Romania

Člověk je tvor zvídavý. Měl by být. A já sem.
Sem dychtiví poznávat nepoznané vzít si z toho ponaučení.
Těžko lze očekávat zážitky při návštěvě nákupních center, tam je na nás připraveno řadu nástrah, jako třeba klademe pasti na myši.
Díky blahobytu jsem si mohl dovolit koupit nějaké dopravní prostředky jenž mi umožňují podívat se za hranice všedních dní. Po blízké krajině jezdím povětšinou sám v lehkém i těžkém terénu. Občas se zastavím u kapličky, na hřbitově, u kostela, na výhledu, rozhledně, u chalupy, pily, obory, zvěře, řeky tedy všude kde mne něco zaujme.
A je toho moc co stojí za pozornost.
Jenže pak přicházejí pochyby, jestli to někde dál není zajímavější a jiné a to o co stojím je Rumunsko.
Je jím proto, že není úplně civilizované svázané konvencemi.
Toto moje přání sděluji při četné návštěvě pohostinství svým kamarádům již po několikerý rok.
Zatím vždy neúspěšně. Pořád jezdíme po Čechách, Slovensku, Maďarsku, Polsku, Rakousku – chceme být v pohodě s dobrými službami – jenže tím nenaplňuji to, co si představuji.
Až letos se KONEČNĚ domlouváme, že tam vyrazíme.
Jsme tři motorkáři tedy pan A pan P a pan T. K nám se po koupi motocyklu přidává ještě pan M
A tím pádem jsme čtyři!!!
Domlouváme termín, sdělujeme svým protějškům, vybíráme peníze, upravujeme a opravujeme motocykly před cestou. Já měním zadní pneumatiku, přidělávám kompresor, duši a nářadí, z kola si dávám držák flašky na pití. Měním olej a kontroluji dotaženost matek, kvalitu filtru, držák navigace a její nabíječku. Nejedu poprvé a tak vím, že vlastně sebou nic kromě kreditky nepotřebuji. Přes to si beru ten nejmenší průhledný spacák, co mám, pár triček, ponožek, kraťasy, trenky a to vše v kvalitě těsně před vyhozením. A to taky cestou naplňuji, odhazuji věci jako plochodrážní jezdec clony brýlí.
Sraz máme jako obvykle u nás na chalupě kousek od Kácova výjimečně již relativně brzo ráno v 10 hod a kupodivu již v jedenáct jsou na místě všichni.
Pan A se svojí Ducati se svěřuje, že mu nějak nebrzdí zadní brzd a tak se tuto pokoušíme opravit. Jenže u Ducati je všechno jinak a tak přes svaření prasklé hřídele páky zjišťujeme, že problém je v brzdovém válci. Pan A říká, že mu to nevadí, že stejně brzdí motorem nebo přední brzdou. Budiž jeho přání vyslyšeno.
Pan P má super chopena o objemu 1600 ccm, jenž si sám mistrovsky provedl. Jelikož potřebuje být „stylový“ má na zadním nosiči jako držák zavazadel sud piva s prořízlým otvorem na panty opatřený maskáčovým plátnem. Tato motorka má zvuk jako lokomotiva a její otáčky na volnoběh se dají spočítat. Občas z jejích výfuků vyšlehnou i plameny a toto je efektní hlavně v noci.
Pak je tu nový pan M jenž má zkušenosti s koly a dvoukoly, kterých byl zároveň i stavitel. Jenže on má rád vše naleštěné. Tak tedy přijíždí na Japonce o objemu 800 ccm
Nakonec jsem tu já se svojí 25 motorkou rovněž Japonského původu o obsahu 600 ccm v enduru provedení. Výkonu jsem trošičku napomohl jiným filtrem, otryskováním karburátoru, otevřením výfuku. Jenže jak říkají PÁNOVÉ objem ničím nenahradíš – no uvidíme.
Po kávě od mojí paní D odjíždíme se rozloučit s mojí dcerou T do našeho motorestu v obci S. Naštěstí kamarádi mírně konzumují, tak odbočka nebyla zbytečná. Po chvíli nám však divné svrbění přikazuje vyrazit vstříc. Postupně se ustrojujeme do motorkářské zbroje. První jedu já, znám to tu. Jedu směr Želivka, Ledeč nad Sázavou, Ždár nad Sázavou a pak dál a dál až do Slovenských Bojanovic. Cesta probíhala vcelku dobře s běžným drobným překračováním rychlostních limitů. Hledáme ubytování a jsme odkázáni do pensionu u hřbitova. Alespoň máme pěkný výhled. Pokoj mám v patře mezi novým barákem majitelů a výminkem rodičů. Je strašné vedro a motorkář se v těch hadrech dost potí. Někdo se tedy podává a myje se již první den. Po přestrojení jdeme do hospody – pizzerie kde se věnujeme konzumaci piva, panáků a nakonec i jídla.
Spát jdeme ani nevím v kolik ostatně jako každý další den.
Vstávám vždy jako první – trpím nespavostí – asi špatné svědomí. Necítím se úplně nejlépe tak mířím na krásný hřbitov kde je každá deska vyleštěná opatřená zlacenými nápisy. Úcta tu je cítit. Pak mířím dál do vesnice, kde nacházím sámošku, kde se ještě dá domluvit. Dávám si uzený sýr s rohlíkem a kafe.
Posedávám na návsi na lavičce pořízené z EU fondů. To se to sedí. Pak se vracím do penzionu. Někteří hoši už jsou na nohou někteří i při smyslech. Toaleta je spojená s WC a to bývá problém. Má ložnice s ní sousedí – vím tedy, o čem mluvím.
Jdeme ven, kde nás odchytává majitel a nabízí nám odvoz k památnému Bojanovskému hradu či zámku. Využíváme jeho nabídku a procházíme pěkné nově dlážděné náměstí a pak dáváme v zahradní restauraci „vyprošťovací“ polévky piva kafe atd. Po zaplacení nám nic jiného nezbývá než se jít podívat na hrad, jenž za to opravdu stojí. Je tam vodní příkop, mnoho stánků, dívek, ryb, želv všeho přiměřeně. Dovnitř je vstupné v EU a to nás odrazuje stejně jako horko.
Vracíme se pěšky do pensionu ostrojujeme motky a míříme do Maďarska. Krajina i silnice na SK je pěkná. Jedu jedu jedu a jsem v Maďarsku. Před každou zatáčkou tedy vždy po 20km je značka na ní upozorňující. Nalevo pěstují kukuřici, napravo taky a před námi hádejte. Pořád někde stavíme, jelikož pan M má malou nádrž a velkou závislost na nikotinu. Kouří 60 za den. Postupně se to naučí díky kvalitní helmě i za jízdy. Je jako malé dítě pořád mu musíme připomínat, že se mu krátí stav zásob cigaret či benzínu. Pan A zase by nestavěl vůbec. Dělá, že mu D nežere a ono to snad i tak je!!!
Snažíme se dojet do Rumunska, jenže to nezvládáme. Nacházíme pension u cesty. Opět nezbytné ubytování a jdeme do res. Jídlo sice nemají, ale pivo je. Pár panáků k tomu, chipsi a jsem zase v limbu. Ráno potraviny nanuk Míša a kafe. Balit odjezd.
Pokračování snad zítra…. fotky: http://umelec2.rajce.idnes.cz/Rumunsko_2012/