Vampires are live

Na ochozu vysoké budovy mňoukala strakatá kočka. Pod ní na ulici se hemžili lidé, kteří neustále někam spěchali. Vypadalo to, jako byste se koukali na černou řeku, která se valí skrz město a razí si cestu přes domy, zahrady, parky. Nenechá nic nedotknuté, všechno musí osahat svými dlouhými prsty, které se lačně dotýkají každičkého místa na Zemi a musí všechno zničit, zahubit, rozbít, roztříštit, roztrhat na malinké kousíčky, které se již nikdy nesetkají tak, aby se mohly opět dát v celek. Lidé všechno dovedou ke zkáze, k apokalypse na konci časů. Nás má ale brzy nahradit jiný, silnější druh, který se zatím tajně shromažďuje mezi námi a osnuje své plány. Jen někteří o něm vědí a jen málokdo proti němu bojuje...
Zazvonil zvon, odbila půlnoc. Po ulicích se poflakovali opilci, drogoví dýleři, narkomani, prostitutky. Město se probouzelo k nočnímu životu. Z nejtemnějších skulin vylézaly ty nejhorší živly, aby vyhledávaly své oběti, které budou zítra v novinách pod titulky: Znásilněna; Zavražděn a Unesen. Zločinnost si šla svou vlastní cestou, na které kdyby ji někdo zastavil, nedožil by se rána.
Mezi domy v úzkých uličkách byla tma. Ozývalo se jen hrabání odpadků od krys a bezdomovců. Lukas šel z práce domů. Byl utahaný a temné budovy kolem sebe ani nevnímal. Náhle se ale ozval křik. Zněl několik stavení od místa, kde stál. Uši drásající řev, který mohl dokazovat jen to, že někdo bojuje o život. Věděl, že nikdo nepůjde té osobě na pomoc, na to jsou lidi moc velcí srabi. Rozběhl se po ulici, hledajíc ten správný průchod do úzkého prostoru mezi baráky. Sice mu už táhlo na padesát, přesto ale běhal jako mladík. Měl kondičku. Křik se ozval znovu, tentokrát, blíž. Až teď bylo poznat, že je to žena. Minul ještě pár domů a pak spatřil to, co hledal. Byl to muž, který držel ženu po krkem. Ta se bránila. Kroutila se, škrábala, kousala. Snažila se vymanit. Mohlo jí být asi něco přes třicet. Muž vypadal na dvacet, možná ani to ne, ale Lukas věděl, že je mnohem starší. Násilník ho spatřil a odhodil ženu stranou. Ta se uhodila o protější stěnu a omdlela. Přikročil k němu a něco řekl, ale Lukas ho neposlouchal. Možná to bylo něco ve smyslu: Co tu chceš. Vytáhl svou jedinou zbraň, kterou měl teď u sebe z pod opasku a ukázal ji neznámému. Jeho tvář s vítězoslavným úsměvem se změnila na překvapenou, ale hned se opět vrátila k původní podobě. Usmál se ještě křivěji a přiskočil k Lukasovi.Ten se rozmáchl, ale netrefil. Muž byl už za ním a chytl ho pod krkem.
„Škoda, že seš tak starej, dědo. Možná bys mohl bejt i dobrej,“ hodil ho před sebe do uličky. Měl neuvěřitelnou sílu. „Trošku si pohrajeme, co říkáš? Tak vstávej!“
Lukas se nemotorně postavil a podíval se na svou zbraň. Byl to osikový kolík. Vzhlédl ke svému společníkovi a vypočítával, co všechno stihne, než se k němu muž dostane. Moc toho nebylo. Vyrazil k němu a snažil se mu kolík bodnout do hrudi, ale útočník už byl úplně jinde.
„Kočka a myš,“ neustále opakoval, uhýbajíce před Lukasovou zbraní. „Kočka a myš.“
Bodl doleva, bodl doprava. Vždy mu ale ruka projela vzduchem. Už byl vyčerpaný. Náhle ale muž o něco zakopl a skácel se k zemi. Lukas nečekal, až vstane a sedl si mu na prsa. Rozpřáhl se a vší silou bodl tam, kde si myslel, že má srdce. Trefil se. Muž se pod ním začal jakoby propadat. Za chvíli seděl jen na hromádce popela. Ten, koho před chvílí zabil, byl upír.
Rozhlédl se a spatřil ženu, která byla před chvílí v bezvědomí. Měla červené šaty, které byly teď umazané a trošku potrhané. Jedna její noha byla od popela. To ona způsobila, že upír zakopl.
„Díky,“ špitla a podívala se Lukasovi do očí. Měla je zářivě modré, čisté.
On se jen usmál a otočil se. Vyšel z uličky a už se neohlédl. Pokračoval dál mezi ponurými domy, aby se konečně dostal do svého bytu. Byl unavený.