Uzavřený kruh 2. část

Uplynula už řada let od chvíle, kdy na kříži zahynul místo mě můj bratr.

Otec, kterého jsem od toho osudného dne už nikdy nespatřil, mi, snad aby mě náležitě za mou tehdejší zbabělost potrestal, dopřál opravdu dlouhý, předlouhý život, plný výčitek svědomí, zpytování a probdělých nocí. Sebehorší zločinec si neprožil větší muka než já. Často jsem v těch dobách uvažoval o dobrovolném odchodu ze světa.

Nechci však, aby moje vyprávění vyznělo, jako sebelítost; teď už určitě ne! Vždyť se zanedlouho, aspoň doufám, s bratrem a snad i…otcem opět potkám.

Když se mi po necelých třech dnech od bratrovy smrti podařilo tam v údolíčku u hrobky oklamat mou nebohou Máří, a přitom nakonec zjistit, že všechno, co se mělo stát, pokračuje dál i bez mojí přímé účasti, rozhodl jsem se už dál do ničeho nezasahovat a ačkoli mě to táhlo mezi „své“, pustil jsem se do světa, snad abych se pokusil zapomenout, nebo svým životem aspoň částečně napravil svou vinu, doléhající na mě velkou a trvalou tíhou.

Čas ubíhal, ne letěl, zběsile vpřed a mně se nedařilo ani jedno, ani druhé.

A tak se stalo, že jsem svůj život neprožil, ale proživořil.

Ale pak, skoro až na jeho konci, mi přece jen svitla naděje.

Víc než šedesát let po bratrově mučednické smrti, v době vlády Nerona, došlo k velikému požáru Věčného města, který si vzal císař za záminku k vybičování pronásledování lidí, ze kterých jsem vzešel i já, ba co víc; které jsem sám z velké části ovlivnil a vytvořil základy jejich společenství, abych je pak, v rozhodné chvíli opustil, nebo spíš zradil.

Náhle jsem pochopil, že přišel čas, kdy konečně musím naplnit to, co jsem si od svých třiatřiceti let marně sliboval.

Vyrazil jsem proto přímo do vosího hnízda, tedy do Říma, který se den, co den, noc, co noc zmítal pouličním násilím, při kterém si nejen aristokraté, plebejci, propuštěnci, ale i otroci vyřizovali své, často letité účty, usilovali o získání cizího majetku, či se jen z prosté zvrhlosti, zlé vůle i pouhé zaslepenosti nechávali strhnout k neskutečným krutostem, abych vyhledal své souvěrce, postavil se na jejich stranu, případně se některým z nich pokusil pomoci.

Teď anebo nikdy! Ať to stojí, co chce, třeba i život! Ano, nastal čas!

 

Už tři dny jsem procházel napůl shořelými a z druhé půlky vyrabovanými ulicemi Říma. Za tu dobu jsem viděl nespočet výjevů té nejstrašnější krutosti, jaké je schopen jen a jen člověk.

Daleko víc než na každém kroku se opakující obrazy násilí, na mě však působilo vědomí, že tím vším jsem tak trochu (trochu, opravdu jen trochu(?)) vinen já sám. To já jsem těm lidem dal kdysi naději a tím je mimoděk dostal do dnešních nesnází; dá-li se ovšem ta hrůza okolo tak nazvat.

Stále jsem marně hledal nějakou, třeba malou komunitu křesťanů, ke které bych se přidal. Z celkem pochopitelných důvodů jsem byl stále neúspěšný; nebezpečí bylo až příliš velké a kdo mohl buď uprchl, nebo se snažil někde ve skrytu přežít nejhorší období. Do mysli se mi tak vkrádala kromě všech již popsaných pocitů i beznaděj.

Ačkoli jsem si byl vědom zbytečnosti takového gesta, rozhodl jsem se přihlásit se vojákům, prohledávajícím neustále trosky města, sám a stát se terčem jejich zloby. Jiná možnost není!

Dosud si mě nikdo nevšímal, když jsem bezcílně táhl městem; koho by zajímal zjevně chudý stařec nad hrobem. Až náhle…

 

Pustil jsem se po Via Appia proti proudu prchajících obyvatel Říma, kteří už se právem necítili ve svém městě bezpečně, směrem, kde se v dálce vyjímal majestátní Circus Maximus. Právě tady, na veřejném místě, jsem se chtěl dát zatknout, aby můj čin získal co nejširší publicitu.

A osud mi přicházel sám naproti. V pestrém davu lidí jsem náhle na pozlacených přilbách zahlédl několik purpurových chocholů, vlajících ve větru, který se právě zvedl a přibližujících se zlověstně ke mně; neklamné znamení přicházejícího oddílu pretoriánské gardy. Přes veškeré své odhodlání, jsem náhle pocítil slabost v kolenou; pověst, která pretoriány předcházela nenechávala v klidu nikoho. I lidé už tak dost vystrašení se pochodující jednotce klidili z cesty s, pokud to vůbec šlo, ještě vystrašenějším výrazem v obličeji. Nasucho jsem polkl a jako jediný jim vyrazil vstříc.

 

Ve stejnou chvíli, kdy jsem se poté, co se mnou voják prudce smýkl, udeřil obličejem o zeď, ozvalo se za mnou zadrnčení spěšně zavíraných mřížových vrat.

Úder mě poněkud ochromil. Pod koleny, na která jsem klesl mi zašustila sláma.

„Flavie…tak Flavie! Kde je ten chlap?!“

„Flavie!!!“

„Pane?“

„Kde se flákáš chlape? Chceš, abych tě dal zavřít? Máš je snad hlídat, ne?“ setník se hrozivě rozpřáhl, jakoby chtěl stráž, která právě odkudsi udýchaně přispěchala, udeřit. Pak si to ale rozmyslel a zvednutou paží směrem k vojáčkovi jen rezignovaně mávl: „Ještě jednou a…“ zabručel a po chvíli pokračoval: „Na toho si dávej pozor! Vypadá jak věchýtek, ale kuráže má víc než dost. Přihlásil se sám naší hlídce a vypadalo to, jakoby na to byl ještě hrdej,“ procedil mezi zuby.

„Hm, nevypadá na to…“

„Tím spíš ho hlídej, mezuláne!“ vyhrkl setník ještě a písek zaskřípal pod jeho spěšnými kroky.

 

 

„Pít… dejte mi někdo napít… prosím!“ hlas, který mě probral z mrákotného spánku zněl slabě, ale přesto naléhavě.

Chvíli jsem očima tápal kolem sebe, než zrak přivykl šeru cely.

Na studené kamenné podlaze se zbytky napůl shnilé slámy polehávala řada postav těch nejubožejších lidí, jaké si lze představit.

S šustotem ubohé podestýlky, nářkem a častým pokašláváním se mísil pískot krys, prohánějících se mezi vězni i po jejich tělech, šplhajících po hrubých stěnách, či mizících v zamřížovaných okéncích, za kterými bylo lze tušit sluneční svit.

To, co krysy dokázaly, tedy kdykoli se osvobodit z plísní páchnoucí kobky a těšit se, pokud se jim zamanulo, ze slunce a čerstvého vzduchu, nám všem dopřáno nebylo. A nebude, už nikdy nebude, pomyslel jsem si trpce. Ale vždyť jsi to tak chtěl a udělal jsi pro to všechno, co jsi mohl, napadlo mě vzápětí a přestal jsem se tím zabývat. Sotva se po krátké pomlce znovu ozvalo chrčivé: „Pít!“ vyhledal jsem pohledem majitele hlasu. Ležel vlastně téměř vedle mě.

Dlouhé bílé vlasy a vousy, potrhaný, prachem pokrytý oděv, to vše by mohlo napovídat na nějakého starého poutníka, zřejmě přívržence křesťanství, pokud byl uvězněn spolu s námi. Ale to vše mě mátlo jen okamžik; stačil pozornější pohled do tváře zlomeného starce a srdce se mi úlekem zastavilo, neboť pár kroků ode mě naříkal a žadonil o vodu sám apoštol Petr!

„Hned, hned příteli, tady…“ natáhl jsem k němu ruku s hliněným džbánem a doufal, že mě nepozná.

Jeho oči na mě sice na okamžik spočinuly, ale stejně rychle sklouzly po mé tváři dolů: „Zaplať ti to Ježíš Kristus,“ zašeptal a nemohl mě v tu chvíli víc ranit. Než jsem však stačil vymyslet nějakou neutrální odpověď, pokračoval: „Jmenuji se Petr a kdysi jsem Ježíše provázel… až, až k jeho hořkému konci a sám jsem pro něj nic neudělal…“ začínal se mi zpovídat, aniž by tušil, jak moc mě tím ubližuje.

Toužil jsem ho přerušit, aby už nedrásal moje nitro, ale zároveň mě zajímal jeho pohled na události okolo ukřižování mého bratra. A pak; celou dobu hrozilo nebezpečí, že přeruším – li ho, zeptá se mě třeba na můj příběh a já už za žádnou cenu nechtěl lhát.

A tak jsem mu naslouchal dál.

„Můj pán a učitel zůstal nakonec na všechno sám,“ pokračoval plačtivým hlasem, „jeden z nás ho zradil a my ostatní jsme se ve chvíli nebezpečí rozprchli. Ale já, já nesu na jeho osudu hned po Jidášovi největší vinu. Ne, nepřerušuj mě, prosím,“ odmítl gestem můj pokus přerušit ho; jeho sebeobviňování nemělo žádný smysl, vždyť i kdyby bratra nezapřel, jeho osud by zvrátit nemohl, „umírám a ty jsi mi těsně před smrtí posloužil, proto se ti svěřím s tím, co mě celý život trápí.“

Nemělo cenu přít se s ním. Vypadal opravdu špatně a na jeho tvrzení, že má blízko k smrti, bylo evidentně hodně pravdy. Chtěl jsem původně namítnout, že vybudoval základy církve, že celý zbytek života postupoval přesně ve šlépějích učení, kterému věřil a nikdy se mu nezpronevěřil, ale to pro něj nebylo teď podstatné. Neměl se komu svěřit, či spíš vyzpovídat, a tak si vybral mě; jak zvláštně zamotaný dokáže být lidský život!

Vyprávěl mi svůj příběh, ale nikterak se neospravedlňoval; jasně dával najevo svou lítost nad tím, že se tenkrát nevzmužil a svého učitele nepřiznal.

Když skončil své vyprávění, položil bělostnou hlavu zpět na slámu a hluboce oddychoval.

„A jaký je tvůj příběh, bratře,“ obrátil se po chvíli na mě a já v tu chvíli cítil, jak se ve mně všechno svírá.

Na svém rozhodnutí už nelhat jsem nechtěl nic měnit, ale ve chvíli, kdy jsem se odhodlal k odpovědi se Petr náhle napjal jako v křeči, sevřel mou paži a téměř neslyšně vydechl: „Svůj příběh mi dovyprávíš tam… tam… nahoře, teď mě poslouchej, Pán už volá.“

Vzápětí pokračoval přerývaným hlasem: „Zase mě nedávno popadla má zbabělost a když začala tahle honba, utíkal jsem z Říma. Po cestě jsem potkal Pána, který spěchal na mé místo a zahanbil mě natolik, že jsem se sem vrátil, odhodlán už nikdy před ničím neutíkat a naopak, stát v čele všech až přijde náš čas. Už to nedokážu, můj milý, a tak se obracím na tebe. Pomohl jsi mi, posloužil a já na tebe přenáším svůj osud. Je plný utrpení a krutosti, ale věřím, já ti věřím, bratře, že ten úkol dokončíš; nic jiného mi nezbývá. Je to veliký závazek, vím, ale…“ nedomluvil. Opět se napjal, pak dlouze vydechl a… byl konec.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že navzdory mému předsevzetí, ještě jednou v životě budu muset zalhat.

 

 

„A ty jsi vlastně kdo,“ otázal se mě strážný drsně, když na jeho pokyn odnášeli mrtvého Petra.

„Já…?“ otázal jsem se přece jen poněkud váhavě, ačkoli mi voják zíral přímo do očí.

„Jo, ty!“ doplnil svou otázku netrpělivým gestem, kdy svůj ukazováček zamířil na moji hruď, „bude to?“ dodal výhrůžně.

„Já…“ opakoval jsem, tentokrát bez skrytého otazníku a nasucho jsem polkl, „já jsem Petr. Apoštol Petr. Jsem zakladatel naší církve a jsem připraven nést následky svých činů.“

„Hm, tak to si buď jistý, že poneseš,“ zasmál se chraplavě a rychle dodal, „a tenhle? Kdo je tenhle?“

„Nemám tušení, pane,“ sklonil jsem v další lži zrak.

 

 

Nero na mě ještě jednou pohlédl a opětovně přivřel víčka: „Strážní mi hlásili, že prý máš speciální přání a chceš být ukřižován hlavou dolů; je to pravda?“

„Pravda, císaři.“

„Zajímavé, příteli,“ odpověděl posměšně, „sám bych na takový nápad nepřišel.“ blahosklonně mi pokynul, „vyhovím tvému přání, ale jak se říká chci laskavost za laskavost,“ ušklíbl se a pokračoval, „ty mi za to prozradíš důvod takového přání,“ rozhlédl se po sále kde všichni viseli na jeho rtech; dílem z opravdového zájmu, částečně z vypočítavosti, či strachu.

„Takže?“

„Odpovím ti rád, císaři, důvod mého přání je totiž prostý.“

V tu chvíli se oči drtivé většiny dvora přesunuly k Neronově nelibosti na mě. Opanoval se však a skoro laskavě mi pokynul: „Tak prosím, posloucháme.“

 

Důvod byl opravdu prostý.

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl vzít na sebe Petrův úkol se vším všudy a splatit tak aspoň částečně svůj letitý dluh, mi bylo jasné, že budu ukřižován.

Nepřipadal jsem si však hoden stejné smrti, jakou podstoupil můj bratr, a vyslovil jsem proto své neobvyklé přání. Nero mi kupodivu vyhověl; snad to považoval za dobrý nápad a hodlal ze mě udělat zlatý hřeb svých zvrhlých slavností.

Mně tenhle jeho úmysl nevadil, snad mi dokonce vyhovoval…

 

 

 

Mladík naposled spustil palici směrem dolů k mým nohám, poslední hřeb se posunul ještě o pár centimetrů a… konec.

Zahanbeně po mně krátce těkl očima a pak s přehnanou pečlivostí si prohlédl své dílo.

„V pořádku, Lucie, jsem hotov,“ prohodil přes rameno.

„No, konečně,“ zabručel starý, „trvalo ti to.“

„Tak hlavně, že je to hotovo,“ opakoval mladý umíněně, „teď můžeme být na sebe hrdí,“ dodal ironicky, „hej,“ křikl vzápětí do hloučku přihlížejících vojáků, „přiveďte dalšího a zavolejte dva z pomocné čety s lopatami.“

„Odpusť mi, prosím,“ dodal šeptem směrem ke mně, když se starší voják otočil vstříc dvojici přivádějící další oběť, „rád bych tě zabil v boji, ale tohle mě, věř mi, pranic netěší.“

„Časem možná přijdeš na to, že i zabití v boji není správné a pokud ano, pak mi o tom – třeba – jednou povíš. Jak ti říkají?“

Zavrtěl hlavou: „Nemyslím, že bych kdy na tohle změnil názor a zároveň jsem si jist, že už spolu nikdy, nikdy mluvit nebudeme,“ řekl s náznakem údivu, „ale přeji ti co nejmilosrdnější a rychlou smrt; víc pro tebe nemůžu udělat. Jmenuji se Gaius.“

„Udělal jsi víc, než si myslíš, Gaie. A odpouštím ti,“ dodal jsem co nejupřímněji.

 

 

 

Epilog

 

Prošel jsem okolo obrovské brány a přátelsky pokynul jejímu strážci.

Ten můj pozdrav opětoval: „Před chvílí se tady na tebe ptal nějaký voják. Prý se znáte a chtěl by ti říct, že jsi měl tenkrát, před léty, ve chvíli své smrti, pravdu.“

„Představil se?“

„Ano, říkal si…“

„Nech mě hádat,“ skočil jsem mu do řeči, „Gaius?“

„Gaius,“ odpověděl Petr a s úsměvem mi položil ruku na rameno.