Uzavřený kruh

 

Uzavřený kruh

 

Prolog

Petrovi vypadla z rukou poutnická hůl, jeho oči hleděly nehybně před sebe, ústa měl otevřené, na tváři se mu zračil úžas, radost i vytržení.

Náhle se s napřaženýma rukama vrhl na kolena a z úst se mu vydral výkřik:

„Kriste!... Kriste!“

A hlavu sklonil k zemi, jakoby líbal někomu nohy.

Mlčení trvalo dlouho. Potom zazněly tichem starcova slova, přerývané vzlykotem:

„Quo vadis, Domine…?“

Nasarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch zachytil smutný a mírný hlas, který říkal:

„Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě znovu ukřižovali.“

Apoštol nehybně a beze slova ležel na zemi s tváří v prachu. Nasariovi se už zdálo, že omdlel, nebo zemřel, ale Petr nakonec vstal, třesoucíma se rukama zdvihl poutnickou hůl a beze slova se vydal zpět k sedmi pahorkům města.

Když to mladík viděl, opakoval jako ozvěna:

„Quo vadis, Domine…?“

„Do Říma,“ odpověděl tiše Apoštol.

A vrátil se.

                                                                                                                              Henryk Sienkiewicz, Quo vadis

 

 

Zvláštní, pomyslel jsem si trpce do ostrého zvuku palice narážející prudce na hlavici hřebu, který s nezadržitelnou pravidelností, ránu za ranou, pronikal stále hlouběji do mé pravé dlaně, tolik jsem se bál bolesti a teď, když se osud naplňuje, jako bych ji ani nevnímal. Opravdu zvláštní…

Snad je to pocit, že se věci konečně vydaly správným směrem, který dokáže dát člověku sílu nevnímat útrapy, napadlo mě. Ano, jiné vysvětlení není. Možná kdybych tohle věděl už tenkrát před léty, nemusel jsem pak celý život prožívat bolest mnohem, mnohem horší. Bolest duše.

Pokradmu jsem pohlédl na svého trýznitele. Dosud mladá, ne nepohledná, námahou do šklebu sevřená tvář zalitá potem, bělostné zuby trčící z pootevřených úst, na řídce zarostlé bradě a nose dvě, tři kapky krve; mojí krve.

Jeho vzhled mě však nelekal. Všechno je, jak má být, opakoval jsem si v duchu a ten fakt byl opravdu uklidňující a posilující.

Voják zřejmě zachytil můj pohled, protože mu ruka zůstala na okamžik napřažená ve vzduchu, pak se váhavě schýlila k zemi a palice žuchla do písku.

Ten zvuk probral ze zadumání jeho druha, přidržujícího moje nohy.

„Co je, Gaie? Jak dlouho ti to bude trvat? U Jupitera, víš, kolik jich ještě musíme… Císař se už nemůže dočkat, dnešní slavnost má prý být opravdu velkolepá a jestli se to naší vinou zdrží,“ na okamžik zaváhal, „můžeme také skončit mezi nimi“ pohodil mnohoznačně hlavou k zástupu spoutaných vězňů, postávajících odevzdaně opodál.

„Podívej se na ostatní, jak jim to jde od ruky!“

Pilné zvonění kovu o kov, všude kolem nás, potvrzující jeho slova, přerušovaly jen čas od času výkřiky bolesti, nářek a vzlyky.

„Já vím,“ opáčil první, „ale on se na mě před chvílí tak zvláštně podíval…“

„Pch, tak na to si tady brzo zvykneš a možná i na horší věci…“

„Jsem zvyklý na ledacos, Lucie, s Třetí jsem prošel půlku Germánie, svým mečem jsem klidně dokázal přeseknout Teutona vejpůl a když se po bitvě nebylo kde umýt, nosil jsem na rukách zaschlou germánskou krev třeba i několik dní. To ale bylo vždy v přímém boji, ne jako tady…“

„…buď rád, že jsi právě tady!“ odsekl starší, „protože tady, tady ti, pokud budeš dělat, co se od tebe žádá, narozdíl od pohraničí nic nehrozí. Dej mi tu palici a pojď držet nohy,“ počal se zvedat, „ukážu ti, jak se to dělá. S tímhle tady bude ještě spousta práce…měl totiž speciální přání,“ pokračoval po tázavém pohledu svého druha, „a Nero mu hodlá s radostí vyhovět; má to být zlatý hřeb celého programu.“

Mladší s palicí se zarazil: „Hm, přání, jaké asi může mít on ještě přání? Snad aby celá tahle hrůza pro něj trvala co nejkratší dobu, ale v tom by mu císař sotva vyhověl; spíš naopak.“

„Asi by ses divil, příteli,“ odplivl si starší, „tenhle,“ podíval se na mě úkosem a nevěřícně zavrtěl hlavou, „chce být ukřižován hlavou dolů, blázen!“

„Co…co ho k tomu vede?“ vyhrkl ředivous zprudka a skoro polekaně.

„Co já vím, říkal jsem ti, je to blázen! Mlel cosi o tom, že si nezaslouží zemřít jako jeho pán a kdesi cosi, kdo se v tom má vyznat…a…a dej sem konečně tu palici,“ změnil náhle téma, „a pojď mu držet nohy! Konec řečí!“ dodal rázně.

„Počkej, já sám!“ ucukl mladší paží a znovu se rozmáchl, „jsem zvyklý svou práci dokončit.“

„Ale stejně,“ pokračoval po chvíli mezi jednotlivými údery v úvahách, „je opravdu nutné hubit je tímhle způsobem? Vždyť jsou mezi nimi i ženy…dokonce děti! A vůbec,“ počal náhle tlouci ještě energičtěji; jakoby ho představa trpícího dítěte rozhořčila natolik, že se pocit zloby i bezmoci zároveň teď pokoušel vybít na hřebu, jehož hlavice se už téměř dotýkala mé dlaně, „co vlastně provedli? Claudius od pomocných sborů říkal, že hlásají něco jako sblížení mezi lidmi a rovnost všech. Naivní, já vím, ale je to důvod k takovým trestům? Na tom všem přece není nic…“

„…mlčíš!“ okřikl ho vzrušeným šepotem druhý, „tyhle rouhačské řeči si vykládej, až tady nebudu!“ Zdálo se, že se opravdu zlobí, ale zároveň má strach, aby někdo cizí něco nezaslechl.

„Kdyby tě slyšel náš setník! Buď rád, že máš za parťáka právě mě! Jinej by tě už nahlásil, večer seš u raportu a ráno mezi nima,“ pohlédl opětovně k hloučku vězňů. „Co provedli, co provedli…“ začal teprve teď odpovídat na otázku mladšího, „…copak jsi to neslyšel? Zapálili Řím, to provedli! To ti nestačí?“

„Tys je u toho viděl?“ oslovený ztlumil hlas a překotně sykal mezi zuby slova, za která by opravdu mohl skončit jako jeden z nás, „říká se, že Řím dal zapálit…“ na okamžik zmlkl, jakoby se zděsil toho, co chce říct, stejně jako své odvahy, která mu vnukla myšlenku vyslovit to veřejné tajemství, o kterém si už cvrlikali vrabci na Kapitolu, nahlas.

„…vím, co se říká,“ skočil mu starý do řeči a v jeho hlase se odrážela už opravdová hrůza, „a varuji tě naposled! Ještě slovo a…“ utnul významně větu.

Voják s palicí už nereagoval. Svůj názor ostatně, byť jen v náznacích, přece řekl.

Pevně semkl rty, sklonil hlavu, popaměti nahmátl další hřeb, přiložil ho k mé levé dlani a opětovně pozvedl nástroj.

Bolest jsem tentokrát ucítil, ale nebyla nikterak prudká. Spíš jakási neurčitá, tupá.

Na nové rány zareagoval ten od nohou s uspokojením: „No vidíš, konečně jsi dostal rozum! Představ si, že by si třeba tenhle tady usmyslel zachránit svůj život a udal by tě! Počítat musíš se vším!“

Chlap po mé levici po těch slovech zbledl a vrhl na mě nejistý, skoro vystrašený pohled. Naše oči se setkaly. V těch jeho se zračila zásadní otázka.

Právě ve chvíli, kdy jsem mu chtěl dát nějakým posuňkem najevo, že jsou jeho obavy zcela liché, voják zlehka zavrtěl hlavou a přes rameno směrem k druhovi pomalu pronesl: „Tenhle,“ otočil na okamžik hlavu zpět a znovu na mě pronikavě pohlédl, „tenhle by nic takového určitě neudělal,“ řekl skoro slavnostně, „a,“ pokračoval ve stejném duchu, „…asi ani…žádný jiný z těch…chudáků tady,“ vydechl váhavě, ale hned s rostoucí jistotou dodal, „tím jsem jistý!“

A přestože se po pár rázných úderech přesunul k nohám, aby dál pokračoval v mém trýznění, cítil jsem v tu chvíli cosi jako vnitřní uspokojení.

Chvíli šmátral po dalším hřebu, pak ale náhle odložil na okamžik palici, jeho zrak se zatoulal kamsi do dálky, a aniž by dbal společníkova posupného zafunění, prohodil spíš pro sebe: „U toho prokletého Ahenobarba si nejsem jist ani tím, že se jmenuje Nero. Ten snad opravdu tu svou matku zabil, jestli se mu to hodilo.“

Starší jeho slova nezaslechl, či snad zaslechnout nechtěl, protože nezareagoval. Jen mi, ačkoli jsem se nikterak nevzpíral, sevřel silněji kotník a: „Tak pokračuj, pokračuj,“ pobídl mladíka.

Ten pak bez mrknutí oka pokračoval ve své části úkolu.

 

Muž rozvalený na hodovním lehátku proti mně, musel budit odpor snad v každém.

S jeho mohutnou, mužnou postavou prapodivně kontrastoval zženštilý vzhled lpící i na nejmenších detailech vnější úpravy.

Vlasy i vousy sčesané s neobyčejnou pečlivostí do tisíců měděně rusých prstýnků, (egyptská hena, nebo je snad ten chlap opravdu takhle zrzavý, pomyslel jsem si a přes vážnost situace mě ta myšlenka natolik pobavila, že jsem se v duchu musel zasmát) ostře namalované rty, zanechávající na dvouuché, jemně tepané, nejspíš řecké číši v jeho pěstěné ruce se žlutě nalakovanými nehty na prstech zdobených snad desítkou již od pohledu nevkusných a zároveň odpovídajícím způsobem předražených prstenů, rudou stopu. Zajisté orient, napadlo mě zase, ale tam přece dokážou vyhlášení arabští zlatníci vyrobit mnohem jemnější a líbeznější šperky. Záleží ovšem na zákazníkovi, čemu dá přednost a tenhle vkusem evidentně neoplýval.

Lehounká, zlatem vyšívaná tunika záměrně necudně krátká, s hlubokým výstřihem, odhalujícím hruď zarostlou hustým zrzavým porostem, zpola zakrývajícím neobvykle těžký, zlatý řetěz s medailonem v podobě hlavy Bakcha, boha vína, veselí a potažmo i vší neřesti, která se u římského dvora hojně vyskytovala.

Opánky na hladce vyholených nohách svou otevřenou špičkou odhalovaly prsty s nehty růžové barvy rovněž zdobenými několika křiklavými prsteny.

Odpudivý dojem však nebránil zástupům zdobně, byť spoře oděných žen a mužů oblečených od frivolních tunik až po senátorské tógy, aby kolem něj stály, seděly, či dokonce polehávaly; s výrazy psí oddanosti, předstíraného i skutečného obdivu, nebo špatně skrývaného strachu.

A právě po nich se Nero vyzývavě a s jakousi zvrácenou a nelíčenou radostí v očích triumfálně rozhlédl, sotva zpozoroval stráž, která mě do hodovní síně na jeho rozkaz přiváděla: „Ale ne! Přátelé klid, prosím, klid!“ zahřímal překvapivě sytým a kupodivu docela příjemným, rétorickými cvičeními vytrénovaným hlasem; poslední slova výzvy už pronášel do sálu, který jako na povel rázem ztichl, lépe řečeno ztuhl a oči všech přítomných se tu s očekáváním, jinde zas s obavami, ale většinou především s napětím obrátily k řečníkovi.

„Sám veliký Petr-jmenuješ se tak, že ano – se rozhodl poctít nás svou vzácnou návštěvou! Vítej, příteli, vítej nám, už jsem ani nedoufal! Jaká čest pro můj skromný příbytek!“ zamrkal afektovaně víčky, přičemž jsem si stačil všimnout jejich nevšední výzdoby v podobě vrstvy jemně rozemletého zlatého prášku.

„Víno pro mého přítele Petra!“ zavelel a do ruchu, který rázem, jakmile se mnozí z hodovníků překotně počali chápat číší a měchů s vínem, aby co nejrychleji vyplnili jeho přání, vytryskl kolem, se ke mně důvěrně naklonil: „dáš si řecké, či arménské, červené, nebo bílé anebo snad…“ zapřel si přemýšlivě prsty rukou do čela a na okamžik zaváhal, „anebo snad,“ opakoval pomalu a pak náhle jakoby prozřel, spustil pravou ruku a levou dlaní se plácl do čela a pohlédl na mě skoro provinile: „Ty ale, jako správný křesťan jistě vínu neholduješ, já vím, já vím, promiň mi!“

S heknutím se rychle posadil na lehátku, zabodl do mě své rybí oči a pak náhle změněným, mrazivým tónem pronesl: „Ano, vždyť ty jsi vlastně křesťan, jeden z těch, kteří nedávno zapálili naše věčné město! A ty máš tu odvahu, či spíše drzost předstoupit…a vy,“ obořil se vzápětí s tygřím zařváním na všechny ty snaživce, rozlévající ve své horlivosti litry vína po mramorové podlaze, „vy si dovolujete tomuhle škůdci, nepříteli Říma nabízet víno? Moje víno?“ vztekle vyskočil a hrozivě se rozhlédl po opětovně ztichlém sále, jakoby si už vybíral oběť pro průchod svého hněvu.

Celé to divadlo bylo tak absurdní, že jsem místo strachu, zrcadlícího se na pobledlých tvářích a ve vytřeštěných očích většiny dvořanů, krásné ženy, ctihodné senátory ba i mnohými boji na život a na smrt ostřílené členy pretoriánské gardy nevyjímaje, pocítil silné nutkání vysmát se mu i jeho zrzavému, sebestřednému a samolibému režisérovi, který si s celým osazenstvem hodovní síně neustále pohrával; k svému zvrácenému potěšení, ovšem.

Právě jsem se nadechl, když se: „Odpusť nám, božský,“ za mnou ozval zvučný baryton, „že nikdo z nás nedokáže vidět tak jasnozřivě a daleko jako ty. Proto jsme nepochopili tvoji nadsázku, se kterou jsi požádal pro tohoto muže o víno, jakoby jsi chtěl říct – snad mu ještě nakonec, za jeho prohřešky nenalijete víno? Teprve teď, když vidíme tvé spravedlivé rozhořčení nad naší omezeností a znechucení tím, že vůbec musíš marnit svůj čas mezi námi, ačkoli by ti jistě mnohem lépe slušelo místo u hodovního stolu na Olympu, si uvědomujeme, jak vysoko nad námi čníš, jak velice nás převyšuješ svou moudrostí, prozíravostí a hlavně, a především svým básnickým a pěveckým talentem. Jestli tě má chatrná slova přece jen neobměkčí, dovolím si neskromně navrhnout kolektivní trest pro nás všechny, který nás zasáhne na tom nejcitlivějším místě, dá nám poznat zahanbení a přinutí nás napříště přemýšlet dřív, než něco učiníme.“

Ten muž mluvil na jedné straně tak servilně, až ve mně vzbuzoval odpor, na straně druhé tím odvedl císařovu pozornost pryč od jeho šílených úvah, jak pro svou zábavu někoho nezaslouženě potrestat. A množstvím lichotek, snesených k jeho nohám, naladil pozitivně jeho bezpochyby chorou mysl.

„Ach, drahý Petronie,“ obrátil se Nero s křečovitým úsměvem na chytrého řečníka, „příteli, jen ty víš, jak na mě. Znáš moje slabiny, mou mírnou, násilí a zloby se štítící povahu a umíš v mém nitru vždy vyhmátnout tu správnou strunu a zahrát na ni. Jednou,“ pozvedl svůj pohled vzhůru, jakoby se zasnil, „jednou budu opravdu sedět se samotným Jupiterem na Olympu a pak, věř mi můj milý, pak už se budu pouze věnovat múzám a politiku a vládnutí přenechám jiným, byť by mě-jako, že určitě budou-přemlouvali všichni bohové. Koneckonců i samotný vládce nebes má jistě právo na odpočinek, ale ať si za svého nástupce vybere někoho jiného,“ na tváři se mu rozhostil klid a mír podtržený blaženým úsměvem, „já se plně oddám umění, ve kterém se – snad – trochu vyznám,“ sklopil na okamžik skromně zrak.

Zasněný výraz mu vydržel ještě pár okamžiků, pak se však náhle poněkud zasmušil: „Ale, ač to dělám velmi nerad, nějak tenhle spolek omezenců potrestat musím, a ty jsi před chvilkou tvrdil, že bys o něčem věděl. Ven s tím!“

Oslovený, muž štíhlé vysoké postavy oblečené do senátorské tógy s červeným lemováním, s příjemnou hladce vyholenou tváří, jasnýma očima, ve kterých by jen hloubavý pozorovatel mohl zjistit nepatrnou a velmi zvláštní směsici inteligence, výsměchu, pohrdání, ale snad i trochy obav, předstoupil před Nerona a na okamžik sklonil hlavu s krátce přistřiženými, na skráních lehce prošedivělými vlasy: „Je to jen návrh, božský, a…“

Císař si netrpělivě poposedl: „Vím, to už jsi říkal, pokračuj a nenatahuj mou trpělivost na skřipec!“

Petronius na něj pohlédl zpříma: „Myslel jsem, že bys nás nejvíc potrestal tím, kdybys nám už pro dnešek odepřel přednes svých nových básní i písní.“

Celé auditorium zašumělo.

Přemýšlel jsem, zdali to bylo pobavením z další z absurdností, hrůzou nad tím, co s Petroniem po téhle zjevné provokaci císař provede, nebo se již jednalo o předehru k předstíranému smutku nad ztrátou kulturního zážitku s nebeskými parametry.

Asi od každého něco, uzavřel jsem si pro sebe a s dávkou zvědavosti očekával reakci zrzavce před sebou. Ačkoli jsem byl ještě před chvílí středem pozornosti a celou tu dramatickou situaci jsem svým způsobem zavinil já, teď jako bych neexistoval.

Také císař ještě okamžik přemýšlel. Pak si povzdechl, rozpačitě se poškrábal ve vlasech a vrhl poněkud nejistý pohled na Petronia, stojícího před ním rovný jako svíce: „Můj milý Petronie, k svému zármutku zjišťuji, že ty, můj arbiter elegancie, máš mnohem tvrdší srdce, než já! Trest se mi zdá opravdu až příliš přísný. Jistě, máš pravdu, že byste si ho všichni zasloužili, ale jako bys mě neznal! Vždyť já se nedokážu dlouho doopravdy zlobit! Na to mám tady svého věrného Tigelina,“ pokynul rukou k veliteli pretoriánů, který zareagoval servilně oddaným pohledem na svého pána a vzápětí sjel očima plnýma záště Petronia.

„Dnes však,“ pokračoval Nero, „začínají několikadenní slavnosti, při kterých se máme všichni jen bavit, a proto tvůj návrh odmítám, milý příteli, a dnešní přednes nezruším! Ale,“ zahrozil žertem na arbitra, dosud stojícího zpříma před ním, „budu si ho pamatovat a při jiné příležitosti ho využiji, protože se mi jako námět na přísný trest líbí. I když,“ dodal přemýšlivě, „možná, že ne. Na to mám příliš měkké srdce, jak víš.“

Je opravdu jiný, pomyslel jsem si, sleduje po očku Petronia. Vznešený, v téhle toxické společnosti, nesporně inteligentní, svým způsobem čestný, ale zároveň využívající přízně toho zvrhlíka, který si říká císař. Hraje si s ním jako kočka s myší a tahle hra, výsostně, či spíš smrtelně nebezpečná hra ho – jak se zdálo – bavila, či dokonce těšila! Ano jako kočka, ovšem obklíčená smečkou psů, kteří dřív nebo později zaútočí… a spásný strom nikde v dohledu. Ale co, sám si tu hru vybral a sám na ni také – jednou – doplatí. Jednou. Možná brzy, snad později, kdo to ví? Jen můj…Otec, jen ten, ve kterého tihle tady nevěří.

 

„Teď už ale,“ císař náhle mávnutím ruky rázně ukončil tuhle epizodu, „zanechme zbytečných řečí!“

Svižně vstal, s majetnickou převahou přeběhl očima sálem, aby nakonec spočinul pohledem na mně. Chvíli mě z pod výhružně přivřených víček s lehounkým náznakem úšklebku, ve kterém se mísila zlost se surovostí a škodolibou radostí pozoroval, aby nakonec krátce pokynul svou rezavou bradou směrem ke mně: „Máme teď důležitější věci k řešení.“

 

 

Uplynula už řada let od chvíle, kdy na kříži zahynul místo mě můj bratr.

Otec, kterého jsem od toho osudného dne už nikdy nespatřil, mi, snad aby mě náležitě za mou tehdejší zbabělost potrestal, dopřál opravdu dlouhý, předlouhý život, plný výčitek svědomí, zpytování a probdělých nocí. Sebehorší zločinec si neprožil větší muka než já. Často jsem v těch dobách uvažoval o dobrovolném odchodu ze světa.

Nechci však, aby moje vyprávění vyznělo, jako sebelítost; teď už určitě ne! Vždyť se zanedlouho, aspoň doufám, s bratrem a snad i…Otcem opět potkám.

Když se mi po necelých třech dnech od bratrovy smrti podařilo tam v údolíčku u hrobky oklamat mou nebohou Máří, a přitom nakonec zjistit, že všechno, co se mělo stát, pokračuje dál i bez mojí přímé účasti, rozhodl jsem se už dál do ničeho nezasahovat a ačkoli mě to táhlo mezi „své“, pustil jsem se do světa, snad abych se pokusil zapomenout, nebo svým životem aspoň částečně napravil svou vinu, doléhající na mě velkou a trvalou tíhou.

Čas ubíhal, ne letěl, zběsile vpřed a mně se nedařilo ani jedno, ani druhé.

A tak se stalo, že jsem svůj život neprožil, ale proživořil.

Ale pak, skoro až na jeho konci, mi přece jen svitla naděje.

Víc než šedesát let po bratrově mučednické smrti, v době vlády Nerona, došlo k velikému požáru Věčného města, který si vzal císař za záminku k vybičování pronásledování lidí, ze kterých jsem vzešel i já, ba co víc; které jsem sám z velké části ovlivnil a vytvořil základy jejich společenství, abych je pak, v rozhodné chvíli opustil, nebo spíš zradil.

Náhle jsem pochopil, že přišel čas, kdy konečně musím naplnit to, co jsem si od svých třiatřiceti let marně sliboval.

Vyrazil jsem proto přímo do vosího hnízda, tedy do Říma, který se den, co den, noc, co noc zmítal pouličním násilím, při kterém si nejen aristokraté, plebejci, propuštěnci, ale i otroci vyřizovali své, často letité účty, usilovali o získání cizího majetku, či se jen z prosté zvrhlosti, zlé vůle i pouhé zaslepenosti nechávali strhnout k neskutečným krutostem, abych vyhledal své souvěrce, postavil se na jejich stranu, případně se některým z nich pokusil pomoci.

Teď anebo nikdy! Ať to stojí, co chce, třeba i život! Ano, nastal čas!

 

Už tři dny jsem procházel napůl shořelými a z druhé půlky vyrabovanými ulicemi Říma. Za tu dobu jsem viděl nespočet výjevů té nejstrašnější krutosti, jaké je schopen jen a jen člověk.

Daleko víc než na každém kroku se opakující obrazy násilí, na mě však působilo vědomí, že tím vším jsem tak trochu (trochu, opravdu jen trochu(?)) vinen já sám. To já jsem těm lidem dal kdysi naději a tím je mimoděk dostal do dnešních nesnází; dá-li se ovšem ta hrůza okolo tak nazvat.

Stále jsem marně hledal nějakou, třeba malou komunitu křesťanů, ke které bych se přidal. Z celkem pochopitelných důvodů jsem byl stále neúspěšný; nebezpečí bylo až příliš velké a kdo mohl buď uprchl, nebo se snažil někde ve skrytu přežít nejhorší období. Do mysli se mi tak vkrádala kromě všech již popsaných pocitů i beznaděj.

Ačkoli jsem si byl vědom zbytečnosti takového gesta, rozhodl jsem se přihlásit se vojákům, prohledávajícím neustále trosky města, sám a stát se terčem jejich zloby. Jiná možnost není!

Dosud si mě nikdo nevšímal, když jsem bezcílně táhl městem; koho by zajímal zjevně chudý stařec nad hrobem. Až náhle…

 

Pustil jsem se po Via Appia proti proudu prchajících obyvatel Říma, kteří už se právem necítili ve svém městě bezpečně, směrem, kde se v dálce vyjímal majestátní Circus Maximus. Právě tady, na veřejném místě, jsem se chtěl dát zatknout, aby můj čin získal co nejširší publicitu.

A osud mi přicházel sám naproti.

V pestrém davu lidí jsem náhle na pozlacených přilbách zahlédl několik purpurových chocholů, vlajících ve větru, který se právě zvedl a přibližujících se zlověstně ke mně; neklamné znamení přicházejícího oddílu pretoriánské gardy. Přes veškeré své odhodlání, jsem náhle pocítil slabost v kolenou; pověst, která pretoriány předcházela nenechávala v klidu nikoho. I lidé už tak dost vystrašení se pochodující jednotce klidili z cesty s, pokud to vůbec šlo, ještě vystrašenějším výrazem v obličeji. Nasucho jsem polkl a jako jediný jim vyrazil vstříc.

 

Ve stejnou chvíli, kdy jsem se poté, co se mnou voják prudce smýkl, udeřil obličejem o zeď, ozvalo se za mnou zadrnčení spěšně zavíraných mřížových vrat.

Úder mě poněkud ochromil. Pod koleny, na která jsem klesl mi zašustila sláma.

„Flavie…tak Flavie! Kde je ten chlap?!“

„Flavie!!!“

„Pane?“

„Kde se flákáš chlape? Chceš, abych tě dal zavřít? Máš je snad hlídat, ne?“ setník se hrozivě rozpřáhl, jakoby chtěl stráž, která právě odkudsi udýchaně přispěchala, udeřit. Pak si to ale rozmyslel a zvednutou paží směrem k vojáčkovi jen rezignovaně mávl: „Ještě jednou a…“ zabručel a po chvíli pokračoval: „Na toho si dávej pozor! Vypadá jak věchýtek, ale kuráže má víc než dost. Přihlásil se sám naší hlídce a vypadalo to, jakoby na to byl ještě hrdej,“ procedil mezi zuby.

„Hm, nevypadá na to…“

„Tím spíš ho hlídej, mezuláne!“ vyhrkl setník ještě a písek zaskřípal pod jeho spěšnými kroky.

 

 

„Pít… dejte mi někdo napít… prosím!“ hlas, který mě probral z mrákotného spánku zněl slabě, ale přesto naléhavě.

Chvíli jsem očima tápal kolem sebe, než zrak přivykl šeru cely.

Na studené kamenné podlaze se zbytky napůl shnilé slámy polehávala řada postav těch nejubožejších lidí, jaké si lze představit.

S šustotem podestýlky, nářkem a častým pokašláváním se mísil pískot krys, prohánějících se mezi vězni i po jejich tělech, šplhajících po hrubých stěnách, či mizících v zamřížovaných okéncích, za kterými bylo lze tušit sluneční svit.

To, co krysy dokázaly, tedy kdykoli se osvobodit z plísní páchnoucí kobky a těšit se, pokud se jim zamanulo, ze slunce a čerstvého vzduchu, nám všem dopřáno nebylo. A nebude, už nikdy nebude, pomyslel jsem si trpce. Ale vždyť jsi to tak chtěl a udělal jsi pro to všechno, co jsi mohl, napadlo mě vzápětí a přestal jsem se tím zabývat. Sotva se po krátké pomlce znovu ozvalo chrčivé: „Pít!“ vyhledal jsem pohledem majitele hlasu. Ležel vlastně téměř vedle mě.

Dlouhé bílé vlasy a vousy, potrhaný, prachem pokrytý oděv, to vše by mohlo napovídat na nějakého starého poutníka, zřejmě přívržence křesťanství, pokud byl uvězněn spolu s námi. Ale to vše mě mátlo jen okamžik; stačil pozornější pohled do tváře zlomeného starce a srdce se mi úlekem zastavilo, neboť pár kroků ode mě naříkal a žadonil o vodu sám apoštol Petr!

„Hned, hned příteli, tady…“ natáhl jsem k němu ruku s hliněným džbánem a doufal, že mě nepozná.

Jeho oči na mě sice na okamžik spočinuly, ale stejně rychle sklouzly po mé tváři dolů: „Zaplať ti to Ježíš Kristus,“ zašeptal a nemohl mě v tu chvíli víc ranit. Než jsem však stačil vymyslet nějakou neutrální odpověď, pokračoval: „Jmenuji se Petr a kdysi jsem Ježíše provázel… až, až k jeho hořkému konci a sám jsem pro něj nic neudělal…“ začínal se mi zpovídat, aniž by tušil, jak moc mně tím ubližuje.

Toužil jsem ho přerušit, aby už nedrásal moje nitro, ale zároveň mě zajímal jeho pohled na události okolo ukřižování mého bratra. A pak; celou dobu hrozilo nebezpečí, že přeruším – li ho, zeptá se mě třeba na můj příběh a já už za žádnou cenu nechtěl lhát.

A tak jsem mu naslouchal dál.

„Můj pán a učitel zůstal nakonec na všechno sám,“ pokračoval plačtivým hlasem, „jeden z nás ho zradil a my ostatní jsme se ve chvíli nebezpečí rozprchli. Ale já, já nesu na jeho osudu hned po Jidášovi největší vinu. Ne, nepřerušuj mě, prosím,“ odmítl gestem můj pokus skočit mu do řeči; jeho sebeobviňování nemělo žádný smysl, vždyť i kdyby bratra nezapřel, jeho osud by zvrátit nemohl, „umírám a ty jsi mi těsně před smrtí posloužil, proto se ti svěřím s tím, co mě celý život trápí.“

Nemělo smysl přít se s ním. Vypadal opravdu špatně a na jeho tvrzení, že má blízko k smrti, bylo evidentně hodně pravdy. Chtěl jsem původně namítnout, že vybudoval základy církve, že celý zbytek života postupoval přesně ve šlépějích učení, kterému věřil a nikdy se mu nezpronevěřil, ale to pro něj nebylo teď podstatné. Neměl se komu svěřit, či spíš vyzpovídat, a tak si vybral mě; jak zvláštně zamotaný dokáže být lidský život!

Vyprávěl mi svůj příběh, ale nikterak se neospravedlňoval; jasně dával najevo svou lítost nad tím, že se tenkrát nevzmužil a svého učitele nepřiznal.

Když skončil své vyprávění, položil bělostnou hlavu zpět na slámu a hluboce oddychoval.

„A jaký je tvůj příběh, bratře,“ obrátil se po chvíli na mě a já v tu chvíli cítil, jak se ve mně všechno svírá.

Na svém rozhodnutí už nelhat jsem nechtěl nic měnit, ale ve chvíli, kdy jsem se odhodlal k odpovědi se Petr náhle napjal jako v křeči, sevřel mou paži a téměř neslyšně vydechl: „Dovyprávíš mi ho tam… tam… nahoře, teď mě poslouchej, Pán už volá.“

Vzápětí pokračoval přerývaným hlasem: „Zase mě nedávno popadla má zbabělost a když začala tahle honba, utíkal jsem z Říma. Po cestě jsem potkal Pána, který spěchal na mé místo a zahanbil mě natolik, že jsem se sem vrátil, odhodlán už nikdy před ničím neutíkat a naopak, stát v čele všech až přijde náš čas. Už to nedokážu, můj milý, a tak se obracím na tebe. Pomohl jsi mi, posloužil a já na tebe přenáším svůj osud. Je plný utrpení a krutosti, ale věřím, já ti věřím, bratře, že ten úkol dokončíš; nic jiného mi nezbývá. Je to veliký závazek, vím, ale…“ nedomluvil. Opět se napjal, pak dlouze vydechl a… byl konec.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že navzdory mému předsevzetí, budu ještě jednou v životě muset lhát.

 

 

„A ty jsi vlastně kdo,“ otázal se mě strážný drsně, když na jeho pokyn odnášeli mrtvého Petra.

„Já…?“ otázal jsem se přece jen poněkud váhavě, ačkoli mi voják zíral přímo do očí.

„Jo, ty!“ doplnil svou otázku netrpělivým gestem, kdy svůj ukazováček zamířil na moji hruď, „bude to?“ dodal výhrůžně.

„Já…“ opakoval jsem, tentokrát bez skrytého otazníku a nasucho jsem polkl, „já jsem Petr. Apoštol Petr. Jsem zakladatel naší církve a jsem připraven nést následky svých činů.“

„Hm, tak to si buď jistej, že poneseš,“ zasmál se chraplavě a rychle dodal, „a tenhle? Kdo je tenhle?“

„Nemám tušení, pane,“ sklonil jsem v další lži zrak.

 

 

Nero na mě ještě jednou pohlédl a opětovně přivřel víčka: „Strážní mi hlásili, že prý máš speciální přání a chceš být ukřižován hlavou dolů; je to pravda?“

„Pravda, císaři.“

„Zajímavé, příteli,“ odpověděl posměšně, „sám bych na takový nápad nepřišel.“ blahosklonně mi pokynul, „vyhovím tvému přání, ale jak se říká chci laskavost za laskavost,“ ušklíbl se a pokračoval, „ty mi za to prozradíš důvod takového přání,“ rozhlédl se po sále kde všichni viseli na jeho rtech; dílem z opravdového zájmu, částečně z vypočítavosti, či strachu.

„Takže?“

„Odpovím ti rád, císaři, důvod mého přání je totiž prostý.“

V tu chvíli se oči drtivé většiny dvora přesunuly k Neronově nelibosti na mě. Opanoval se však a skoro laskavě mi pokynul: „Tak prosím, posloucháme.“

 

Důvod byl opravdu prostý.

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl vzít na sebe Petrův úkol se vším všudy a splatit tak aspoň částečně svůj letitý dluh, mi bylo jasné, že budu ukřižován.

Nepřipadal jsem si však hoden stejné smrti, jakou podstoupil můj bratr, a vyslovil jsem proto své neobvyklé přání. Nero mi kupodivu vyhověl; snad to považoval za dobrý nápad a hodlal ze mě udělat zlatý hřeb svých zvrhlých slavností.

Mně tenhle jeho úmysl nevadil, snad mi dokonce vyhovoval…

 

 

 

Mladík naposled spustil palici směrem dolů k mým nohám, poslední hřeb se posunul ještě o pár centimetrů a… konec.

Zahanbeně po mně krátce těkl očima a pak si s přehnanou pečlivostí prohlédl své dílo.

„V pořádku, Lucie, jsem hotov,“ prohodil přes rameno.

„No, konečně,“ zabručel starý, „trvalo ti to.“

„Tak hlavně, že je to hotovo,“ opakoval mladý umíněně, „teď můžeme být na sebe hrdí,“ dodal ironicky, „hej,“ křikl vzápětí do hloučku přihlížejících vojáků, „přiveďte dalšího a zavolejte dva z pomocné čety s lopatami.“

„Odpusť mi, prosím,“ šeptl směrem ke mně, když se starší voják otočil vstříc dvojici přivádějící další oběť, „rád bych tě zabil v boji, ale tohle mě, věř mi, pranic netěší.“

Pohlédl sem mu přímo do očí: „Časem možná přijdeš na to, že i zabití v boji není správné a pokud ano, pak mi o tom třeba jednou povíš. Jak ti říkají?“

Zavrtěl hlavou: „Nemyslím, že bych kdy na tohle změnil názor a zároveň jsem si jist, že už spolu nikdy, nikdy mluvit nebudeme,“ řekl s náznakem údivu, „ale přeji ti co nejmilosrdnější a rychlou smrt; víc pro tebe nemůžu udělat. Jmenuji se Gaius.“

„Udělal jsi víc, než si myslíš, Gaie. A odpouštím ti,“ dodal jsem co nejupřímněji.

 

 

 

Epilog

 

Prošel jsem okolo obrovské brány a přátelsky pokynul jejímu strážci.

Ten můj pozdrav opětoval: „Před chvílí se tady na tebe ptal nějaký voják. Prý se znáte a chtěl by ti říct, že jsi měl tenkrát, před léty, ve chvíli své smrti, pravdu.“

„Představil se?“

„Ano, říkal si…“

„Nech mě hádat,“ skočil jsem mu do řeči, „Gaius?“

„Gaius,“ odpověděl Petr a s úsměvem mi položil ruku na rameno.