Když sníme o ránu...

Přál bych si, aby to byla pravda. Že bylo ráno, po kterém sní každý pracant. Americký sen s domem a nechutně zeleným trávníkem, poslušným psem, který nosí noviny a nemočí kam se mu jen zachce, s krásnou ženou a dvěma dětmi a nablýskaném bouráku zakrývajícího rodinný sedan. Jen si to představte.
Sluníčko svítí, nebe je bez mráčku a zpěvní ptáčci drží klapačku, dokud se neprobudíš dle libosti. Otevřeš oči a do hlavy ti vstoupí ten pitomý euforický pocit, jako když prožiješ něco, co stojí za zapamatování. Obnažená černovláska tě neochotně pustí ze svého stehenního sevření a její ďábelsky andělský úsměv ti napoví, že svou úlohu muže jsi splnil s vyznamenáním. Ladně se vyhneš uklouznutí na několika lahvích nechutně drahých lihovin a zamíříš do sprchy. Účes je perfektní, holení počká. Trocha narcisismu nikoho nezabije. Vycházíš ze sprchy zabalený v županu, když se z kuchyně připlíží vůně cejlonského čaje a zvuk praskající slaniny. Ta krásná bytost, která ještě nedávno zaujímala část tvého lože je čile na nohách, usadí tě a servíruje snídani. Neobtěžuje se ani obléct. Každým krokem se zavlní jemné boky a v momentě kdy dorazí ke gauči se začne oblékat. Jak krásní musí být bohové a bohyně, když toto je jejich výtvor…
Každý pohyb je svůdcovství samo. Nedokážu z ní spustit oči. Ví, že se dívám. Natočí se bokem, prohrábne havraní vlasy a nožku položí na křeslo. Že je to klišé mi nikdy nedojde.
Když mistrovské divadlo skončí, věnuje mi polibek a bez řečí zmizí… Zbyla po ní jen vzpomínka a intenzivní vůně, při které bych se mohl rozkrájet, abych ji ucítil alespoň ještě jednou. To je to poslední, než…
Ostrý zvuk budíku se zaryje do hlavy jako střep...