Minčolská bludička - závěr

Brzy už bude v lese úplná tma a tak po krátkém váhání se vydávám na uzounkou cestičku. Určitě ji nevyšlapala zvěř. Tohle je lidské. Kam ale vede, nevím. Jen mě těší, že dolu. Konečně vidím i z lesa ven. Zjišťuji však, že proti mně není zase nic jiného než hustý les a za chvíli mi výhled opět zacloní stromy a z šera se stává tma. Naštěstí zde nejsou žádné kameny ani kořeny stromů. A najednou. Sláva. Cestička se změnila v cestu. Tohle určitě vede k lidem.

Noc
Bohužel cesta začala být samý kámen a já si nechci zlomit nohu. Už v té tmě pod stromy nic nevidím. Za to vidím po pravé straně loučku. Je obehnaná stromy, ale to mi nevadí. Je zde světleji. No co nadělám. Rezignuji a usazuji se na batoh poblíž nízkého smrku. Tady budu trávit noc. Kdesi uprostřed lesů na druhé straně paseky. U cesty se bojím. Nemám už sice nic k jídlu ani k pití, ale nevadí. Stejně, nadopovaná adrenalinem, nemám hlad. Za to mi začíná být chladno, které se během noci stupňuje.

To by člověk nevěřil, jaká může být v srpnu v noci zima. Vytahuji z batohu jedinou další věc, kterou mám, a tou je pláštěnka. Obléknu si ji a v tomto obale se zahřívám vlastním teplem. Není to nejhorší, i když kotníky mi to nezahřeje. Stoupám si a začínám na místě stepovat.
Najednou uslyším podivný praskavý zvuk. Ztuhnu. První myšlenkou je, vlci. Prý se tu vyskytují. Čekám, co se bude dít a ani se nehnu. Nic. Ticho. Jen srdce v hrudi mi zběsile buší. Ztuhlé svaly se po chvíli pomalu uvolňují a já si na chvilku opět sedám na batoh. A zase. Znova ten šílený praskavě šustivý zvuk. Znovu ztuhnu, čekám a poslouchám. Pohnu se a…… to moje pláštěnka jezdí po větvičkách smrku a vydává ten v nočním tichu až děsivý zvuk. Uklidňuji se a musím se zasmát. Je tma. Všude kolem ticho, že i v kostele by záviděli. Podívám se na oblohu a jsem okouzlena. Nedivte se mi, coby městský člověk, nikdy jsem neviděla na živo mléčnou dráhu. A těch hvězd všude. Obloha je čistá a jen ty miliardy hvězd po ni září. Ani měsíc jim to nekazí. Hledím na tu krásu a je mi v tu chvíli jedno, že jsem někde kdoví kde uprostřed lesa. Sama. Dokonce mi v tu chvíli i přestala být zima. Kochám se tou nebeskou krásnou a jediné, co mě mrzí je, že v té tmě nevidím, kolik je hodin. Během noci jsem si občas zdřímla, ale na batohu se to spí špatně. Člověk z něho padá. Zem je ledová, když máte jen tenké šortky a nic pod sebe a tak střídavě sedím a stepuji, abych si zahřála nohy.
Noc si plyne svým pomalým tempem, ale nakonec se přece dočkám. Na obzoru pomalu začíná růžově svítat.

Ráno
Ještě naposledy se podívám na to nádherné nebe, kde zhasíná jedna hvězdná lucernička za druhou, a chystám se vyrazit na cestu. Je to zatím skvělé. Noc jsem přežila. Jen nevím, kde jsem. Polské hranice prý nejsou zase až tak daleko. Je to na nic, když člověk nemá mapu. No, snad jsem stále ještě alespoň na Slovensku. Sundávám si pláštěnku, abych nevypadala jak cvok až se dostanu do civilizace. Také se mi lépe půjde. Vyrážím zpět na cestu. Projdu úvozem, který se tu objevil a před sebou co to vidím. Vesnička. Dřevěné domečky a ticho. Kdo by to byl řekl, že jsem byla deset minut od vesnice. Za celou noc ani pes neštěkl. Ale jsem ráda. Jedinou silničkou, která vede prostředkem návsi, se pomalu blížím k silnici, která se točí kolem vsi. Hurá! Vidím zastávku autobusu. Hrnu se k ní. Netrpělivě pročítám jízdní řád a začnu se usmívat. Za chvíli mi jede první ranní autobus. Zřejmě vozí lidi do práce. Moc nás tu ale ani. Ještě přišel jeden člověk a dost.
V autobuse, který mne odveze do Bardějova je krásně teplo. Sedím si na sedačce a je mi jedno, že jsem ještě nesnídala. Potřebovala jsem se dostat do Svidníku, ale tento autobus tam nejel, musela jsem někde přestoupit. Jediné, co jsem znala z celého seznamu stanic, byl právě jen ten Bardějov. Den před tím jsme tam byli na výletě. Ale i tam jsem měla štěstí. Po více než dvou hodinách jsem vystoupila na autobusovém nádraží a sotva jsem našla zastávku směr Svidník, přijížděl autobus. Šup, už jsem byla v něm a i když jsem stála v uličce, byla jsem ráda, že jedu. Snad stihnu i kolegy turisty, než někam vyrazí. Určitě se o mě bojí.
Nestihla. Sotva jsem vjela do Svidníku, kousek od nádraží nás míjel náš, cestovatelský autobus, plný turistů, kteří si vůbec nevšimli, že na ně mávám. Tak, ani se nedivím, neseděla jsem u okna, ale stála uprostřed autobusu.
Konečně jsem vystoupila kousek od hotelu. Tam jsem šla hned k recepci a kromě klíče, který jsem chtěla, jsem se hned ptala. „Nevíte, zda vedoucí našeho zájezdu hlásil, že se jim někdo ztratil? Já jsem totiž ta, co se ztratila.“ Paní recepční se na mě překvapeně podívala a povídá. „Ano, říkali. Jedou to nahlásit na policii. To bude v pořádku, já jim tam zavolám.“ A zavolala.
Dál už jsem se o nic nestarala. V restauraci jsem si dala snídani, jakou měli ostatní o hodinu dřív. Vypila jsem celou konev čaje a zahřátá, nasycená klobáskou a spokojená jsem se odkulila do pokoje a usnula v měkké postýlce.

Odpoledne.
Kolem poledního jsme se probudila a vydala se dát si jednak něco k jídlu a pak prozkoumat trochu Svidník. Toulala jsem se tu až do odpoledních hodin, když tu jsem potkala známé ze zájezdu. „Dobrý den.“ Halekám na ně a oni se na mě hned sesypali. Jak jsou rádi, že jsem v pořádku. Že vypadám dobře. A že se o mě celou noc báli. Vyprávěli, jak byli v Bardějově a vedoucí zájezdu tam na policii nahlásil, že jsem se ztratila. Nic tam samozřejmě o tom, že jsem se našla, nikdo nevěděl. Všichni strávili den v Bardějově až do odpoledne, kdy se vedoucí znovu stavil na policii a dozvěděl se, že už jsem se našla. Nakonec jim volali kolegové ze Svidníku. Takže celý autobus si oddychl a tak se spokojeně se vrátili. Vůbec nikomu nevadilo, že se ten den netoulali někde po rozpálených kopcích v pustině.

Doslov
Poslední den zájezdu jsme dostávali pamětní listy s mapkou a místy kde jsme byli. Já tam měla speciální dodatek. A sice „Minčolské bludičce na památku“. Mám jej dodnes.
A ještě jeden zážitek s tím spojený. Stalo se to na jaře příštího roku. Opět jsem se vydala, tentokrát na jednodenní výlet. Po ránu jsem se u autobusu zdravila se známými a nakonec si sedla k oknu, abych se mohla pokochat krajinou. Vedle mě si přisedl jakými pomenší pán v kloboučku. Byl tak trochu upovídaný. Povídal, povídal a pak spustil.
„Přestavte si, že se na takovémto zájezdě loni ztratila nějaká turistka. Někde na Slovensku. Kdesi v lesích. Byli tam medvědi a ona tam byla sama. Prý někde na posedu. Tak to už jsem nevydržela. Ti medvědi s posedem mě prostě dostali. Začala jsem se z celého srdce od plic smát. Pán na mě udiveně koukal a já mu povídám: „To jsem byla já.“ Otevřel ústa, ze kterých nic nevyšlo, zvedl se a vystoupil. Ten den s námi nikam neodjel a já nechápala proč. Byla to sranda, jak jsem se stala legendou a jakou. Dokonce i s medvědy.