Tanečnice 2. díl

Žil jsem jako dřív, ale zpětně si uvědomuji, k jak významné vnitřní proměně ve mě došlo. Není to tak, že by se celá odehrála toho večera. Už roky jsem k ní směřoval volbami, které jsem dělal. Postupně mě přestala lákat jakákoliv činnost, kterou jsem pevně nesvíral ve svých dlaních, kterou jsem si vědomě nevybral a která nesytila něco hlubšího ve mě. Co to je to hlubší ve mě? Když mé tělo vibruje, když cítím jako by se můj hrudník měl roztrhnout. Když neexistuje nic, než můj pomalý hluboký dech a přítomný okamžik, tak poznám, že sytím to hlubší ve mě. Taky když je můj cíl veliký, až to přesahuje mé obzory, ale stejně se za ním musím vydat, protože prostě nemůžu jinak, protože mě něco neodolatelně táhne. Padat a vstávat. Dělat špatná rozhodnutí a dobrá rozhodnutí, postupně narovnávat cestu před sebou i za sebou. A odvaha! ODVAHA!

Setkání s tanečnicí bylo nevyhnutelné završení, milník na mé cestě, iniciace. Jako by mě provedla mou vnitřní proměnou. Následující týden po tanci v dřevěném sále jsem chodil jako ve snách. Přicházely mnohé pohledy na to, co a jak jsem ve svém životě dělal špatně. S čím nejsem spokojený ve vztahu k lidem a ve vztahu k sobě a své životní cestě. Celý týden jsem chodil s notesem v ruce a zapisoval inspirace, které ke mě přicházely.

TOUHA. Touha mě vede správným směrem. Koneckonců co jiného můžu následovat, než svou touhu. Musím jí tříbit, hledat tu správnou, která je na druhém konci připojená k paloučku na skále s výhledem na vodopád. To zlaté lanko, které běží správným směrem. Spolu s ním se ke mě totiž natahuje spoustu dalších různobarevných šňůr, které se rozbíhají do různých světových stran a na konci je většinou cukrárna, prchavá sladká chuť, po které v ústech za pár minut zbyde jen roztěkané nic. Uvědomuji si, že ta správná touha, ta kterou je radno následovat se mnou jde životem. Vždycky tu byla. Ta správná touha nemizí, nikdy mě neopouští, je se mnou pořád, pořád! Musím si přiznat, že jsem jí často zametal pod koberec, abych se na ní nemusel dívat a zamykal na sedm západů. Ale ona na mě vždycky nakonec zpod toho koberce vykoukla. Vysvitla škvírou pod dveřmi jako pruh čistého světla, jako věrný pes, který neopustí pána ani když ho trápí hladem a sotva ho pohladí. Není malá ta má touha, a proto jsem se jí snažil obcházet, hledat, jestli náhodou není něco jiného, co bych měl následovat. Nevěděl jsem si s ní rady. Něco jako nevyřešitelná hádanka, logický úkol, který jsem nechápal a ani nevěděl z jakého konce začít. Něco jako vrchol, který se ztrácí v mracích a obklopuje ho neprostupná džungle, ve které si musím trpělivě krok za krokem hledat cestičku, abych ho dobil.

LÁSKA. Jdu parkem a tím slovem postupně písmenko po písmenku plním celou stránku ve svém notesu. Tolik po ní prahnu. Vím, že jsem jako žíznivý na poušti a s bodnutím u srdce si musím přiznat, že žiju šedivý neúplný život. Na stránky notesu se neodbytně dere velká otázka. Jedna z těch vykrmených. Taková ta ke skleničce vína coby řádně uleželý trojhránek sýra: Co to je ta láska? Tak přesně tuhle otázku teď určitě nevyřeším. V tuto chvíli (v parku, s notesem v ruce, jako neopeřené kuře) vím jen, že má tisíce podob. Já se na ní ale nepotřebuji zamýšlet z nějakého metafyzického nebo jiného teoretického pohledu. Já  jednoduše potřebuju být zamilovaný. Bláznivě zamilovaný. Potřebuju cítit, že ta, kterou zrovna držim za ruku je ta pravá. Že nechci být na žádném jiném místě na světě, než právě teď a právě tady, ať už je to kdekoliv, jen být vedle ní. Takhle jednoduché to je. Připadám si jako poloviční člověk, nebo jako nedokončený obraz. Jen takový lehký náčrt tužkou na bílém papíře. Ano, linky jsou to krásné, lákavé a svůdné, ale postava člověka se vlastně rýsuje jen zhruba. Ruka velmi váhá napsat slovo, které se teď neodbytně dere na mysl. Nechce se jí ruce jedné, ráda by tu nemilou pravdu nechala nenapsanou. Ušklíbnu se a s rozmachem naštvaně na další stránku poznamenám ZBABĚLOST. Vím to, dávno to vím, že jsem prožíval malé lásky. Že jsem přijímal dívky, které se zamilovaly do mě ale já do nich né (uff) a nevyhnutelně tak zakládal na utrpení. Kaluže slz... Vím také, že dívky, do kterých jsem se opravdu mohl zamilovat přicházely s určitou zkouškou. Zkouškou odvahy, ve které jsem se před nimi měl odkrýt, ukázat se zranitelný, zbavit se fasády. Tohle byl pro mě z nějakého důvodu strašidelný moment. Zeď, která mě pokaždé zastavila a já u ní stáhnul ocas mezi nohy, odešel jako spráskaný pes a ještě u toho dělal ramena.

Kráčím dál a uvědomění, že to co mě v životě vždycky od lásky oddělilo byla zbabělost mi duní v hlavě. Budu na sebe laskavý. Vím, že samotné to uvědomění samo o sobě znamená na cestě životem velký krok kupředu.