Osudový večer

Byl vlahý letní večer. Ve vzduchu byla cíti t směsice vůní květin a šeříků. Vánek si pohrával s klidnou říční hladinou a vytvářel na ní něžné vlnky. Na břehu řeky stálo auto. Bylo pokryté vrstvičkou rosy, očividně tu stálo již dlouho. Motor i světla byla vypnuta jen uvnitř slabě hrálo rádio, jako podkres k rozhovoru obyvatel uvnitř.
Seděli tam dva mladí lidé. Oba měli něco důležitého na srdci a tady na břehu řeky si to snažili říci, avšak ani jeden nevěděli jak.
Lea a Marek byli již dlouho přátelé a stejně tak dlouho se oba milovali. Ale ani jeden to o tom druhém nevěděli. Oba se až příliš báli stratit přítele. Teď byl však okamžik pravdy. Už nejméně 2 hodiny si tu povídali o svých citech.
Lea byla tichá, slyšela konečně z markových úst to co chtěla ale přemýšlela co bude dál. Podívala se mu zpříma do očí a věděla, že chce jen malý polibek, první a poslední v tomhle okamžiku. Nevěřila, že by jejich vztah měl budoucnost, Marek měl přece přítelkyni, prooč by ji kvůli ní opouštěl. Marek četl v jejích očích a věděl na co se ho ptají: "Řekl jsem ti, že tě miluji, copak to nestačí, proč tomu nechceš věřit?" Lea mu neuměla odpovědět jen mu dál zírala do očí, do těch nádherný zelených očí. marek se k ní nahnul a něžně ji políbil. Lea si vychutnávala ten okamžik plnými doušky, když byl u konce otočila se a zahleděla do dálky a dívala se na řeku.
Až nyní si všimla, že venku se děje neco divného. Náhle bylo naprosté bezvětří jako by vzduch stál na místě a nemohl se pohnout. Bylo naprosté ticho, uvnitř sice hrálo rádio ale cvrčci venku mlčeli jako zařezaní. Marek si ničeho nevsiml a neustále dorážel na Leu pohledy. Zírala přímo před sebe, něco se tu dělo o ona chtěla vědět co. Už nemyslela na Marka něco ji nutilo pořád se dívat na kapotu auta nevěděla proč.
Najednou před ní přistál černý pták, přímo na to místo kam se musela neustále dívat. Zadívala se mu do očí cerných jako uhel a čas se najednou jakoby zastavil. Lehké chmíří pampelišek zůstalo nehnutě viset ve vzducu, vlnky na řece se zastavili a i rádio uvnitř auta utichlo. Dívala se na něj a pak už jen cítila prudkou bodavou bolest v hlavě a rudý záblesk před očima. Nemohla to vydržet, otevřela dveře a vyběhla ven. Vše se okamžitě spustilo, zvuky jí začali drásat uši, byla to šílená bolest. Točila se v kruhu, ruce si tlačila na spánky ale nic nepomáhalo. V halvě se jí to mlelo, nerozeznávala od sebe jednotlivé zvuky. Až na jednou slyšela marka Jak na ni něco křičí ale nerozumela co. A pak uslyšela ještě jeden hlas, byl mrazivý a uhrančivý, spoutával její mysl. Najednou byl klid cvčci si vklidu cvrkali řeka tiše šuměla a bolest byla pryč. Ale Lea věděla, že teprve teď je v nebezpečí ale nemohla se už pohnout stála na místě a čekala. Před sebou viděla vysokého muže s tmavě rudými vlasy a ocima jako půlnoční nebe. Nemohla se pohnout byl v její mysli a slyšela jen ten jeho sametově mrazivý hlas. " To js neměla dělat Arien, tvá síla měla být má a ty to víš. Neboj se nezabiju tě ne, to jsem chtěl udělat před tím ale teď mám pro tebe něco mnohem horšího. Ano, budes jako já. Myslela sis, že se tím zachráníš a zatím... Budes se mnou na věky nezbavíš se mě." V tom okamžiku už Lea jen cítila jak jí muž zvrátil krk a zakousl se jí do krku, v dálce ještě slyšela nějaké bušení a pak byla tma.