Setkání ve vlaku

Ve vlaku do Vojnovic sedí proti sobě dva židé, jeden starý, druhý ve věku kolem třiceti let. Po chvíli se ten mladý nakloní ke starému: „S dovolením, mohli by mně laskavě říct, kolik je hodin?“ Starý neodpoví a dívá se z okna. Za pět minut opakuje mladý otázku. Zase žádná odpověď.
Za čtvrt hodiny opakuje mladý muž otázku potřetí, ale se spolucestujícím to ani nehne. To už ho dopálí: „Poslechnou, vašnosti, já jich tady třikrát slušně požádám, a voni jsou jako cizí. Co by jim udělalo, kdyby mi řekli, kolik je hodin?
Starý se odkašle a upře své pronikavé moudré oči na mladého muže. „Voni si myslej, že by mně to nic neudělalo, ale já znám lidi. Já jim řeknu, kolik je hodin, voni se daj se mnou do řeči, zeptaj se mě, kam jedu, já jim budu muset po pravdě říct, že do Vojnovic, voni mi řeknou, že tam jedou taky, poněvadž kam by taky v tu stranu jeli a večer k tomu. Pak se mě zeptaj, kde by tam mohli dostat nocleh. A já jim ten nocleh budu muset nabídnout, protože jsem tam jedinej žid. Jenže my máme malej byt a všehovšudy dvě postele. Na jedné spím já se ženou, takže bych vás musel uložit na tu druhou ke své dvacetileté dceři. Jako dobrej žid byste mě musel druhej den požádat o její ruku a já jako dobrej otec bych vám ji musel dát. Ale řekněte sám: můžu já, jako dobrej otec, dát svou jedinou dceru za ženu židovi, který nemá ani na hodinky?“