Ve vlastních rukách

Mebrány reproduktorů bušily do ušních bubínků - rocková hudba vykonávala své a muž rytmicky přidal do kroku. Brzy ráno vcházel ke vstupu do podzemní dopravy. Energickým krokem seběhl dvojité schodiště a z automatu získal za kredit kelímek horké ranní kávy. Kvůli hygienickým opatřením musel mít přes obličej látkovou masku, jako všichni cestující. O její účinnosti by se dalo s úspěchem pochybovat, ovšem dopravní řád hovořil jasně. Muže čekaly dlouhé eskalátory, na kterých jistě ztratí několik minut. Doufal, že stihne spoj a že po cestě vůz nebude mít žádné potíže, keteré by jeho zpoždění jestě navýšily. Spoustu cestujících v očích pálil kelímek horké kávy v mužově ruce. Sledovali ho jako supi a čekali, až sejme masku, aby se mohl napít. Muž stál sebejistě na peronu.

Zanedlouho přijela do stanice souprava potrubní dopravy. Lidé se s velkou obezřetností, která by se dala spíše označit za nucenou odtažitost a podezíravost, pomalu sunuli do vozu. S opovrhujícím pohledem se pohybovali největším možným obloukem od muže s kelímkem kávy. On sám se cítil jako kdokoli jiný, ale těch nenávistných pohledů si samosebou všímal. Nechtěně k těm lidem začínal pojímat také jisté podezření - zcela bezdůvodně, dohnán okolnostmi. Tuto situaci si nikdo vědomně nevybral. Lidé byli tímto směrem násilně taženi, aniž by si to uvědomovali. A kdo jsou ti cestující? Jeden vůči druhému vznáší prvotní soudy, aniž by kdo věděl, jaký kdo je člověk. Opravdu stačí pouze to, že si cestující navzájem nevidí do obličeje? Pokud je povinnost mít obličeje zakryté, je přirozené, že v každém vzkvétá zárodek pochybnosti. Je to vrozená vlastnost - obava z neznámého.

Cesta ubíhala. Lidé vystupovali a nastupovali z vozu soupravy. V celém prostoru potrubní dopravy platila stejná pravidla - a všichni cestující se chovali stejně na každé zastávce. Potenciální nebezpečí v podobě kelímku s kávou, lahve vody, nebo pytlíku čehokoli v ruce kohokoli vytvářelo pod zemí neskutečné sociální napětí. Cestující se vzájemně škatulkovali do různě nebezpečných skupin jedinců.

Na opatření si lidé kupodivu rychle zvykli. Během několika měsíců začali vyžadovat sami po ostatních, aby dodržovali to, co oni sami dodržovat musí. Nedej Bože, když si někdo troufnul jejich snažení sabotovat - to se z obyčejných lidí rázem stávali žíznivé bestie, pravověrní vyznavači pořádku a neomylní soudci. Stále stojící muž u dveří soupravy s kelímkem kávy všem sedícím neskutečně ležel v žaludku.

Ten si ovšem užíval rockový koncert v uších a nohou si podupával do rytmu. Přemlouval se k tomu, aby nepatrně porušil dekorum dané situace - chtěl se napít kávy. Nebo si alespoň lehce usrknout. To by ovšem vyžadovalo odkrýt kus obličeje. V odrazech všech skel viděl naoko nenucené pohledy hladových supů. Netrpělivě v mysli odečítal drahocené minuty, které jěště musí v tomto pekle strávit, než bude mít opět tu možnost nadechnout se bez látkové masky. Svým chováním nechtěně zaměstnával všechny supy, jen s tím rozdílem, že výplatu od něj v žádném případě nedostanou. Držel je hladové, slábnoucí, strádající. Udělalo by jim dobře, kdyby ho hned mohli vyfotografovat, udat? Chtě nechtě po celou dobu strávenou v potrubní dopravě všichni cestijuící hráli takovéto malé, soukromé, přihlouplé hry.

Nedostatek sociálního kontaktu zapříčinil nenapravitelnou míru odcizení v základu už tak cizích lidí. Okolnosti je čím dál více tlačily od sebe, a takhle to dopadlo. Malé, žabomyší spory nebyli nic jiného, než pochybnosti přerostlé do nezdravých rozměrů. Muž se rozhlížel po tajných agentech, kteří by ho mohli udat za naproto běžnou věc. Práskač mohl být každý. Z domělého strachu o vlastní zdraví byl kdokoli schopen zkomplikovat život komukoli jinému, s vědomím, že udělal správnou věc.

Na další stanici opět někdo vystoupil, přistoupil. Podle stejných pravidel.

V potrubní dopravě pokaždé hrozilo, že vám káva vystydne dřív, než ji stihnete vypít.

Posluchači rockového koncertu připadalo, že slyší zvuky, které by do známého záznamu patřt rozhodně neměly. Slyšel tlumené výkřiky, útržky vět, či možná nějaké výhružky. Lehce si odsadil jedno ze sluchátek a zjistil, že se jeho sluch nemýlil. Ve voze opravdu byl někdo, kdo nedodržoval zásady běžného chování, a tím pádem ani ty nové - vyžadující zakrývání téměř celého obličeje čímkoli.

Ve voze soupravy se pohybovala vskutku netaktní osoba. Nejenže neměla ony ochranné prvky, ale dokonce byla opilá pod obraz. V ruce držela z poloviny vypitou lahev tvrdého alkoholu a obtěžovala všechny cestující ve voze. Jak svou přítomností, tak i svým nevybíravým projevem. Žena chodila od člověka ke člověku a velice hrubým způsobem každému z nich říkala, že jsou všichni jen hloupé ovce, že z nich systém sám udělal kupu dementních, lehce ovlivnitelných hovad, co se bojí mít svůj vlastní postoj k čemukoli. A každý z nich na její slova tak bohužel i přesně regoval. Muž si všímal, jak se cestující s tímto elementem vypořádávají. Většina z nich naléhavé láteření ignorovala, mnozí předstírali, že ve voze ani nejsou a hleděli okny do temnoty tunelu. Jeden stařec beze slov zkřížil paže na prsou a dotyčnou opilou beze slov tlačil od sebe. V tu chvíli nikoho nezajímal vystydlý kelímek kávy v ruce člověka stojícího u dveří. A jemu docházely těžce odpočítávané minuty. Stejně tak mu docházel čas, než se ona nepříjemná osoba objeví přímo u něj a bude ho chtít obohatit svým všenázorem...

Souprava dorazila do jeho cílové destinace. Za několik dalších minut bude venku na svobodě a opustí tuto hloupou frašku. Ale při cestě ven musí ještě něco udělat, i za cenu nepartného navýšení zpoždění. Musí nad eskalátory na velíně stanice předat fotografii jedné osoby, která porušila všechny zásady dnešního cestovního řádu v potrubní dopravě.