1)Legenda dvou vládců - Návrat po letech

Večerní vánek si pohrával s mými tmavými vlasy. Stál jsem venku a bál se vejít dovnitř. Dovnitř do domu, který jsem na tři roky opustil. Do domu, kde žili a stále žijí mí adoptivní rodiče a mí dva nevlastní sourozenci. Všechny jsem je opustil, abych se honil za nesplnitelnými sny. A teď jsem tam stál a říkal si proč jen jsem odešel. Během tří let jsem nebyl schopen to pochopit, a nyní jsem se bál vejít dovnitř.
Stál jsem venku dlouho, ale mé smysli mi připomněly, jak chladné jsou zimní noci a tak jsem sebral všechnu odvahu a přistoupil jsem k domovním dveřím. Levá ruka se chvíli nechtěla zvednou, ale nakonec jsem ji k pohybu přiměl a zazvonil jsem na domovní zvonek. Ten zvuk mi připomínal miliony vzpomínek. V nočním tichu jsem zaslechl puštěnou televizi z obývacího pokoje, hlasitý smích obyvatelů domu a poté tiché lehké kroky mířící ke dveřím.
„Kdo to jen…“přivítal mě dívčí hlas, ale daná osoba větu nedořekla, neboť zůstala v údivu stát s mírně pootevřenými ústy neschopna jakékoliv jiné reakce.
„Kdo to je, Lusy?“ozval se z obývacího pokoje starý známý hlas mé adoptivní matky.
„Ahoj.“ Pozdravil jsem potichu a hleděl jsem na Lusyin překvapený výraz pomalu se měnící na veselý úsměv.
„Nikko!“ křičela šťastně a skočila mi do náruče. Vždycky se mi líbilo jak Lusy vyslovuje mé jméno s něžností, ale nyní to byl spíš hystericky šťastný křik. Skoro mě umačkala a odmítala mě pustit do doby, než ve spěchu přiběhly oba rodiče, kteří jí v mačkacím objímání okamžitě nahradili.
„Co tady děláš?“ ptala se tázavě matka a v očích jí zářily šťastné jiskřičky.
„Přece se ho nebudeš ptát takhle ve dveřích, ne?“ řekl otec a vtáhl mě dovnitř. Lusy za námi zavřela dveře a vypnula televizi, aby mi mohli všichni tři pořádně naslouchat.
„Povídej, synáčku. Vyprávěj nám vše.“ Vybízela mě zvídavě matka. Občas mi přišlo, že byla zvědavější než její o dost mladší dcera, ale zároveň jsem ji měl za to rád.
„No, krátce po mém odchodu jsem nastoupil do velké firmy a po pár měsících jsem se dopracoval na zástupce ředitele.“ Vytahoval jsem se nadšeně. Matka úžasem zatleskala a otec souhlasně a zároveň pyšně pokýval hlavou.
„A dál? Povídej?“vybídla mě Lusy.
„No naše firma rozjela spousty výjimečných obchodů a většina z nich byla úspěšná, ale později se naše popularita začala snižovat. Výrobky se přestávaly prodávat a originalita našich návrhářů značně pokulhávala. Před týdnem jsem filmu zavřeli a tak mě napadlo, že vás pojedu opět navštívit.“ Vysvětlil jsem. Oba rodiče opět pokývali hlavou.
„To je nám líto. Jestli nemáš kde bydlet, můžeš tu zůstat.“ Navrhla matka.
„To je v pořádku. Mám pár pracovních nabídek díky úspěchům z naší firmy. Nechci být příliš na obtíž.“ Omluvil jsem se.
„Hlupáku, jako by si tu byl někdy na obtíž.“ Ozvalo se nám za zády. Otočil jsem se a uviděl jsem svého nevlastního bratra, jak s ručníkem sušíc si mokré vlasy přichází pomalu blíž.
„Aki, rád tě…“moje přivítaní mi přerušil tím, že mě úsměvně poplácal po hlavě, jako malé dítě. Docela mě to rozčílilo.
„Dlouho jsme se neviděli, Nikko.“pozdravil mě a usedl vedle rodičů.
„Aki, má pravdu. Nikdy si tu nebyl na obtíž.“ Přitakal otec a v tu chvíli jsem byl rád za to, jací jsou.
„A co holky? Máš nějakou?“ zeptala se zvědavě Lusy. Chápal jsem její hloupé otázky, bylo jí teprve sedmnáct let, zatímco mě už bylo dvacet pět a Akimu dokonce táhlo na třicítku. Ovšem překvapením bylo, že nejen moje matka našpicovala uši, ale i Aki s otcem se na mě zvědavě zahleděli a čekali odpověď. Byl jsem z toho v rozpacích a mírně jsem se začal červenat.
„No, zatím žádnou nemám.“ Odpověděl jsem. Neměl jsem odvahu říct jim, jak se věci skutečně mají. Říct jim, že o děvčata nejevím žádný zájem i přes to, že jsem mezi nimi velice populární. Poté jsem si ale uvědomil, že jsem to udělat měl.
„Vážně? A já si vždycky myslela, že jsi tak hezkej, že ti holky budou padat k nohám.“ Povzdechla si Lusy. „Ale jestli chceš, můžu ti dohodit nějakou kamarádku.“ Navrhla ještě.
„Lusy, copak nevidíš, že ho ztrapňuješ.“okřikl ji Aki, za což jsem mu byl velice vděčný.
„No tak, povídej nám ještě něco.“ Prosila opět matka. Odmítl jsem ji kroucením hlavou.
„Přijel jsem, abych slyšel něco o vás a nejen o sobě.“ Odporoval jsem a vybídl jsem tak všechny ostatní, aby mi řekli něco o sobě.

Během večera jsem se dozvěděl zážitky z celé Lusyiny střední školy, její milostné a puberťácké manýry a dokonce jsem si podrobně vyslechl zážitky z každé hodiny tanečních, kterou měla. Naopak o Akim jsem se nedozvěděl nic. Jen že teď vede nějakou pro mě konkurenční firmu. Raději jsem se ani neptal, jestli je to jedna z těch, která nám dopomohla ke krachu a tak jsem se nic více nedozvěděl. U rodičů se nic nezměnilo, až na pár starostlivých vrásek, které jim po letech přibyli. Otec stále pyšně v důchodu navštěvoval pokerové a jiné kluby a matka stále ráda pletla oblečení na případná vnoučata. Bylo mi jí líto, když do mě vkládala naděje, jako pokračovatele rodu. Ale moje lítost rázem odešla, když jsem se sám sobě omluvil tím, že nejsem její pravý syn.
„A jak dlouho tu hodláš zůstat?“ zeptal se Aki. Všichni se na mě zvídavě zahleděli.
„Nevím.O tom jsem nepřemýšlel. Ale nechci zůstat moc dlouho, aby..“
„Si nebyl přítěží, to už víme.“ Přerušil mě Aki. „Ale nezapomeň, že tu můžeš zůstat jak dlouho chceš“ dodal ještě, poté se zvedl a někam odešel.
„Nikko, tvůj pokoj je stále ještě volný. Můžeš se hned zabydlet. Musíš být asi unavený, tak si jdi odpočinout.“ Usmála se matka a otec mi vzal tašku do pokoje. Nebyl jsem sice vůbec unavený, ale zdálo se, že rodiče nejsou zvyklí ponocovat, a vzhledem k tomu, že již bylo krátce po půlnoci, malá Lusy usnula během otcova vyprávění o pokerovém klubu. Vzal jsem ji tedy do náruče a odnesl jsem ji do jejího pokoje. Podivoval jsem se, že vypadá stále stejně. Stejné žluté stěny, stejná malá postel v rohu, stejné plakáty jejích oblíbených herců a zpěváku, které vyseli na stále stejných místech. Byl jsem rád, že se moje malá sestřička nezměnila.

„Tak dobrou noc, Nikko.“ Rozloučila se semnou matka zatímco otec jen úsměvně zamával.
„Ještě se skočím vykoupat a pak půjdu taky spát.“ Informoval jsem je jako pokaždé, když jsem tu bydlíval před třemi roky. Těžké sako jsem odhodil na židli a pomalu jsem se vydal do koupelny. Po cestě jsem zahlédl Akiho sedícího na balkóně. Nohy měl přehozené přes zábradlí a pokuřujíc cigaretu si četl nějakou knihu. Musel jsem přiznat, že se za ty tři roky změnil. A to nejen fyzicky. Jeho oči vyzařovaly jakýsi pro mě cizí chlad a měl jsem pocit, že je mezi námi obrovská stěna dělící naše životy.
Zapnul jsem vodu, aby se mi napustila vana a pomalu jsem si svlékal oblečení, když se otevřely dveře. Reflexivně jsem uskočil a snažil jsem se zakrýt vším, co jsem měl zrovna po ruce. Dovnitř vešel pomalu Aki a vyměnili jsme si pár překvapených a nechápavých výrazů.
„Promiň, nevěděl jsem, že jsi tu.“ Omluvil se. Proti své vlastní vůli jsem se před ním cítil trapně. Jeho oči si mě přejížděli od hlavy k patě a poté zase zpět.
„Doufám, že si nezapomněl, kde jsou ručníky.“ Řekl s trochu nepřítomným výrazem.
„Neboj.“ Odpověděl jsem stručně a modlil jsem se, aby už odešel.
„Chceš, abych ti umyl záda?“ zeptal se.
„Cože?“ vykřikl jsem. Jestliže jsem od něj dnes čekal cokoliv, tohle to určitě nebylo.
„Dělám si srandu.“ Zasmál se hlasitě a zavřel za sebou dveře. Alespoň jsem si mohl být jist, že osobitý smysl pro humor ho neopustil.