Minčolská bludička

Ráno
Je krásný srpnový den. Turistická cesta, dnes na Minčol, krásně ubíhá. Z lesa jsme se dostali na nádherné louky plné barev. Květy voní a kolem lítají snad stovky motýlů. Páni, to jsem ještě nikdy neviděla. Vůbec se nebojí. Jsou jako opilí. Létají na nás. Sedají si na nohy i ruce. Nechávají se nést a opájí se naším slaným potem. Chutná jim. Já nesu jednoho v dlani už skoro půl hodiny. Jeho sosáček, kterým mi jezdi po ni, krásně lechtá. Přicházíme k mělkému potůčku. Voda zřejmě motýly zlákala. Zvedají se, odlétají a sedají si na vlhkou zem. Zdeňkovi dokonce hodně dlouho seděl na bílém tričku nádherný Otakárek fenyklový. Kochám se tou krásou a ještě se otáčím, když jsme se dostali k lesu, podél kterého kráčíme do údolí.
Za chvíli vidíme střechy dřevěných chaloupek. Další krásná vesnice. Ve spoustě z nich jsou nádherné dřevěné kostelíčky. Všechny ozařují sluneční paprsky a všude je cítit vůně léta, kterou sem zanáší vítr z okolních luk. Procházím vesničkou, kde na část těch, co nechtějí pokračovat, čeká autobus. Lidé si nás prohlížejí. Moc turistů tu asi nechodí a už vůbec ne taková velká skupina. Vyndala jsem si svačinu a za pomalé chůze doplňuji kalorie. Pomalu se blížím k těm, co šli na hrotě celé party. Stojí u jednoho z dřevěných domků a doplňují si vodu, o kterou tam požádali. Máváme na sebe. Ještě trochu mám a okurka je také dobrá. To mi stačí.
Přemýšlím o tom, že si udělám malý náskok. První část cesty, jak tak koukám, vede pěkně strmě nahoru. Ukazatel hlásí 4 hodiny do cíle. To půjde. Jsem rozhodnutá druhou část jít také, a proto pomalu vcházím do stínu lesa.
Funím do kopce a jsem ráda, že si malý náskok dělám. Před vrcholem kříží mojí cestu další. Ohlédnu se za sebe. Ještě nikdo nejde. Vydávám se vlevo. Dojdu si na velkou. Potřebuji. Pomalu kráčím po cestě a okouzleně si prohlížím krásy lesa. Sluneční paprsky pronikají korunami stromů a všude je nádherné ticho a klid. Moje dušička přímo jásá. Cesta se stáčí a já jsem konečně mimo dohled. Vklouznu kousek od cesty a v pohodě vykonám, co potřebuji. Zároveň slyším hlasy lidí. Jasně, už vyrazili. Musím. Dokončím potřebu a kráčím po cestě zpět. Už nikoho nevidím. Podívám se dolů. Nikdo tam nejde. Chvíli čekám, zda se tam ještě někdo neobjeví, a když ne, pochopím, že už asi prošli všichni, moc jich zřejmě nebude a tak vyrazím nahoru. Musím je dojít.

Odpoledne
Po několika minutách vstupuji na lesní paseku. Cesta se stáčí podél stromů, ale nikoho nevidím. Páni. Ti tedy sebou hodili. Ještě jednou se podívám na krásnou loučku a vyrážím. Musím je fakt dojít. Palouk končí a já vstupuji do lesa. Všude kolem cítím vůni teplého jehličí a tavící se smůly. Je teplo. Krásně a pohodlně se kráčí po jehličnaté cestě, která ubíhá pod mýma nohama. Nikoho nevidím, ani neslyším, ale tomu se nedivím. V lese se zase až tak moc hlasy nerozléhají. Nejdu už nějak dlouho? Podívám se na hodinky. Sakra. Už uběhla skoro hodina. Kde jsou? V dálce vidím, jak les opět prosvítá. Vstupuji na paseku. Paseku v obou smyslech slova. Leží tu pokácené stromy, mezi kterými se klikatí cesty. Občas musím nějaký ten strom přelézt. Rozhlížím se kolem. Kopec se sice stáčí, ale je vidět dost daleko. Nikde nikdo. Halóóó. Volám. Nic. Kurva, kde jsou?

Rozhlížím se dále a tu uvidím rozcestník. Kam musím dojít, vím, tak jdu k němu, abych viděla, kolik jsem už ušla. Ne! Nevěřícně zírám na rozcestník. To není možné, jdu už přece hodinu. Na rozcestníku přesto vidím cíl své cesty vzdálený ještě 4,5 hodiny. To si snad dělají prdel. Odevzdaně si sedám na jednu z klád a vyndávám tu okurku. Pomalu jím a přemýšlím co dál. Vrátit se je blbost. Ve vesnici už nikdo z našich nebude. Nemám tudíž na výběr. Musím jít dál. Jsem rozhodnutá a chvilková deprese, která mě přepadla, mizí. Tohle přece zvládnu! Umím chodit podle značek. Vím, kam mám dojít. To půjde. Počítám hodiny. No, snad to stihnu, než bude tma. Trochu jsem si odpočinula. Beru batoh a znova vyrážím na cestu. Ještě nějakou dobu se proplétám mezi stromy na zemi a přemýšlím, zda je to důsledek vichřice, či lidské činnosti. Zdá se, že obojí. Poté opět vstupuji do lesa.
Je v něm prostě krásně. Strach mizí a já si tu cestu užívám. Jdu svým tempem. Už nikam nespěchám. Nejspíše se na mě vykašlali, nebo si myslí, že jsem naopak já před nimi. Anebo, kdo ví, že jsem nešla. To se zvládne. Značky jsou krásně viditelné a nejsou ani daleko od sebe. Ten kdo je maloval, byl fakt dobrý. A tak jdu a jdu a jdu. Po dalších dvou hodinách zjišťuji, že jsem se přiblížila jen o půl hodiny. To snad ani není možné. Si dělají srandu. Rezignovaně se tedy vydávám dál.

Večer
Stmívá se. V lese se začíná šeřit. Za chvíli už na ty značky nebudu vidět. Připadám si jako ve špatném snu. Nikde nikdo. Jen stromy, jakoby se blíže stahovaly kolem mě. Stoupám. Pořád jdu, ale stále nahoru. Už ne! Já chci dolů! Někam dolu do civilizace. Kdesi nad obzorem slunce pomalu zapadá a turistické značky už prakticky nevidím. Modrá se do lesa fakt nehodí. Klopítám po měkké jehličnaté cestě, kde se jak hadi kroutí kořeny stromů. Je ticho a působí to dost strašidelně. Ani vítr tu není. Jen dusno pozdního léta a skoro tma. Je to deprimující. Dostanu se vůbec z toho lesa ven. Jsem někde na Minčolu a vlastně ani nevím, kam jdu. Jsem sama. Kde jsou ostatní, nevím. Ještě před chvílí se dobře viditelná cesta začíná ztrácet. Les houstne. Pod stromy začíná být hustý porost. Nechci tu nocovat. Uprostřed lesa, kdesi na Minčolu na cestě. Hnusná to vyhlídka. Snažím se potlačit strach. Sakra, co mám dělat. Jak dlouho ještě budu moci jít. Stát! Vracím se pár kroků zpět. Napravo jsem zahlédla úzkou cestičku. Vypadá jako vyšlapaná od lidí. Zkoumám ji. Zvěř by ji tak nevyšlapala. Na to nevypadá a má jednu výhodu, vede dolu. Mám, nemám…. (pokračování příště)