Cesta vlakem

Když jsem byl malý, chtěl jsem se projet vlakem. Vlaky mne, ostatně stejně jako mnoho dalších kluků, fascinovaly. Vlaky co jezdí po kolejích, nemají volnost a nemohou se jednoduše otočit. Nejsou zdržované běžným provozem. Ve vlaku můžete jíst, pít a klidně se trochu projít. Jsou vlaky s restaurací, vyhlídkové a nebo vlaky s postelemi. Takové možnosti mne uchvacovaly.

Jako malému klukovi mi babička vždy říkala, že až budu trochu větší, vezme mě vlakem na výlet do Prahy. K naplnění tohoto slibu však nikdy nedošlo, navíc babička je již pár let po smrti.

Bylo to předlouhé čekání. Jako dítě jsem si cestu vlakem nikdy nedopřál. Bál jsem se totiž, že nebudu vědět jak se vrátit, že dojedu někam daleko, kde mi nebudou rozumět, nebudu vědět jak vystoupit, nebo jak si koupit jízdenku zpět. Ikdyž mám tyto pochybnosti dodnes, cítím, že jsem připraven. Vím jak otevřít dveře při nastupování, dokonce vím kdy vystoupit. Sedím v koženkové sedačce a sleduji krajinu jak ubíhá za oknem. Sem tam se v okně mihne dům, auto, nebo pár osob, které mají někam namířeno. Možná, že stejně jako já, si plní svůj dětský sen o cestě. Ale nevím, čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že spíš jen tak bezcílně bloudí po cestách.

Ještě stále jsem trochu nervózní, v upocené ruce žmoulám kus papíru, na kterém mám napsané názvy stanic kterými projíždím. Na třinácté musím vystoupit, ale ještě nevím jak se to dělá. Dlouhou dobu jsem strávil pozorováním lidí na nástupištích jak se nastupuje. Doma jsem studoval jízdní řády, to abych věděl kde vystoupím.
Avšak vlakem jedu poprvé a vystupování jsem tak nemohl okoukat. Potí se mi ruce, snažím se uklidnit, říkám si, že to přece nějak zvládnu.

Vlak zpomaluje, podívám se na propocený papír a hlavou mi probleskne, že stavíme na předposlední zastávce mé cesty a budu muset brzo vystupovat. Trochu se mi třesou ruce, ale najednou si všimnu, že se kousek ode mě zvedla stařena a jde k východu. Posunu se na sedačce směrem do uličky a sleduji jak vystupuje, poté ji sleduji jak prochází kolem okna a mizí někde za rohem železniční budovy.

Ozve se píšťalka a vlak se dá opět do pohybu a najednou mě zalije uklidňující pocit, teď už to vím. Vím jak se vystupuje z vlaku. Na tváři se mi objeví úsměv, nejde potlačit. Popsaný papír v návalu radosti odhazuji do koše, přesunu se zpět k oknu sledovat ubíhající krajinu a v jemném odraze na skle vidím sebe jak se usmívám.