Rozhodnutí

                                                       Rozhodnutí

                                                                                  

Seděl jsem pod jeho mrtvým tělem, objímal břevno a pro pláč nevnímal krev, třísnící po kapkách můj oděv. V nářku žen, klečících v písku okolo, jsem rozeznával jen hlas matky. Hlavou mi běžel celý život…

 Za podivně světlé, zimní noci před více než třiceti lety, jsem přišel na svět jako první. Skoro o hodinu dřív než můj bratr.

Už jako chlapec jsem pochopil, že mám určité poslání a začal se na ně připravovat.

Stranil jsem se vrstevníků, horlivě četl všechny dostupné učené knihy, naslouchal vyprávění starců i duchovních a nekonečné hodiny trávil vážnými rozhovory s…otcem.

Bratr byl úplně jiný. Hrál si a skotačil mezi ostatními chlapci, stále veselý, stále usměvavý, stále středem pozornosti. Moji zádumčivost a sílící přesvědčení o poslání nejprve zlehčoval, později stále častěji kritizoval, a nakonec se proti obojímu ostře vymezil. Den ode dne jsme se sobě čím dál víc odcizovali.

Ostatní členové rodiny mě v mém úsilí horlivě podporovali a časem se pak kolem nás utvořil okruh stejně smýšlejících lidí, se kterými jsem, teď už jako mladík, počal své vize postupně naplňovat. Hodlali jsme přetvořit společnost, udělat ji lepší na základě zcela nového pohledu na život. A úspěchy se dostavily; do našich řad přicházelo stále víc lidí.

Tehdy jsme se s bratrem, který byl založením staromilec a nové názory neuznával, definitivně rozešli. Podezříval jsem ho tenkrát, že žárlí na můj úspěch; jak rád bych ho dnes odprosil!

Na mnoho let jsme pak ztratili jeden o druhém přehled. Vím jen, že zatímco moje popularita nadále rostla a s ní přibývali příznivci, ale i nepřátelé, on se usadil v malém přístavním městě a živil se dosti nuzně jako rybář.

Asi dvakrát jsem se pokusil navázat s ním kontakt, ale pokaždé mě prostřednictvím mého posla stroze odmítl.

A pak, náhle, ve mně začali mí odpůrci spatřovat nebezpečí, protože díky věhlasu, kterého jsem mezitím dosáhl, mi teď už lidé přisuzovali nadpřirozené vlastnosti a houfně se k naší komunitě přidávali.

Ti vlivní pochopili, že svým počínáním ohrožuji jejich moc i majetek, a namířili proto všechny dostupné prostředky proti mně a mému společenství.  Tehdy jsem poznal, že při svých pokusech zastavit mě, jsou schopni všeho, třeba i násilí a poprvé jsem pocítil strach. Nikdo, ani můj…otec, neustále mě povzbuzující ve veškeré mojí činnosti, už jej nedokázal rozptýlit. Několikrát jsem se přistihl, jak uvažuji o předání společenství do rukou někoho jiného, silnějšího a o odchodu do ústraní; časem jsem už nedokázal myslet na nic jiného.

Předat! Ale komu? Vždyť i o těch nejvěrnějších jsem občas míval určité pochybnosti, které se měly u jednoho z nich plně a u druhého aspoň z části, brzy potvrdit.

V úvahách jsem nakonec dospěl k rozhodnutí opravdu odejít a žít jako obyčejný člověk.  Až natolik mě strach ovládl. Bude-li komunita, kterou jsem vybudoval životaschopná, vůdce si najde i beze mě. Zítra ještě vystoupím na zdejších jarních slavnostech se svým poselstvím. Naposledy. Pak odejdu.

Ulevilo se mi a jako by ze mě spadla velká tíha. Strachu i zodpovědnosti.

 

Slunce se pomalu chýlilo k západu a já si náhle uvědomil, že jsem na dnešní večeři pozval své nejvěrnější. Začal jsem právě chystat dříví na zátop, když se zvenčí ozvaly kroky. První host?  Pocit pohledu do zrcadla záhy vystřídalo poznání a radostné překvapení; ve dveřích stál můj bratr!

Tvář, oděv i obuv měl pokryté prachem z dlouhé cesty, ale oči mu zářily zvláštní směsicí radosti i napětí. Všechna léta neshod byla rázem zapomenuta; leželi jsme si v náručí a slzy nechávali volně stékat po tvářích.  Od této chvíle jich měly být potoky.

Mé otázky stran jeho života brzy rázně přerušil: „Počkej, kvůli tomu jsem nepřišel. Hrozí ti velké nebezpečí.“

Počal mi vyprávět zvěsti, které se příliš nelišily od mých obav. Až na jednu podstatnou věc; věděl, že se chystá mé zatčení a znal dokonce i datum, kdy k němu má dojít. Zatajil se mi dech. Tak tedy už zítra…!

Rázem, jako když se uvolní stavidla, jsem mu překotně vypověděl o svých pochybnostech, strachu i rozhodnutí všeho zanechat, ke kterému jsem dospěl.

„Teď, když mám tuhle tvoji informaci,“ uvažoval jsem nahlas, „bude asi nejlépe odejít už dnes. Povečeřím ještě s přáteli, ty jsi samozřejmě také zván, určím svého nástupce a odejdu.“

„Promiň,“ reagoval jsem na jeho zaražený pohled, který jsem ovšem nečekal; myslel jsem, že mé rozhodnutí, vzhledem ke svým názorům spíše uvítá, „pustil jsem se do věci, která mi přerostla přes hlavu, dnes už vím, že ji nezvládnu a pak také…mám prostě strach! Víš, jak tamti dovedou nakládat s protivníky!“

„To jistě, ale mluvil jsi o tom s rodinou, matkou, přáteli a s…otcem?“

„K tomu nemám odvahu,“ sklopil jsem zahanbeně oči.

„Zdá se,“ řekl po chvíli rozpačitého mlčení, „že už nemáš odvahu k ničemu. Myslel jsi na ty, kteří ti věří a stojí za tebou?“

„Nemuč mě, prosím, já…já prostě nemohu. Ukousl jsem si příliš velké sousto…ale,“ pokračoval jsem, po kratičkém zaváhání, „máš asi pravdu. Aspoň s…otcem promluvím.“

 

Našel jsem ho v sadě za domem. Procházel se mezi stromy, prohlížel si jejich větve, bral je do rukou, tiše k nim hovořil, občas je pohladil. Jeho ramena, jindy tak rovná, jako by dnes poprvé poklesla. Stáří? Nikoli! On a stáří…!

 Zaskočen tím, co jsem viděl, zůstal jsem tiše stát několik kroků za ním, čekal, až se ke mně obrátí a přemýšlel, jak začít.

„Vím, proč jsi přišel,“ promluvil najednou, stále otočený zády, „nemusíš mi nic vysvětlovat; je to tvá volba.“

Nadechl jsem se… „Nic neříkej,“ předešel mě, „rozumím ti. A běž, běž už.“

Ve vchodu do zahrady jsem se ohlédl; jeho ramena se mi zdála ještě pokleslejší a záda sehnutější.

 

Bratr seděl v domě stále ještě sám; přátelé dosud nepřišli. Roztržitě jsem začal připravovat večeři.

„Počkej, pojď si ke mně na chvíli sednout, ještě je čas!“ vyzval mě.

Poslechl jsem. Když jsem však usedal a pohlédl do jeho očí, zdálo se mi, jako bych v nich spatřil cosi nového, silného a pevného. Něco, co tam dřív nebývalo. Snad odhodlání.

 „Napij se se mnou, tak dlouho jsme se neviděli,“ usmál se poněkud nepřítomně. Opravdu, tak dlouho, pomyslel jsem si a sáhl po nabízeném poháru. Víno mělo zvláštní, trpkou příchuť…

 

Probudil jsem se, až když mi paprsky slunce zabušily na víčka. Byl jsem podivně malátný, ze včerejšího večera jsem si nic nepamatoval.

Co? Ráno?  Ne, dokonce dopoledne; to přece není možné!  Naklonil jsem se nad džber, abych si opláchl obličej, hned jsem však ucukl. Z hladiny na mě hleděla cizí tvář. Zatřásl jsem hlavou a podíval se znovu, pozorněji. Dlouhé vlasy a vousy byly pryč a to můj, dříve tak typický vzhled, změnilo k nepoznání. Nic jsem nechápal. Otočil jsem se a skokem stál na prahu světnice.

Na stole poháry s nedopitým vínem a drobty chleba; zbytky večeře. Podivný jakoby vznešený smutek. Nikde ani živáčka. Udiveně jsem těkal očima po místnosti, když ke mně zvenčí dolehl hluk mnoha hlasů.

Vyšel jsem na zápraží a rozhlédl se. Kolem mě pospíchal rozvášněný dav. Z útržků řeči jsem vyrozuměl, že se chystá nějaká velkolepá poprava; tři lidé najednou!  A pak jsem zaslechl jména těch odsouzených. Dvě mi nic neříkala, ale u třetího jsem ztuhl. Jmenovali mě!

Jako ve snách jsem se rozběhl směrem, kam se valil proud lidí. Lokty jsem rozrážel kolemjdoucí. Dav houstl, hluk mohutněl.  Postupně jsem začal rozeznávat jednotlivá slova i útržky vět. „To…on! …ho vedou!  Jen…dejte! Hanba!“

Prodral jsem se až do první řady a sleduji výjev jako na divadle. Mezi několika ozbrojenci klopýtá prostředkem ulice kdosi ve zkrvaveném šatě. Rozvášněná lůza po obou stranách na toho ubožáka řve, hrozí pěstmi, plive, občas přiletí i kámen. Každá rána karabáčem od jeho průvodců je diváky přivítána nadšeným pokřikem.

Odsouzenec náhle pootočí hlavu směrem ke mně a já cítím, jak mi tuhne krev v žilách. Ten nešťastník jsem já! Nesmysl! To přece není možné! A pak, když zachytím jeho plachý a jakoby omluvný pohled, mi to, konečně, všechno dojde. Bratr, proboha!

Směsice poznání, zděšení, hrůzy i vzteku mě vymrští směrem ke zbrojnošům.

„Pusťte ho!  On nic neudělal, on za nic nemůže!“ řvu jako smyslu zbavený a tahám nejbližšímu karabáč z ruky. Ten se otočí a prudkou ranou mě srazí k zemi. Dav nejprve výhružně zahučí, ale poté, když vidí, jak si se mnou strážný poradil, nadšeně zajásá.

 Zvedám se a očima plnýma prachu si na protější straně ulice stačím už jen všimnout matky s několika přáteli, než odkudsi přilétne kámen a prudce mě udeří do zátylku. Zástup opětovně propukne v jásot.  Znovu padám do prachu ulice a dřív, než pozbudu vědomí, stačím ještě zašeptat: „To já, to přece všechno já!“

Probral jsem se na liduprázdné ulici. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozpomněl, co se vlastně stalo a již na nejistých nohou spěchám k popravišti, abych zabránil nejhoršímu.

Marně!

Ortel, při kterém člověk odchází z tohoto světa jen velmi pomalu, byl již vykonán, bratr umírá.

Dav stojící i sedící kolem náhle zaraženě mlčí, jako by si právě uvědomil část své morální odpovědnosti za to, co se stalo.

Vojáci, čekající podle předpisu na smrt odsouzence, snad jako jediní nevnímají hrůzu té chvíle a krátí si čas hrou v kostky.

Hra při, nebo se smrtí?

Pouze hrstka lidí klečící stranou od ostatních, se navzájem objímá, ženy naříkají, muži tiše pláčou. Poznávám rodinu i přátele. Chci k nim vykročit, abych se přidal k jejich žalu, když mě zastaví tiché a prosebné: „Bratře?“

Se skloněnou hlavou k němu doklopýtám, ale pohlédnout mu do tváře se neodvážím. Nakonec přece jen vzhlédnu a chci ho poprosit o odpuštění.  Zarazí mě, než stačím cokoli říci: „Nemám ti co odpouštět,“ pronese, jako by četl moje myšlenky, „byla to má volba.  Já jsem tě uspal, změnil tvou podobu, aby tě nikdo nepoznal, já jsem se rozhodl zahrát si na tebe v té nejdůležitější chvíli…“

„Ale proč?“

„Když jsem viděl tvůj strach před možnými následky a uvědomil si tu hrůzu, která na tebe čeká, bál jsem se, že buď utečeš, nebo nevydržíš muka a odvoláš to, co jsi vždy hlásal a to jsem, ačkoli mi tvé názory byly, jak víš, cizí, nemohl připustit. A…otec? Viděl jsi…otce a jeho zklamání?  Jméno naší rodiny nesmělo být takhle poskvrněno! Proto jsem tě uspal tím trpkým vínem a ve spánku pak ostříhal a oholil. Vzal jsem si tvůj šat, a když přišli tví přátelé, povečeřel jsem s nimi a dal jim pár rad do budoucna, jako bys jim to říkal ty.

„Ale, jak to…?

Smutně se pousmál: „Za ta léta se tvé myšlenky dostaly až ke mně. A nepřerušuj mě, prosím, nemám už moc času.“

Chvíli těžce oddechoval, pak pokračoval: „Povedlo se, nikdo nic nepoznal. Ještě v noci jsem pak byl zatčen, pak souzen a…odsouzen.“

„Vytrpěl jsi strašná muka…“

„Ano, ale o tom teď nechci mluvit.  Zapřísahám tě, tohle víme jen my dva a…otec…samozřejmě. Nikdo, pravím, nikdo jiný se to nesmí dovědět!  Neklesej… na mysli. Tímhle… nic… nekončí……naopak…všechno te…prve za…čí…začíná, věř m… mi. Sbo-hem…bratře!“

Vydechl naposled.

A tak jsem seděl pod jeho mrtvým tělem a pro pláč ani nevnímal krev třísnící po kapkách můj oděv…