Krabička

Ten den – byla středa a bylo jaro – jsem jela domů hrozně unavená a měla jsem hlad. Před odchodem ze školy jsem si ještě rychle ohřála v mikrovlnce svoji krabičku s obědem. (Mám vypočítaný, že když ho hřeju 8 minut na high program, vydrží pěkně horkej celou cestu až na nádraží a ve vlaku má tu správnou teplotu.)
Na nástupiště jsem doběhla tak tak, protože sotva jsem nastoupila do vagonu, průvodčí hvízdnul a už jsme jeli. Nebylo vůbec plno, to mě překvapilo. Přisedla jsem si do kupé ke klukovi asi tak o trochu staršímu než já. Byl to expres, takže sedačky byly hezký a na jedné ležela brožurka s časama odjezdů a příjezdů.
„Jedete ze školy?“ zeptal se můj spolucestující, když jsem se potýkala se svou těžkou cestovní taškou a snažila jsem se ji dostrkat do přihrádky nad sedadlem. Ani mi nepomohl. Měl světlý, už řídnoucí vlasy, brýle se žlutýma obroučkama a rovnátka- ale takový ty, co nejsou skoro poznat.
„Jedu,“ řekla jsem, když se mi podařilo bezpečně usadit zavazadlo. „A vy?“ Aby se neřeklo.
„Ne, my jsme tady se školou jenom byli. Na exkursi v ČEZu.“
„Aha.“ Nezajímalo mě to. Myslela jsem na krabičku s obědem, ale řekla jsem si, že si ji vytáhnu až za chvíli, až budem aspoň venku z Prahy.
Chvilku jsme mlčeli a já jsem zatím hledala v kabelce vidličku. Mám ji vždycky v sáčku s tou krabičkou, ale ta vidlička vždycky propíchne ten sáček a pak mi v kabelce cinká o klíče.
Můj spolucestující se na mě pořád díval, když ne přímo, tak v odrazu skla na dveřích a za nima vlastně ještě v odrazu v okně v uličce, takže mě měl pěkně dvojitě.
„Cestujete ráda vlakem?“ Ježkovy voči.
„Ráda, radši než autobusem.“
„To já taky. Ale nesnášim, když třeba ty starý babky hned, jak si sednou, začnou jíst. Dělá se mi blbě z toho smradu pak.“
A jsem v háji. Na tohle nemám. Mám sice hlad, ale stará babka teda nejsem. Aspoň jsem si hřála ruku o kabelku v místech, kde byla krabička. Můj spolucestující měl tričko zastrčený v kalhotách.
„A kam jedete?“ zeptala jsem se v naději, že vystoupí třeba už v Kolíně. Nebo aspoň v Pardubicích.
„Až do Brna, na konečnou. A vy?“ Na nohách měl prestižky.
„Já do České Třebové.“
„A co studujete, slečno?“ Oukej, budeme si povídat. Stáhla jsem ruku z tepla krabičky.
„DAMU.“
Jsou dva typy lidí v reakcích na tuhle odpověď. První: „Aha a co je to ta dama?“ Druhej: „Hmmm.“ Můj spolucestující byl: „Hmmm.“ Věděl, co je to ta dama. Měl hezkou barvu očí.
„A vy?“ zeptala jsem se. Jeho odpovědi jsem ale nerozuměla. Použila jsem druhej typ reakce.
Příjemně mě překvapilo, že si vykáme, mělo to takový svoje kouzlo. Můj spolucestující měl docela pěkně střižený vousy.
„Tak bysme se mohli představit, ne? Já jsem Honza.“
„Bára.“
„Ahoj, Báro.“ Ahoj? Kouzlo je pryč. Tričko v kalhotách, prestižky.
Z Pardubic do Přelouče jsem se snažila mlčet a chvíli jsem dělala, že spím. Pak mi ale začalo tak kručet v žaludku, že jsem si musela sníst aspoň banán, kterej jsem měla nachystanej jako dezert po krabičce. Byl už pěkně hnědej.
Po banánu jsem jenom občas stručně odpovídala na otázky: jaký mám ráda sporty, co plánuju na Velikonoce a co na léto. Nikdy jsem se ale neubránila otázce „A ty?“. Blbý slušný vychování.
Honza hraje squash, na Velikonoce nic neplánuje a v létě bude normálně pracovat. Co pracovat jsem přeslechla. Hm.
V Ústí nad Orlicí jsem se začala pomalu chystat. Honza se díval, jak – při pokusu ji sundat – mi na hlavu spadla moje těžká cestovní taška. Prestižky, tričko v kalhotách.
„Tak se měj hezky, Báro, a hezký Velikonoce.“ Už jsme zastavovali. „Jo a jsi moc fajn holka.“ Hezká barva očí, pěkně střižený vousy.
Podal mi ruku, aby se rozloučil, a pak si mě k sobě neohrabaně přitáhl, aby mě objal. PRESTIŽKY! TRIČKO V KALHOTÁCH! FUNĚNÍ NA KRKU!
„Ty se měj taky hezky, ahoj.“ Už jsem se na něj ani nedívala.
Venku na nástupišti jsem si všimla, jak se mi hlady třesou ruce. Když jsem přestoupila do dalšího vlaku, bylo mi jedno, kolik lidí se na mě dívá nebo kolika z nich to bude smrdět a ať jsem klidně stará bába!
Krabička byla studená a hnusná a pěkně mě z ní bolel žaludek.
Příště pojedu jídelním vozem.