Dresden

Kdysi dávno pár let jsem k Tobě zajel. Měl jsem rýmu, co mne otravovala celou cestu z Prahy sem. Trápilo mne to, že si Tě naplno neužiju, tahle cesta se plánovala delší dobu a potřeboval jsem někam... utéct. Byl jsem tehdy na pokraji svých sil, psychicky i fyzicky. Přemýšlel jsem zůstat doma, přeci jen ta rýma mne děsila. Ale něco mi říkalo, že nemám zůstávat doma. Jakmile jsi přivítal autobus, ve kterém jsem byl, zalapal jsem po dechu. Byl podzim a vypadal jsi nádherně. Listí Tvé přírody padaly na zem, obláčky jemně putovaly po nebi a někdy tam se na Tebe zableskly paprsky slunce, co putovalo si oddychnout z horkého léta. Vystoupil jsem a rozhlížel jsem se kolem sebe. Cítil jsem se z ničeho nic nadšeně. Moje mysl byla chaotická, nevěděl jsem, kam mám jít. Musím toho tolik tady poznat, uvidět, dotknout se rukou i srdcem! Vysmrkal jsem se a ucítil, že se mi náhle nos uvolnil. Hodil jsem na sebe kabát a vyrazil jsem tam kam nohy mé mířily. Byl jsem překvapený z toho, že z ničeho nic mé tělo zareagovalo na Tebe tak pozitivně. Jako kdyby sem odjakživa patřím... Pozoroval jsem různé umělecké výstavy a cítil jakési teplo od Tebe, ikdyž venku byla zima a mé ruce po delší době začaly být červenými.
Pozoroval jsem Tvé umění v galerii. Spousta lidí namalovala cosi tak krásného, vystihujícího a hlubokého. V každém umění jsem hledal smysl, cítil ho a uvažoval. Zadržel jsem se tak dlouho v galeriích, že když jsem vyšel ven, už bylo temno. Vítr se zvedl a když jsem šel hledat místní kavárnu, náhle začalo sněžit. Nebyl to mokrý sníh, ale vskutku jemný a silný sníh, co dopadal na zem a zůstal tam čekat na další vločky, aby se spojily a staly se velkým sněhem po celém Tvém městě.
Narazil jsem na místní kavárnu a usedl do ní. Z okna jsem pozoroval jak padá sníh a pod rukou se mi dostala Tvá místní horká čokoláda. Není to jako tady v Praze nebo v Česku, prostě čiré kakao pod názvem horká čokoláda. Byla to vskutku rozplavená, jemná a mléčná čokoláda. Už je to tolik let z toho momentu a stále ji cítím v ústech. Byla to jedna z mých nejlepších horkých čokoládech na světě.
Po příjezdu domů jsem objevil, že má rýma zmizela. Byl jsem překvapený. Jak se to stalo? Přeci to funguje naopak, ne? Ale moje duše byla spokojená a jen mi říkala, že jsme vše udělali správně...

Vrátil jsem se k Tobě už na Vánoční trhy. Bylo to poprvé, co jsem Tě potkal v době Vánočních svátků. Všude byli různé lidi z různých koutkách světa, popíjeli si svařák a kupovali svým blízkým dárky. Když slavíš Vánoce, z Tebe se leje ta magická atmosféra plno lásky a spokojenosti. Na Vánočních trzích hrála hudba a já pod ní tančil jako kdyby jsem dítě v jakési pohádce. Koupil jsem si tehdy toho dost a vůbec netuším, jak jsem ty věci dovezl zpátky domů. Z Prahy jsem mířil k Tobě s jednou taškou a od Tebe do Prahy jsem už jel napůl ospalý a spokojený se čtyřmi tašky plno sladkostí, hrnku od svařáku, oblečení a přeci jen nějakého normálního německého jídla. Poprvé v životě jsem toho vskutku dost utratil, ale litoval jsem toho? Absolutně ne. Byl jsem natolik spokojený, že mi ani neuběhla jedna myšlenka slitování peněz a to si šetřím peníze. 
Před tím, než jsem odjel, chtěl jsem se ještě podívat na Tvoji krásu. Dal jsem věci do kufru a zamířil jsem pozorovat Tvé budovy, které kdysi dávno byly zničeny kvůli bombardování za druhé světové. Žil jsi a náhle přestal žít, když na Tebe padaly stovky bomb. Neměl jsi šanci se opět zvednout a žít dál, ale stalo se to. Vstal jsi a opět jsi začal žít. Trvalo tolik let a stále trvá, aby ses opravil. Pozorovat Tě, jak žiješ s už zatáhlými jizvy je cosi tak silného, natolik silného, že se musím usmívat a tančit. Jsi jako člověk, co přežil katastrofu, po které by neměl, ale přežil a ipřes tu celou bolest hledáš dobro, naději a magii, kterou Ty sám rozdáváš lidem, co přežili své, cosi podobného jako Ty. 
Vesmír mne žehnej, abych nikdy nezažil válku na své kůži, ale zažil jsem toho také dost. Lidi mne taky bombardovali a zanechali na mne svou stopu, co ovlivnila můj život. Kolikrát jsem si přál umřít a parkrát to i udělal, ale stojím stále na nohou a pozoruji Tě.
Nevšiml jsem si ani, jak začalo být temno a Ty sis rozvítil své nádherné pouliční lampy. Usměju se. 
Myslím, že nás něco spojuje. Ty mne táhneš k sobě, a já Tebe táhnu k sobě. 

Vrátil jsem se k Tobě s mými blízkými opět na Vánoční trhy. Tvá síla atmosféry se nezměnila, ale jen zesílila. S každým rázem, když k Tobě jedu, moje láska k Tobě se zvětšuje a zvětšuje. Dotkl jsem se budov, které kdysi dávno byly zničené a musel jsem se usmát. Jsem tak rád, že existuješ, že stále existuješ i po takovém zvěrstvu. Co bych já bez Tebe dělal? Uvědomím si, že jsi mi tentokrát poprvé ukázal, že to stojí za to bojovat dál. Doslovně mne uzdravuješ, fyzicky i psychicky. Nikdy za tu dobu, co jsem byl u Tebe, jsem po Tobě neonemocněl nebo se cítil psychicky hůř. Po každém odjezdu od Tebe mám větší přání přijet k Tobě, dokonce zůstat u Tebe. Tvé uličky, budovy, lidi mi dali najevo, že tu vskutku patřím. Tehdy poprvé to nebyl ledajaký pocit patření někam. Já tu doopravdy patřím. 
Zvednu hlavu nahoru na nebe. Slunce krásně svítilo a měl jsem pocit, že se i na mne usmívá. V ten den, když jsem si opět koupil horkou čokoládu a opět procházel jsem se po Tobě, jsem si něco uvědomil. 
Jednou tu budu žít. Nejde o to, jestli se tu budu učit či pracovat nebo cestovat častěji. Ale právě žít. Stanu se Tvým obyvatelem, co bude každý den putovat do práce, do školy, na procházky, na rande, do obchodu za jídlem či novým oblečením, do knihovny, vyzvedávat svoje dítě ze školky či školy, zvládat stresové situace i krásné situace plno štěstí a lásky a jednou ve staří v klidu umřít, při tom pozorovat, jak padají vločky, které dopadnou na zem a budou čekat na ty další vločky.

Miluji Tě celým srdcem, celým rozumem a duší, Dresdene. Sice jsi jen město pro někoho, ale pro mne jsi domov. Domov do kterého se vrátím a už zůstanu.