Expres do Bratislavy- Poslední cesta Michala Šimka

Košice, 17. března 2024, 5:45 ráno

Úsvit teprve začínal probleskovat na východním obzoru a zaléval Košice jemným zlatavým světlem. Ulice byly ještě tiché, narušované jen občas projíždějícím autem nebo vzdáleným zpěvem ranních ptáků. Na košickém vlakovém depu už ale den dávno začal. Dělníci se pohybovali s rutinou, kterou si osvojili během let strávených na kolejích.

Michal Šimek, mladý a energický sedmadvacetiletý muž, kráčel depem s typickým sebevědomým krokem. Jeho uniforma mu padla jako ulitá, modré oči stále trochu rozespalé, ale široký úsměv jasně dokazoval, že už je plně vzhůru. Každého, koho minul, pozdravil kývnutím nebo mávnutím. Jeho přítomnost rozjasňovala jinak obyčejné ráno.

„Dobré ráno, Michale!“ zavolal na něj Karol, starší průvodčí, který na kolejích strávil více let, než kolik bylo Michalovi. Karol upíjel kávu ze zprohýbaného kovového hrnku, který snad pamatoval jeho začátky na železnici.

„Dobré ráno, Karle,“ odpověděl Michal hlasitě a vesele. „Už jsem ti někdy vyprávěl, jak mě chtěla naverbovat Slovenská informační služba? Říkali, že hledají někoho s nervy z oceli a reflexy jako kočka. No, samozřejmě si vzpomněli na mě.“

Karol se zasmál a zavrtěl hlavou. „Ach, Michale, máš víc historek než celá knihovna. Ale řekni mi, slíbili ti k tomu špionskému povolání i sporťák?“

„Ne,“ zazubil se Michal a naklonil se spiklenecky blíž. „Řekl jsem jim, že jsem příliš zaneprázdněný řízením vlaků a lámáním ženských srdcí.“

Jana, průvodčí, která právě procházela kolem, zaslechla poslední větu a protočila oči s úsměvem. „Spíš lámáním slibů, Michale. Dej si pozor, jednou tě ty tvoje historky doženou.“

Michal se zasmál a mrkl na ni. „No tak, Jano, přece víš, že to všechno jen tak říkám. Kdo jiný by tě bavil na těch dlouhých cestách?“

Jana zavrtěla hlavou, ale v očích jí hrála náklonnost. Michal měl prostě dar zaujmout lidi kolem sebe. Jeho přirozené charisma přitahovalo ostatní, i když dobře věděli, že mu nemohou věřit všechno.

Když došel na nástupiště, kde už čekal jeho vlak, jeho myšlenky začaly bloudit. Lehká ranní konverzace s kolegy byla vítaným rozptýlením, ale nedokázala úplně potlačit temnější myšlenky, které ho v poslední době pronásledovaly.

Vystoupal do kabiny lokomotivy, kde ho přivítal známý hukot motoru, který byl jako starý přítel. Ovladače mu pod rukama připadaly přirozené, a tak se do předodjezdové kontroly pustil téměř automaticky. Přesto se jeho myšlenky neustále vracely k rozhovoru z předchozího večera, který mu stále tížil mysl.

Lenka, jeho milenka z Bratislavy, na něj večer udeřila šokující zprávou. Byla těhotná. Ta slova ho zasáhla jako nákladní vlak, vyrazila mu dech. Snažil se ji přesvědčit, aby šla na potrat, ale Lenka byla neoblomná. Chtěla si dítě nechat, jejich dítě. Představa toho ho naplňovala zvláštní směsicí strachu a zmatku.

Michal už byl ženatý s Katarínou, ženou, kterou mu prakticky vybrali jeho rodiče. Pocházela ze zámožné rodiny z Banské Bystrice, spojené s vlivným politikem. Byl to dobrý sňatek, chytrý sňatek, ale ne ten, který by vzešel z lásky.

Katarína byla pravý opak Lenky – rezervovaná, uhlazená, dokonalá manželka podle představ jeho rodiny. Ale mezi nimi nebyla žádná vášeň, žádný oheň. To našel až u Lenky, studentky historie na Univerzitě Komenského, jejíž divoký duch a nepředvídatelná povaha ho okouzlily hned při jejich prvním setkání.

Zatímco kontroloval lokomotivu, jeho mysl stále bloudila. Lenčin uplakaný obličej měl stále před očima, stejně jako její roztřesený hlas, když mu řekla, že si dítě nechá. Cítil vinu, kterou nechtěl přiznat, ale nemohl ji ignorovat.

„Michale, zase sníš,“ ozval se hlas Vlada, jeho spolujezdce. Vlado byl čtyřicátník, zkušený železničář, který už zažil všechno možné. Když Michal začínal, vzal si ho pod svá křídla a naučil ho všechno, co o práci potřeboval vědět.

„Promiň, Vlado,“ odpověděl Michal a snažil se soustředit. „Jen jsem… přemýšlel.“

„Přemýšlel, jo?“ řekl Vlado s pozdviženým obočím. „Tak si dej pozor, aby ti ty tvoje myšlenky nepřerostly přes hlavu. Máme dneska dlouhou cestu, a já tě potřebuju tady a teď, ne někde v oblacích.“

„Jasně, jasně,“ mávl rukou Michal s úsměvem. „Jsem tu.“

Vlak pomalu vyjel ze stanice, kola se s rytmickým rachotem rozjela po kolejích. Krajina za okny se začala rozvíjet – pole, která se probouzela pod ranním světlem, a malé vesnice zahalené tichem svítání. Ale Michalovy myšlenky se odmítaly utišit. Nemohl přestat myslet na Lenku, na dítě, které čekala, a na chaos, do kterého se zapletl.

„Víš, Michale,“ ozval se Vlado po chvíli, „cokoli tě trápí, měl bys to vyřešit dřív, než to vyřeší tebe.“

Michal se na něj překvapeně podíval. „Je to… složité.“

„To je vždycky,“ pousmál se Vlado. „Ale hlavu si musíš udržet čistou. Na kolejích není místo pro rozptylování. Lidi na nás spoléhají.“

„Já vím,“ přikývl Michal. „Díky, Vlado.“

Na chvíli se mu podařilo soustředit jen na práci, na povědomou rutinu ovládání vlaku a známé zvuky cesty. Ale pak, jako by zasáhl osud, se všechno změnilo v jediném okamžiku.

Exploze byla náhlá a násilná, ohlušující výbuch, který roztrhal vlak na kusy. Michalovo tělo bylo vrženo proti ovládacím pultům a svět kolem něj se proměnil v ohnivý chaos.

V těch posledních chvílích, kdy kabina lokomotivy praskala a svět kolem něj mizel v černočerné tmě, Michalovy poslední myšlenky nebyly na Katarínu, Lenku ani na dítě, které se nikdy nenarodí. Myslel na své rodiče, na život plný příběhů, polopravd a nenaplněných snů. A pak bylo ticho.