quiet rustle in New York

Ploužila jsem se listím a pouze několika prsty přidržovala horký kelímek čerstvé, ranní kávy. Podívala jsem se na hodinky. Bylo teprve čtvrt na devět, což znamenalo, že mám stále dost času, proto jsem se ani nesnažila spěchat.

Pomalu, krůček po krůčku jsem se přibližovala téměř vylidněnému parku. Na poklidný víkendový den tu bylo velmi málo lidí. Horký kelímek mě začínal čím dál více pálit. Posadila jsem se na jednu z těch mála pěkně vyhlížejících laviček a položila horkou kávu vedle sebe.

Napadlo mě, že by bylo dobré, dojít si před odletem pro nějaký ten plátek. Nejlépe New York Times- napadlo mě. Myšlenka na nejnovější výtisk zmizela, když jsem usrkla kávy. Byla vařící, ne horká. Snažila jsem se to málo ve svých ústech polknout a nakonec se mi to podařilo. Přehodila jsem nohu přes nohu a z kapsy kabátu si vyndala mobil. Pouze několik krátkých posuvů prstů po dotykovém displayi mobilu a člověk se ocitl přesně tam, kde chtěl. Doby, kdy mobilní telefon s pouze několika základními aplikacemi byl záležitostí bohatých lidí, jsou dávno pryč.

Usrkla jsem kávy a pomocí několika tahů po mobilu se ocitla na stránkách New Yorských novin. Nic zvláštního, převratného, ale ani zájímavého jsem se v něm nedočetla, proto se mobil po několika vteřinách znovu ocitl v kapse kabátu. Káva se poměrně rychle zchladila z vařící na ucházející teplotu k pití.

Nedivila jsem se, na ulicích, v parcích a kdekoli jinde, zkrátka po celém NY City panovala zima ruku v ruce s nepříjemným větrem. Usrkla jsem kávy, tentokrát mnohem větším douškem a vychutnala si tu hořko-sladkou chuť. Nebyla mi zima, nesnažila jsem si namluvit, že ve vyhřívané kavárně by bylo mnohem lépe, ale já si chtěla ještě chvíli, která mi byla přána, užít města.

Postavila jsem se a oprášila si přesezenou část kabátu. Vrátil se do původní podoby. Popadla jsem již chladný kelímek a rozešla se směrem k molu. Jako malé dítě jsem přesně tam chodívala o víkendech se svými rodiči, tu cestu jsem znala nazpaměť. Vítr foukal silněji a já se v půli cesty k molu rozhodla vrátit se zpět. Cestou jsem se zastavila a opřela lokty o zábradlí, zahleděla jsem se na moře, kolem mě procházelo mnoho lidí, tolik spěchajících lidí a ani jeden z nich se nezastavil a nepodíval na tu nádheru, kterou pohled z mého místa nabízel.

V dálce se pyšnila Socha Svobody v celé své kráse a tyčila se do nebes. Konejšivě jsem se usmívala a jedním dlouhým, hltavým douškem dopila kávu. Prázdný kelímek zamířil do odpadky přecpaného koše. Podívala jsem se znovu na hodinky, tentokrát jsem již tak klidná nebyla, můj čas v tomto městě se rychle krátil. Naposledy jsem si ten pohled vychutnala.

Se zvláštním, smíšeným pocitem jsem se vydala směrem k hotelu, pro svá zavazadla. Byl to jen kousek od místa, kde jsem se právě nacházela, proto jsem spěchala jen částečně. Mrzela mě představa, že zítra se již budu nacházet na úplně jiném místě se zcela jinými životními podmínkami. New York jsem měla ráda, ne že by byl tím nejlepším místem na světě, ale ráda jsem ho měla.

Seděla jsem v taxíku, který se zůčastnil dopravní zácpy. Přemýšlela jsem, jako obvykle, nad lidmy neoceňovanými tématy. Po střeše automobilu, byl slyšet pomalu zesilující déšť, jeho kapky bubnovaly do oken. "Londýn, New York, Huntington Beach, Atlanta, Baltimore a Edmonton." zašeptala jsem tiše, přičemž jméno posledního města jsem zašeptala téměř neslyšně, a položila si hlavu na nepříliš čisté okénko.

Zaplatila jsem taxikáři a poprosila ho, aby malou chvíli vyčkal a odvezl mě na letiště. Přesvědčit americké taxikáře, aby malou chvíli vyčkali, je obvykle marné a vždycky únavné, avšak s vidinou tučného spropitného nakonec neodmítl.

Odvezl mě k hotelu a slíbenou chvíli vydržel bez újmy na zdraví, dokonce mi pomohl s kufry do vozu, jistě mu bylo jasné, že si za to ráda připlatím. S povzdechem jsem se posadila do vozu. Cesta od hotelu netrvala až tak dlouho, jak jsem původně počítala, téměř žádné kolony a zelená světélka na semaforech mi opravdu přála.