Rozhodnutí 2. část

Rozhodnutí... 2. část

 

                                                       II.

 

Znovu jsem bezvýsledně zacloumal obrovským balvanem ve vchodu do jeskyňky; ani se nepohnul.

Ne. Takhle, holýma rukama, to určitě nepůjde.

Namáhavě jsem se vydrápal na nejbližší vršek a rozhlédl se. Ten suchý cedr, stojící na okraji pouště nedaleko ode mě, mi v okamžiku vnukl nápad…

Jakmile jsem pak jednu z ulomených větví, která se spolu s ostatními ještě před okamžikem vzpínala k nebi, jako paže prosebníka, zapřel do štěrbiny ve skále a kámen se pohnul, věděl jsem, že znám konečně způsob, jak se dostat dovnitř a svůj zoufalý plán uskutečnit.

Ještě několik velmi namáhavých minut, ale nakonec, když byl otvor zvětšen natolik, abych se jím mohl protáhnout, jsem si oddechl, setřel pot s čela, odhodil klacek a unaveně se posadil do písku. Najednou se mi dovnitř nechtělo; výčitky svědomí a obavy z přímé konfrontace se syrovou skutečností, kterou jsem v hrobce očekával, mi znovu vířily hlavou.

Pak jsem si ale uvědomil, že nemám moc času, vzchopil se a opatrně nahlédl.

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na šero, které v jeskyňce vládlo.

Na prostém, kamenném lehátku v rohu, jsem začínal postupně rozeznávat postavu, zabalenou v několika bělostných plátnech. Přestože byla jistě pečlivě omyta a natřena vonným olejem, jak velel pohřební zvyk, na několika místech, kde krev z ran prosákla až na povrch, barvily látku purpurové skvrny.

Nevím, jak jsem si mohl myslet, že pod obaly, které jsem teď postupně odkrýval, najdu něco, vlastně někoho jiného; byla to jen bláhová naděje.

Bratrova tvář působila klidně, vyrovnaně; to tam bylo utrpení, které byl nucen před smrtí zakusit. Zdálo se, jako by jen spal.

Síla okamžiku, kdy jsem ho opět po necelých třech dnech uviděl a vše si znovu do důsledku uvědomil, na mě těžce dolehla; vyčerpaně jsem klesl vedle něj.

„Bratře, bratříčku, můžeš-li, odpusť, prosím,“ drmolil jsem. Brada a po ní i celé tělo se mi roztřáslo. Jak rád bych si o všem promluvil s…otcem, jak rád bych od něj vyslechl slova rady, nebo útěchy, kterou dokázal člověku dát jen on! Avšak od bratrovy smrti jsem ho ani nezahlédl. Jakoby se i on, zaskočen tím, co se stalo, stáhl aspoň na čas do ústraní.

Také proto jsem se rozhodl uskutečnit to, kvůli čemu jsem sem dnes přišel. Dlužil jsem to všem, kteří mi donedávna věřili, naslouchali a šli za mnou. Ale především svému bratrovi.

Byl jsem si téměř jist, že se nepřátelé nesmíří jen s mou domnělou smrtí, ale v obavách, aby se hrob toho, koho dali popravit, nestal poutním místem stejně smýšlejících lidí, se pokusí mrtvolu ukrást, nebo zhanobit.

Tomu jsem chtěl za každou cenu zabránit, bratra z hrobky odnést a pohřbít ho jinde, což ovšem znamenalo, že už se nesmím ničím zdržovat; ti, kterých jsem se obával, se tu mohli objevit kdykoli.

Přemohl jsem vnitřní třas a zrovna se vzchopil, když venku náhle ztichly cikády, v písku zašustily kroky a do jeskyňky padl stín. V přesvědčení, že se moje černá vize právě naplnila, jsem polekaně pohlédl ke vchodu; postava nebyla proti světlu k rozeznání.

Stačilo však jedna ustrašená věta neznámého: „Je tu někdo?“ a bylo mi vše jasné.

Bleskově jsem uvažoval; s tímhle jsem tedy opravdu nepočítal!

„Tak je tu někdo?“ ozval se po chvíli znovu ten hlas, který bych poznal mezi tisíci a donutil mě pospíšit si s odpovědí, byť jsem ještě neměl nově nastalou situaci promyšlenou; musel jsem však jednat dřív, než tazatel vstoupí dovnitř.

„To jsem já, Máří,“ odvětil jsem co možná nejpevněji, ačkoli mě znovu ovládl vnitřní třas; tentokrát však z nové, nečekané skutečnosti. „Poznáváš můj hlas?“ pokračoval jsem nedbaje jejího výkřiku, v němž se leknutí mísilo s radostným překvapením. Děvče, patřící ještě před třemi dny k mým nejvěrnějším souputníkům, sehnulo hlavu a spěšně se chystalo vejít.

„Stůj, kde jsi!“ skoro jsem vykřikl. Kdyby mě dívka spatřila, byť by to bylo v šeru kobky, mohla by poznat, že něco není v pořádku; moje teprve třídenní strniště a krátké vlasy by se daly jen těžko vysvětlit tak, aby nepojala podezření.

Překvapeně vzhlédla, ale poslechla a zastavila, jen se poněkud naklonila dovnitř; snad zkoušela zrakem proniknout přítmím.

„Ale proč, proč?“ zeptala se naléhavě, „zašla jsem sem dnes sama, abych se ještě jednou rozloučila, položila ke vchodu do hrobky pár snítek šalvěje, všude teď kvete, je její čas…“ hlas se jí zlomil.

Po chvíli nejistě pokračovala: „Přijdu sem, vidím kámen odsunutý stranou. Nejdřív jsem se polekala, že mistrovo tělo odnesli vojáci, nebo jeho nepřátelé, ale jakmile zavolám, slyším náhle hlas, který se tak podobá tomu jeho! A když chci dovnitř, abych zjistila, jestli mě šálí sluch a pokud ano, tak proč, nechceš mi to, pane, dovolit. Jakou hru to se mnou hraješ? Proč nemohu dál?“

Tou řečí mi přece jen poskytla trochu času na promyšlení odpovědi.

„Pohled na mě, po té nelehké popravě, není právě pěkný, a tak jsem…“

„Chceš tím říci,“ skočila mi ohromeně do řeči, „že jsi to opravdu ty, pane? Že jsi neumřel? Že jsi to celé přežil? Chceš říct, že jsi živ, pane?

Přes vážnost situace jsem se musel pousmát: „Kdybych nebyl živ, nemluvil bych teď tady s tebou!“

„Ale jak to, vždyť já sama jsem na vlastní oči viděla, jak…“

„A viděla jsi dobře,“ skočil jsem jí do řeči, „tvoje oči se nemýlily. Před třemi dny jsem opravdu zemřel.“

„Ale pak…co to všechno znamená?“ Otázky přibývaly, ke mně dovnitř se však dívka neodvážila.

„Jsem tvůj mistr,“ odpověděl jsem a nebylo mi přitom lehko. Zvláštní pocit, že lžu a zároveň mluvím pravdu, ve mně vyvolával zmatek.

Dál už jsem však musel pouze lhát, nebylo zbytí. Potřeboval jsem děvče dostat pryč, abych mohl dokončit svůj plán.

„Jsem ten,“ slova se mi převalovala na jazyku a klouzala neochotně ven, „koho jsi před třemi dny viděla umírat a kdo se teď vrací zpět proto, aby se ti dal poznat a tys pak mohla všem, které jsem znal a kteří mi zůstali věrní, o tom donést zprávu.“

„Ale to jim přece,“ vydechla roztřeseně, jak si začínala uvědomovat, že by to, co jí tady říkám, mohla být skutečně pravda, „je-li tomu tak, jak říkáš, a já ti chci věřit, můžeš povědět ty sám! Dovol mi tedy, abych tě směla pozdravit, abych před tebou poklekla, objala tvá kolena a vyplakala svou úlevu do tvého roucha!“ Její hlas nabýval na naléhavosti: „A pak, pak hned můžeme jít společně zpět k našim lidem a spolu s nimi se radovat z toho, že víra poráží smrt!“

Vůbec netušila, jak mě každým tím slůvkem víc a víc zraňuje. Čím však byly tyhle „rány“ proti těm skutečným, které za mě utržili jiní!

„Uklidni se, milá Máří!“ pronesl jsem konejšivě, ačkoli uvnitř jsem byl napjatý, jako struna, „a vyslechni mě, prosím. Vrátit se s tebou už prostě nemůžu, mám jiné, důležitější úkoly.“ Aspoň v tomhle jsem nelhal. „Přeji si, abys šla, vyhledala mé žáky a pověděla jim, co jsi zde dnes vidě…zažila. Já teď musím pryč, ale duchem budu vždycky s vámi všemi, kteří tomu chtějí věřit. Až vám bude nejhůř, vrátím se mezi vás!“ dodal jsem spěšně, abych jí i všem, kterým bude svůj zážitek vyprávět, dodal aspoň nějakou naději.

Pokorně sklopila hlavu a o jejím vnitřním rozpoložení teď vypovídala jen třesoucí se ramena.

„Tak co,“ pokračoval jsem naléhavě; čas už mě opravdu velmi tlačil a s rostoucím nebezpečím se zvyšovala i moje nervozita, „slíbíš mi to?“

Žádná odpověď.

„Slíbíš mi to, prosím?“ opakoval jsem naléhavěji.

Váhavě přikývla.

„Tak tedy běž!“ pobídl jsem ji.

„A nemohla bych tě přece jen, aspoň na chviličku…“ zaváhala, pak ale poněkud vzdorně pozvedla hlavu, „jak mám o tobě všem vyprávět, když jsem tě vlastně ani pořádně neviděla. Ano, slyším tvůj hlas, ale vidím jen obrys postavy. Neuvěří mi!“

„Uvěří ti, když ty teď uvěříš mně. Až dosud tomu tak vždy bylo, Magdaleno,“ připomněl jsem jí s nádechem výčitky v hlase.

„To ano, ale…vlastně,“ tvář se jí počala rozjasňovat, „vlastně máš pravdu! Odpusť, že jsem na okamžik zaváhala! Stydím se za to, mistře.“

Zahanbovala mě čím dál víc. Musel jsem to rázně ukončit.

„Nezlobím se na tebe, ale jdi, jdi už! A udělej vše tak, jak jsem tě prosil.“

Lehce se poklonila: „Jak myslíš, pane. Jdu.“

Pomalu se otočila a se skloněnou hlavou odcházela.

Konečně!

Bylo mi jí líto, ale nemohl jsem jinak; čekal mě přece můj úkol!

Opatrně jsem vyhlédl z jeskyňky; prudké světlo mě zabolelo v očích. Na okamžik jsem je přivřel, aby si zrak zvykl.

Všude vládl klid.

To mi však nestačilo; musel jsem se přesvědčit, jsem-li opravdu sám.

Stejnou cestou, jako předtím pro větev, vyšplhal jsem znovu na vrcholek, abych se rozhlédl po kraji. Kromě drobné dívčí postavy, která bez ohlédnutí poslušně klopýtala cestou zpět k městu, nebylo nikde nikoho vidět. Dokonce ani zvířený prach, který by jistě prozradil každého, kdo by se v okolí pohyboval, jsem nikde nespatřil. Jsem tedy opravdu sám!

Ještě jednou můj pohled krátce spočinul na odcházející Magdaléně. Zvěst o „mém velkém návratu“, kterou jsem chtěl původně rozšířit sám, jakmile se prozradí zmizení těla z hrobky, za mě spolehlivě přinese lidem ona.  Má věrná, nejvěrnější žačka, která pro mě vykoná tuhle poslední službu, mi teď navždy mizela z dohledu i života.

Vlastně, uvažoval jsem, tahle služba není pro mě. Vždyť ta zpráva dá naději všem, kteří ji chtějí a potřebují mít. Já mezi ně patřit nebudu a ani nemohu, já jediný, kromě…otce, totiž znám tu skutečnou pravdu. Tím, kdo se měl po třech dnech vrátit, jsem byl přece já! K tomu jsem byl určen a vychován. Jakmile se však bratr rozhodl zastoupit mě v mé smrti, vydalo se vše jiným směrem, než určil…otec.

Ve smrti mě zastoupit mohl, v dalším životě jistě ne.  Už kvůli tomu, že byl úplně jiný než já. Proto jsem si tohle celé vymyslel, a proto teď drama spěje k vyvrcholení.

Otočil jsem se zpět.

Snad to byl jen padající lístek nesený závanem větru, který se mi zlehka otřel o tvář, možná se údolíčkem pode mnou kmitl vyplašený pták; ten letmý pohyb jsem zaznamenal pouze koutkem oka. Trochu mě vylekala obava, jestli jsem přece jen něco, nebo spíš někoho nepřehlédl, zarazil jsem se a pohledem těkal z místa na místo. Nikde se nic nehýbalo. Dokonce i cikády, které před chvílí znovu spustily svůj koncert, pokračovaly nerušeně v monotónním cvrčení.

Ještě chvíli jsem vyčkal, a když se nadále nic nehýbalo, spustil jsem se zpět k odsunutému balvanu a protáhl se otvorem dovnitř.

Překvapení, které mě zde čekalo, jako by rázem naplnilo mé nejčernější obavy; lůžko, na kterém ještě před chvílí spočívalo bratrovo tělo, bylo až na zakrvácené plátno prázdné! Tak tedy přece! Někdo tady musel během mé nepřítomnosti být a mrtvolu odnést.

Skokem jsem byl venku a v písku pátral po stopách únosce, či únosců. Prostranství před hrobkou bylo však natolik rozšlapané; v poslední době se tady pohybovaly spousty lidí, že se nebylo čeho chytit.

Opravdu ne?

Po chvíli bezvýsledného prohlížení země, mě upoutal řetízek tmavých, kulatých skvrn, směřující ven z údolí stejnou cestou, jakou ho před chvílí opustila Magdalena.

Poklekl jsem a jedno takové místečko rozemnul prsty; na bříškách mi kromě písku ulpělo cosi jasně červeného.

Krev! Tudy tedy bratra nesli!

Znovu, dnes už potřetí, jsem se chvatně vyškrábal na vršek, ze kterého byl tak dobrý výhled do kraje. Vydat se rovnou po krvavé stopě jsem se neodvažoval, nejprve jsem musel zjistit, kdo se za únosem skrývá a kde je teď.

Nebylo třeba se rozhlížet dlouho. Touž prašnou cestou, kudy nedávno odcházela má zvídavá žačka, teď důstojně, beze spěchu kráčel k městským branám osamělý muž v bílé říze, s vlajícími vlasy a zvláštní, sotva znatelnou září okolo hlavy. Snad tetelící se vzduch způsobil dojem, jako by se postava vznášela těsně nad zemí.

Rychle jsem seběhl s vršku, rozhodnutý dostihnout neznámého a zjistit, jestli má něco společného se zmizením bratrova těla.

Na úpatí jsem však zastavil. Náhle jako by mě ovládl pocit, že tohle už není můj úkol a věci jdou svou správnou cestou. Postava přede mnou se totiž na okamžik otočila, pomalu zvedla směrem ke mně pravou ruku a já jsem i přes značnou vzdálenost, která nás dělila, rozeznával na dlani otočené ke mně, červenou skvrnu.

 

 

                                                         III.

 

Zbědovaný muž vzhlédl. Od událostí, které mi právě vylíčil, uplynulo teprve osm let, ale z něj už byl stařec.

„Ten příběh jsem pověděl jen tobě,“ pronesl tiše. „Kromě nás dvou ho zná už jen můj…otec. Myslím však, že ty, chceš-li psát dějiny poctivě, jak mi o tobě řekli, musíš znát celou pravdu.  Teď ji tedy znáš a záleží jen na tobě, jak s ní naložíš, milý Matouši. V kronikách by mělo zaznít správné jméno, nikoliv to moje.“

Sotva odešel, pochopil jsem, že přetěžké břímě odpovědnosti právě přeložil ze svých beder, na ta moje.

Kroniku, dá-li se to tak nazvat, jsem tvořil mnoho let. Po celou tu dobu jsem přemýšlel, které jméno v ní použít. Správné, nebo to tradované?  A pak, jednoho dne, jsem se konečně rozhodl.

Otec obou dvou mě za to bude jistě jednou soudit.