(Za)stávková

Odemknu auto a otevřu všechny dveře, protože dopolední slunko už stihlo z vozu udělat pojízdnou saunu, chvíli stepuju kolem, ale nebaví mě čekat a tak, s vidinou brzy uvařeného mozku, nasedám. Strčím klíček do zapalování, čudlík rádia doprava, sklopit stínítko. Jednička jde zařadit těžko, ale to není nic zvláštního. Na první křižovatce už je trochu zvláštní, že spojku můžu sešlápnout dost ztuha. Na druhé už se rozjíždím na dvojku, protože jednička se nekoná a začínám se modlit, aby auto vydrželo ještě pár kilometrů. Na třetí nadávám a prosím alespoň pár metrů. Potvora plechová se naposledy pochlapí a doškytá se aspoň na trolejbusovou zastávku, kde s rachotem chcípne. Fajn, zůstanu optimista, aspoň neblokuju celou křižovatku.
Minutu sedím v autě, přemýšlím, volám o pomoc z téměř vybitého telefonu (klasikaa, že jo). Za hodinu mám důležitou schůzku, nestíhám už teď, nervozita stoupá, jak zlatá horečka v reklamě na Sportku. Záchranná mise auta i mě bude prý ještě chvíli trvat. Z kufru vylovím trojúhelník, dám ho za zadní sklo, ať neblokuju zastávku a sedám si na blízkou lavičku, pokorně čekajíc na odtah. Chvilku potom přijíždí trolejbus. Zastaví na můj vkus až moc blízko plechové mrtvoly. Vyplivne pár lidí a pak začne troubit jak jelen v říji. Na vteřinu mě napadne, že to budu ignorovat, ale pak se zvednu a s úsměvem jdu řidiči k okýnku vysvětlit, že auto nepřeparkuju a proč. V příští vteřině zalituju, že jsem upustila od myšlenky ignorance, protože chlap za okýnkem je příjemný, jak se u nás hezky říká, jako kolík v prdeli. Zahrne mě nadávkama, já mu na oplátku poděkuju za pochopení, za což si vykoleduju málem přejeté nohy, ale uleví se mi, že odjede. Vracím se zpátky na lavičku a říkám si, že měl asi blbý den a upřímně mu přeju lepší. Za chvíli přjíždí další trolejbus. Zas vyplivne lidi. Mezi nima i chlápka v modré košili od dopravního podniku. Projde kolem mě, vytahuje mobil z kapsy a fotí si ubohou mrtvolku. Pěkně zblízka, aby šla dobře vidět SPZ, když fotku pošle policajtům. Zeptám se ho, jestli si chce vyfotit i mě. Podívá se dost divně a tak radši rychle dodám, že auto je moje a taky že nejede. Což je důvod, proč tu stojí. Logika. Chlap neřekne nic,jenom na mě tak blbě čučí, ale odejde. Minuty se vlečou, peču se na lavičce, píšu sms, že se zpozdím a už trochu zoufale vyhlížím žlutou odtahovku. Místo toho, další trolejbus. Další vyplivnutí. A další focení. Řidiči, při bližším ohledání řidičce, vysvětluju situaci a omlouvám se. Její reakce je skoro tak milá, jako moje: “Tak to aspoň potlačím neee!”. Ne, fakt jsem nestála uprostřed. Vlastně by se tam klidně mohly postavit trolejbusy tři. A taky nevypadám jako Rambo. Ani jako jeho ségra. A pomoc nepotřebuju, díky za optání. V dálce vidím žlutou záchranu...chválabohu.
Vím, že někdy může každý z nás mít den blbec. Někdo blízký onemocní, sníží vám už tak nízkou výplatu nebo prostě jen vstanete špatnou nohou. Nebo jste řidič trolejbusu a někajá kráva vám parkuje na zastávce. Kráva, která měla den blbec taky. Můj táta mi vždycky říkal, že se mám chovat k ostatním tak, jak bych chtěla, aby se chovali oni ke mně. A já se o to snažím, protože si myslím, že je to jediná cesta, jak udělat ze světa pěknější místo. A tak se na ulici usmívám na cizí lidi. Říkám prosím a děkuju. Pouštím někoho s menším nákupem před sebe. Přeju pěkný den. Těší mě, že můžu někomu ten jeho den blbec třeba aspoň maličko vylepšit. Nevíte, jestli se to na ostatní přenáší krví, kapénkami nebo se to lze transplantovat ?