně a jen tahle cesta a blízkost u toho, na koho jsem po celou tu dobu myslela, mi dokáže aspoň na chvilku od těchto pocitů ulevit.

Opravdu dokáže?

Sama jsem si neuměla odpovědět.

Ten, který už leží v hrobě víc než čtyřicet osm hodin nám všem, jež jsme ho následovali, kdysi řekl, že pokud mu budeme důvěřovat, pak není síly, která by nás mohla rozdělit. Týkalo se jeho přesvědčení i té síly, ze všech nejsilnější? Té, které nedokáže čelit nikdo? Síly smrti? Zapochybovala jsem, ale pouze na okamžik; na mysli mi vytanul Lazar… toho přece dokázal z její náruče vyrvat. Dokázal by tohle i sám se sebou? Ne! Není to možné, vždyť já sama jsem ho viděla vydechnout naposled! Jak by mohl mrtvý porazit smrt? To není možné!

Zprudka jsem se posadila.

To přece není možné, opakovala jsem si tvrdošíjně.

Skutečně ne?

Třeba, třeba už je opět naživu, sám v té strašné kobce a potřebuje pomoc, aby se z ní dostal! Moji pomoc! Nebo k podobným závěrům jako já dospěli i jeho nepřátelé a teď už jsou na cestě k jeho hrobu, aby ho umlčeli jednou provždy! Ať se to zdá sebevíc neuvěřitelné, možná žije a tahle moje nevíra zapříčiní jeho definitívní konec. A bude to jen a jen má vina!

Vyskočila jsem z postele.

Myšlenky na mě dorážely, jak rozzuření sršni a já jim nedokázala čelit. Něco se muselo stát!

Nad blízkými horami se už bleďounce vyjímal modravý proužek svítání, kohouti ho ze všech stran zdravili, psi zalezli někam do temných koutů, aby dospali probdělou noc, jen v lidských příbytcích ještě většinou vládl klid. Tu a tam sice vzlyklo dítě, ale záhy zase utichlo, když ho jeho rychle probuzená matka vzala do náruče, či snad přiložila k prsu.

Celé město dosud dřímající se, co nevidět promění v bzučící úl.

Rychle, ale co možná nejtišeji, abych neprobudila ostatní spáče, jsem se oblékla, opláchla si obličej, seznala při tom, že jsou mé oči ještě červenější a opuchlejší, než jsem myslela, z blízké studny nanosila čerstvou, chladivě svěží vodu, nakrmila a podojila kozu a její mléko přelila do hliněného džbánku.

Na cestu jsem si do mošny vzala placku z nekvašeného těsta a nikým nepozorována opustila dům.

Všetečného strážného v městské bráně jsem odbyla tvrzením, že jdu koze pro krmení a bystře vykročila do míst, kde jsem doufala v setkání s tím, který pro mě znamenal v životě nejvíc. A pokud se přece jen mýlím, můžu mu aspoň naposled projevit úctu.

Slunce už stálo nad obzorem a začínalo hřát. Písek, který mě ještě před chvílí nepříjemně studil, teď mým bosým chodidlům postupně vracel teplo. Zanedlouho bude nesnesitelně pálit, uvědomila jsem si, a ještě přidala do kroku; údolí s hrobkou už je na dohled.

Můj neklid vzrůstal.

Strach z něčeho nového, nepoznaného, převyšoval obavy z toho, že se mé naděje nakonec ukážou lichými a hrobka bude nedotčená.

Na okraji údolíčka jsem zastavila. Srdce mi bušilo, jako o závod, nohy se mi třásly víc rozrušením než únavou.

Opatrně jsem se rozhlížela. Písek přede mnou byl rozšlapán spoustou stop, snad z předvčerejšího obřadu, takže se z něj nedalo nic vyčíst. Pak ale můj pohled náhle padl na cedr, stojící osaměle na okraji pouště nedaleko ode mě a třas kolen, který, jsem v tu chvíli pocítila, mě donutil usednout na jeden z balvanů, rozesetých podél cesty. Z vrásčitého kmene svítil čerstvý pahýl! Tady musel někdo před chvílí být a větev ulomit! Hlavou se mi honilo množství otázek. Kdo ulomil tu větev? Proč? Co s ní dělal? Pokoušela jsem se je nějak urovnat. Marně. Čím víc jsem přemýšlela, tím větší zmatek se mi myslí rozléval.

Všude však vládl naprostý klid a mír, zdola se pokojně ozývaly cikády, nic tedy nenasvědčovalo jakémukoli nebezpečí. Jsem přestrašená, uvědomila jsem si, tu větev jistě ulomil brzy ráno nějaký pastevec a přiložil jí na svůj skromný ohníček, na kterém si připravoval snídani. Teď už je dávno pryč i se svým stádečkem.

Uklidněna tímhle vysvětlením natrhala jsem roztržitě několik snítek šalvěje, abych je položila ke vchodu do hrobky. Sotva jsem sešla na dno údolí dosud cvrkající cikády, jako na povel ztichly. Trochu mě to opět vylekalo a na okamžik jsem zastavila a naslouchala. Nikde nikdo; nejspíš zmlkly kvůli mně.

Znovu jsem si neklidně prohlížela stopy a hledala jakýkoli náznak nebezpečí. Nic.

Opatrně jsem vykročila dál. Ještě okolo támhletoho balvanu, pak ostře doprava za ten zubatý skalní výběžek a jsem na místě. Srdce snažící se vyskočit z hrudi a krev bušící ve spáncích jsem ani nevnímala. A pak, náhle, jsem stála před hrob… proboha, zdá se mi to, nebo ne? Kámen chránící vchod do jeskyňky, kde jsme předevčírem pochovali Jeho nešťastné tělo, je odsunutý tak, že škvíra tím vzniklá umožňuje, aby se dovnitř protáhl člověk! A vedle leží čerstvě ulomená cedrová větev! Měla jsem pocit, že se mé nejčernější obavy právě vyplnily. Ten kámen jistě odsunuli vojáci a Mistrovo tělo odnesli pryč. Ale kam? Jistě někam, kde ho už nikdo nikdy nenajde. Síly mě začínaly opouštět. Kde ho teď budu hledat? Tolik námahy a úsilí jsem tomu věnovala. Tolik úzkostí a strachů jsem překonala a všechno to bylo marné! Nebo snad…někdo tím otvorem jeskyňku sám opustil? Ale proč potom ta větev? Co tohle všechno znamená? Opatrně a s velkými obavami jsem přistoupila až ke škvíře.

„Je tu někdo?“ zavolala jsem ustrašeně a v duchu si přála, abych nedostala žádnou odpověď. Uvnitř, jako by se pohnul nějaký stín, ale snad se mi to jen zdálo, protože se nikdo neozval a v jeskyňce dál vládlo hrobové ticho.

„Tak je tu někdo?“ opakovala jsem po chvíli svou otázku a zároveň horečně přemýšlela, co udělám, pokud se nikdo neozve. Jít dovnitř? Čekat? Odejít? Žádný z nápadů mě nelákal, ale nakonec jsem se rozhodla. Neplahočila jsem se přece pouští a horkem, neprožívala jsem celou cestu tolik úzkostí proto, abych se teď, když jsem u cíle, otočila a utíkala pryč, aniž bych zjistila pravý stav věcí! Zvlášť, když ten odsunutý balvan nemusí neznamenat nic špatného. Třeba se jen vyplnil můj nejtajnější sen a ten, koho tady hledám, skutečně přemohl smrt. Pokud ano, uvědomovala jsem si náhle, pokud opravdu ano, pak už mu nemohl být nějaký kámen překážkou. Teď je volný a možná, srdce mi začalo opět tlouci silněji, možná už na cestě do města, aby tam všem ukázal a dokázal, že existuje i jiná, větší síla, než jsou hordy vojáků, plné měšce peněz, politický vliv, či samotná smrt.

Možná, snad to tak opravdu bude, ale nejdřív musím dovnitř a přesvědčit se. Sklonila jsem hlavu, a…

„To jsem já, Máří!“ ozvalo se náhle z nitra, „poznáváš můj hlas?“

Jak bych ho mohla nepoznat! Ten nejmilejší, nejkrásnější a nejsladší hlas mezi všemi! Jeho hlas! Hlava se mi zatočila, radostně jsem zavýskla a pokusila se protáhnout do hrobky. Tentýž hlas mě, ale vzápětí okřikl, abych zůstala stát. Uposlechla jsem; zněl náhle tak divně, skoro cize, ale byl to Mistrův hlas, byť jsem z něj vytušila jakýsi nový, mně dosud neznámý podtón; snad leknutí, snad vyčerpání. Ano, to bude jistě ten pravý důvod. Přesto jsem však nechápala, proč nemůžu dovnitř. Vždyť ví, kdo jsem; před chvílí mě přece oslovil! Nejistota a podivné pochybnosti vzrůstaly. Maličko jsem nachýlila hlavu do nitra jeskyňky. Uvnitř bylo šero, a tak jsem zpočátku viděla jen šedavý obrys stojící postavy za kterou se na lůžku v rohu bělala pohřební plátna. Na okamžik se mi zazdálo, jako by přece jen halila ležící postavu, ale to nebylo možné, vždyť ten, který v nich měl být zabalen, stál vprostřed kobky a mluvil se mnou! Přestávala jsem tomu všemu rozumět. O to víc jsem chtěla znát, jaká je skutečnost. Oči si po chvíli přece jen zvykly na přítmí a začaly rozeznávat víc podrobností. Muž v jeskyňce se sice hlasem i postavou velmi podobal mistrovi, ale přesto jako by to nebyl on. V hlase jako bych stále slyšela neklid, nejistotu, obavy, dokonce snad i strach. Proč? Vždyť právě přemohl smrt! Možná, že právě proto; to, co on nedokázal dosud nikdo!

I postava, jako by byla i nebyla jeho. S tou pochýlenou hlavou a pokleslými rameny, působil skoro až odevzdaně. Takhle jsem ho všechna ta léta neznala. Chodíval hrdě a důstojně, rovný, jako svíce, vypadal vždy rozhodně a přitom skromně.

Do tváře jsem mu skoro neviděla, přesto však, pokud jsem mohla rozeznat, ji zdobilo pouze několikadenní strniště. Jeho vlasy mi připadaly nezvykle krátké, snad sepnuté vzadu? Takhle ale On přece nikdy nechodil! Mohl se takhle změnit proto, co před třemi dny prožil? Nebo se pokusil změnit podobu, aby ho nepřátelé nepoznali? Pochybností spíš přibývalo, ale muselo to tak být! Ten člověk mě přece poznal a věděl, co se před třemi dny stalo. Jak by mohl v mistrově hrobce být někdo, kdo mluví jako On, vypadá jako On, zná mě, a přitom to není On!? Ne, to není možné! Třeba mi to dokáže vysvětlit.

„Proč nesmím vstoupit?“ zeptala jsem se, „přišla jsem sem abych k hrobce položila tyhle šalvěje a uctila tak…“ rozplakala jsem se; únava, napětí, očekávání i nejistota, to všechno se slilo dohromady a já jsem chvíli nebyla schopná dál hovořit.

Žádná odpověď nepřicházela a snad i proto jsem se opět vzchopila: „…když jsem uviděla ten kámen,“ drmolila jsem o překot, „bála jsem se, že někdo odnesl Mistrovo tělo a pak slyším tvůj hlas, pane a když chci vstoupit, nechceš mě pustit dovnitř. Proč?“

Konečně se ozval: „Protože po ukřižování člověk nevypadá právě…dobře,“ hlesl skoro zahanbeně.

„Chceš říct, že jsi se… opravdu vrátil, že jsi přece jen… živ?“ stále jsem trochu pochybovala, ale jiné vysvětlení, než které mi předkládal, mě nenapadalo, a proto jsem mu tuhle otázku položila.

Smutně se pousmál a prohlásil: „Kdybych nebyl živ, nemohl bych s tebou přece takhle mluvit!“

Zmatek v mé hlavě opět narůstal. Ano, přála jsem si právě tohle, ale teď, když se zdálo, že se moje představy naplňují, nemohla jsem uvěřit, že je něco takového možné. A pak, ten okamžik, kdy jsem zahlédla tvář v jeskyňce. Ten člověk vypadal přece jen jinak...

„Ale já jsem přece na vlastní oči viděla, jak…“ dala jsem najevo své pochybnosti.

„… dobře jsi viděla,“ skočil mi do řeči, „opravdu jsem…umřel…“

„A znamená to tedy to, co si myslím, v co jsem věřila a doufala, nebo…“

„Jsem to já,“ přerušil mě znovu, ale tak nějak nejistě, zakřiknutě, „vracím se z míst, odkud není návratu a ty jsi přišla, jako na zavolanou. Dal jsem se ti dnes poznat, abys mohla všem ostatním podat zprávu, že jsem vstal z mrtvých, že jsem je neopustil.“

„Ale proč jim to neřekneš sám? Pojď, půjdeme spolu všem zvěstovat, že je víra silnější, než smrt! A teď,“ pokračovala jsem naléhavě, „už mě konečně pusť k sobě, abych tě konečně objala a vyplakala se ze svého hoře.“

„Ne, ne, to není možné! Musíš jít sama, já mám teď jiné… úkoly. Ale,“ dodal slavnostně i když trochu roztřeseně, „jednou, až vám bude nejhůř, se vrátím. Zatím budu duchem stále s vámi.“ Jeho hlas byl náhle tak přesvědčivý, že už jsem věděla, co bude následovat. Podvolím se jeho přání a vyplním vše, oč mě žádá. Roztřásla jsem se rozrušením a vnitřním bojem, ale rozhodnutí už padlo. Půjdu!

„Slíbíš mi to?“ ozvalo se prosebně z hrobky.

Pokorně jsem sklopila hlavu, zašeptala, že když si to přeje půjdu, a se srdcem plným směsice otázek, bolu, ale i radosti a očekávání, jsem se otočila a vykročila zpět.

Sotva jsem však vystoupala z údolíčka abych se vydala horkým pískem přes poušť ke vzdáleným branám města, začaly si mi vracet pochybnosti. Proč mě nepustil k sobě, nebo nevyšel ven, aby se mnou promluvil? Proč byl tak nervózní? A hlavně: proč se oholil a ostříhal?

Proč? Proč? Proč? bzučely mi v hlavě dotěrné mouchy otázek, když jsem se pomalu a schlíple vlekla odpoledním vedrem zpět k městu. Co když to přece jen nebyl on? Třeba jsem uvěřila nějakému podvodníkovi, který se za Mistra jen vydával. Hned jsem se za takovou myšlenku zastyděla. Asi opravdu nechtěl, aby ho jeho nepřátelé poznali, a proto změnil svůj vzhled. Přestože to příliš neodpovídalo jeho povaze, bylo tohle vysvětlení pro mě nejpřijatelnější. Ano, tak nějak to muselo být!  Potěšena vyřešením té nejzapeklitější otázky, se mi odpovědi na ostatní začaly jen hrnout. Nervózní? Samozřejmě, že byl nervózní, vždyť jeho nepřátelé…rychle jsem se rozhlédla-nikde nikdo-se tady mohou kdykoli objevit! Potřeboval ten rozhovor zkrátit na minimum, sám přece říkal, že teď se mnou nikam nemůže, že má jiné, důležitější úkoly. A já hlupák ho jen svou neodbytností zdržovala a znervózňovala. Ale teď musím všechno napravit a také to udělám. Mám přece úkol, dal mi ho On sám a já jsem mu jeho splnění slíbila! Nakonec, uvědomovala jsem si radostně, jsem to přece jen já, kdo mu poslouží, kdo přinese tu zvěst zvěstí všem srdcím, rozbolavělým tím, co se stalo před dvěma dny. Já a nikdo jiný! Kde jsou teď Jidáš s Petrem? Jistě někde zalezlí, třesoucí se strachem. Jeden z následků svého činu, druhý z obav o svou bezpečnost. Naši odpůrci zase jistě celý den hledali všechny, kteří měli s Mistrem cokoli společného. Ano! Vyplním Jeho přání a dokážu, že já, jen já jsem ta, na níž je spolehnutí…

Letmo jsem se ohlédla zpět. Mužská postava stála v dálce na okraji údolíčka a jak se zdálo starostlivě hleděla za mnou. To je jistě On. Chce se přesvědčit, zda opravdu splním slib.

Přidala jsem do kroku, abych mu dokázala svou pevnou vůli.

A pak náhle zašustily v písku za mými zády čísi kroky. Vyděsilo mě to a znovu jsem se rychle ohlédla. Ačkoli jsem si byla jistá, že ještě před okamžikem za mnou nikdo nebyl, teď tu stál najednou On. V bílé říze, v očích ten starý známý pohled plný klidu, jistoty, míru, pochopení a laskavosti, na tváři odzbrojující, mírný, a tak milý úsměv: „Čeho ses lekla, milá Máří, snad se mě nebojíš?“ jeho předchozí neklid byl tentam.

Stála jsem, jako solný sloup a nevěděla, jestli mě neklame zrak. Ten muž přede mnou měl vlasy a vousy dlouhé, přesně tak, jak jsem si ho pamatovala!

„Jak…“ drmolila jsem, „jak ses sem, tak najednou dostal a jak to, že vypadáš jinak, než v jesky…hrob…ce? A proč…“

„…Máří,“ přerušil mě laskavě, ale rozhodně a znovu se na mě usmál, „to je až příliš dotazů a já ti je všechny nemohu zodpovědět.“

„Ale…“

„…prostě…“ skočil mi opět do řeči, „…to ber tak, jak to je. Na světě je přece spousta otázek, na které člověk hledá odpovědi po celý život a třeba je nikdy nenajde.“

„Máš pravdu,“ sklopila jsem zahanbeně oči; opět mě překonal silou svého ducha, „ale já...“

„Něco od tebe potřebuji, Magdaleno,“ tím oslovením mě zcela odzbrojil; používal jej pouze v těch nejvážnějších chvílích, „a věřím, ne, vím, že to pro mě uděláš!“

„To jistě,“ hlesla jsem, „ráda…“

Poněkud nervózně se ohlédl zpět směrem k hrobce jakoby – snad – někoho vyhlížel a rychle pokračoval: „Chci, aby ses vrátila do města, vyhledala všechny mé věrné a pověděla jim, co jsi tady, ne v jeskyňce, ale tady viděla. Že jsem živ a zdráv a že jakmile vyřídím všechno, co teď musím, je vyhledám, dám se jim poznat právě tak, jako tobě teď a pak odejdu za…Otcem. I tak budu stále s vámi, neboj se,“ dodal ještě, když si všiml mého vylekaného pohledu, „jen už to nebude takové, jako dřív. Podívej,“ pokračoval; snad vycítil ten neskutečný zmatek, který teď v mém nitru probíhal, „lhát, ani vymýšlet si přece nebudeš,“ pousmál se smutně a natáhl ke mně své paže.

Teprve teď jsem si s hrůzou všimla, že v obou jeho dlaních zeje okrouhlá rána po hřebu. Přemohla jsem silné nutkání pohlédnout dolů na jeho chodidla a: „Nepochybovala jsem přece…“ vydechla jsem.

Opět se teskně pousmál: „Ale ano, pochybuješ ještě teď, vím přesně, co se v tvé duši odehrává, ale opakuji znova-na světě byla, je a vždy bude spousta otázek, na které neustále hledáme odpovědi a nikdy se jich-třeba-nedopátráme. Tak mi věř a vyplň mé přání, prosím.

Lehounce jsem mu pohladila dlaň, přičemž jsem se co nejopatrněji vyhnula ráně na ní a naposled mu pohlédla do očí.

Opětoval můj pohled: „Na tvou nevyřčenou otázku, která tě léta tolik trápí a se kterou jsi dnes ráno vstávala, ti ale ještě odpovím. Já také. Vždycky!“

Zprudka, aby si nevšiml mého ohromení a slz, jsem se otočila a vykročila směrem, kde se v horkém odpoledním vzduchu tetelily hradby města, abych do puntíku vyplnila jeho přání. Pochybnosti jednou provždy zmizely.

Když jsem se po chvíli ještě jednou, naposled, ohlédla, stál už zády ke mně a zvednutou rukou jakoby stavěl čísi blížící se postavu.

I na tu dálku byla rána na jeho dlani dobře patrná.