Ř

“Jen se na tu nádheru podívejte. Je snad možné spatřit kdekoliv na světě něco krásnějšího?” pronesl s pohnutím k zahraničním přátelům, kteří právě dorazili do Prahy, a obrátil zvlhlý pohled směrem k reliéfu hlavního města, jenž se z Hradčan rýsoval proti nebeskému horizontu. Chvíli hleděl tím směrem, pak zas na přátele a snažil se zahlédnout alespoň nepatrnou stopu úžasu, dojetí, oslnění, no prostě jakéhokoliv projevu uznání té jedinečné krásy.

Přátelé se zvědavě rozhlíželi, uznávali, že takový pohled se jen tak nevidí, ale svého průvodce příliš neuspokojili, když lámanou angličtinou s úsměvem ve tváři odpověděli na jeho prvotní otázku: “Máš pravdu. Je to výjimečné město. Ale takových výjimečných míst je plný svět. Stačí se jen pořádně rozhlédnout.”

Nechtěli jej urazil, kdepak. Proč by ale příteli mazali med kolem úst? Na to byl příliš dobrý přítel. Snad jen chtěli kamarádsky mírnit jeho mystické nadšení. Průvodce se neznatelně ušklíbl, ale jinak na sobě zklamání nedal znát. V tu chvíli mu naděje zablýskla v očích. Však já vám ukážu!

Prohlídka Prahy pokračovala. Průvodce nezaváhal, kam je třeba je v takové situaci vzít. Zdál se připraven na každou eventualitu. Postáli proto u sochy prezidenta Masaryka, poté se poklonili památce hrdinných parašutistů před kostelem sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, aby nakonec vzpomněli na slávu českého sportu v hokejové Síni slávy. Na každém tom místě pokoušel se průvodce zachytil aspoň drobný náznak pohnutí svých hostí, když jim s nalomeným hlasem pateticky líčil, jaké že události se k oněm místům vážou.

“Nechci se opakovat,” pravil dojímaje sám sebe, “ale s tak jedinečnými příběhy se jinde ve světě nesetkáte. Kolik hrdinství, úsilí, vzestupů, pádů, obětí a pevné vůle bylo třeba k dílu a skutkům všech těch velkých mužů! Jsme malá zemička, ale řeknu vám, druhá podobná na světě není!” a dramaticky sklonil hlavu a se zavřenýma očima v pohnutém usebrání meditoval, zatímco se opájel velikostí národa, z jehož lůna mohl čirou náhodou, bez vlastního přičinění vzejít. Současně ale stihl po očku sledovat své zahraniční přátele. Tak co vy, škarohlídi? Už vás mám na lopatě? říkal si nadutě pro sebe.

“Jsou to veliké příběhy a všichni ti muži zasluhují úctu a vzpomínku. Ale podobné příběhy jistě najdeš i v jiných národních historiích. Ty české to však neumenšuje. Kdepak! Spíš společně odrážejí to nejskvělejší ze samé podstaty lidství,” koktali přátelé jeden přes druhého ve snaze vyjádřit svůj názor, ale zároveň neurazit hosta zářícího vlasteneckým nadšením. Ten neřekl nic. Tvářil se poněkud kysele, ale jinak na sobě nedal prohlubující se zklamání znát. Neházel ale flintu do žita. Jen počkejte zítra!

Druhý den připravil nadšený průvodce výlet. Netrvalo dlouho a hosté ze zahraničí mohli ze zelenajícího se kopce shlížet na malebnou jihočeskou krajinu plnou lesů, luk a typických vesniček. Počasí jim bylo nakloněno, a tak dojem ojedinělého výjevu nemohlo nic zkalit. Zdálo se, že průvodce má všechny trumfy v ruce:

“Tak jen se rozhlédněte! Vidíte tu nádheru? Támhle hrad, jinde zas potok a slyšíte? To v nějaké vsi pes věrně hlídající poctivě zbudovaný domek svého pána štěká! Vnímáte ten nadpozemský klid? Cítíte ten prapůvodní mír, rozprostírající se tou požehnanou krajinou? To jako kdyby sám Bůh si tenhle koutek světa vyvolil za své sídlo! Ano, to je místo, kde by pravý člověk chtěl jednou na věčnosti spočinout!” a slza skanula mu po červenající se tváři. Tak se dojal! Ta slza byla však pravá, nic předstíraného! Tak miloval svou zem! Tolik, že by málem i na své přátele zapomněl. Že i oni jsou někde doma? Něco takového ho nenapadlo vůbec.

Pak procitl a už je zas pohledem skrz naskrz provrtává. Když pohlédl na větev nedalekého dubu, už jako by své přátele na ní viděl sedět. Tak si byl jistý úspěchem své upřímně míněné propagace! Tahle scéna přece musí zamávat s každým! A byla to pravda. V tom kraji se jim líbilo, ne že ne! Oceňovali jeho půvaby. A snad by se jim je chtělo ocenit plně i slovem, ale to by se jim prve nesmělo dostat onoho patetického popisu. Na jejich místě, nedalo se pak povědět říct víc než: “Máš pravdu! Je to nádherné místo! Tuto podobu nádhery jsme dosud neviděli. Ale nádhera má jistě mnoho tvářností, do kterých ji příroda tvaruje. A takových nádher je svět doslova poset! Stačí se za nimi jen vypravit. Ale nezoufej, jsme ti vděční, že jsi nás obohatil o dojem a zkušenost této krásy!” a jeden po druhém ho uznale a s vděkem plácali po zádech. Snad jim ho bylo líto. Chápali, že jejich reakce neodpovídá průvodcově nadšenému očekávání. Ale k méně relativizujícím slovům jim zkrátka nenechal místo.

Průvodce jen stěží skrýval své zklamání. Snažil se o to však, co jen mu síly stačily. Znali se přece všichni tak dlouho a měl je upřímně rád. Tolik výjimečného s nimi chtěl sdílet a oni jsou jak leklé ryby. Bez nadšení, bez vášně, vše je jim stejné, nic nevyčnívá z řady. Hrdinství, um a krása, kam se jen podíváš?! Pche! Všeho je podle nich po světě všude stejně! Už vás nechám, když vám moje země není dost dobrá. Nezklamal jsem jako průvodce, ale co s takovým materiálem. Vždyť se chtěl jen pochlubit a druhé se svým domovem seznámit!

To vše mu běželo hlavou, když vstřebával své zklamání, zatímco s přáteli již zcela nezávazně konverzoval. Pak však ještě jednou zajiskřil spásnou myšlenkou. Ještě to s nimi zkusí. Ještě jednou se s nimi utká za slávu české exkluzivity! To budete zírat, říkal si, když se jich náhle zeptal:

“A umíte vyslovit Ř?”