Stalo se, nestalo

V krčmě svítila olejová lampička, která nutila stíny poskakovat na stěnách. U pece seděl děd a kolem něj se usadily děti, dychtivě naslouchajíc starcovým slovům. Freja seděla za stolem a kroutila si pramínek svých černích vlasů. Znepokojeně naslouchala slovům svého společníka, který tupě hleděl na suk ve stolní desce a pomalu mluvil.
„Lidé se toho bojí, starostko. Měla by jsi s tím něco udělat. Dva mladíky z vesnice na tom místě zmizeli a nikdo neví, co to je. Jedni povídají, že se prý v lese zabydlel drak, další, že to je vlkodlak a Kranel dokonce tvrdil, že to je gryf. I já mám strach, že to je něco nadpřirozeného, že to nebude obyčejný vlk, nebo snad rys. Musí to být něco...“
„Cože?“ vykřikla žena, chytajíc se stolu, jako by ji mělo každou chvíli něco srazit z lavice. „Ty snad věříš těm báchorkám co vyprávěj místní babky? Vždyť je to blbost! Každej ví, že žádný nadpřirozený věci nejsou. Tomu věřej jenom děti! Vzpamatuj se, hrome. Bude to nějaký obyčejný zvíře. Pro žádnou pomoc do okolních vesnic nepošlu.“
„Ale starostko! Jestli s tím nic neuděláte, lidi se nám odtud začnou stěhovat. Vždyť víte, jak to s nima je. Maj jen pár uzlíčků, žádnej velkej majetek. Když se jim něco nelíbí, tak se seberou a jdou.“
„Když se toho tak bojíte, tak tam hold půjdu. Ale na svym si stojim, pro pomoc nejdu. Stojí strašný peníze. Půjdu tam sama a podívám se tomu na zoubek.“
„Ale co když tam bude něco nebezpečnějšího, než banda zlodějů? Já vim, že mečem se umíte ohánět, ale co když se nevrátíte? Co potom?“
„Dobře, dobře. Jen se tam podívám, co to může být. Na tom nic nebezpečnýho bejt nemůže. Zítra vyrazim, nachystejte mi koně. A už o tom nechci slyšet ani slovo.“
„Ano, paní starostko,“ muž se zvedl a odešel z krčmy.
„Stalo se, nestalo,“ začal stařec vyprávět hloučku dětí novou pohádku. “Za sedmero horami a devatero řekami žila, byla jedna princezna. A ta byla tak krásná, že si krásnější široko daleko nenašel...“
„Princezny, stateční rytíři, draci, jednorožci. Proboha! To sem tady jenom já normální?“ vztekle si pro sebe zamručela a dopila pohárek vína.
Druhý den už Freja nasedla na koně a vydala se směrem k lesu. Nejdřív jela po rozbrázděné cestě a pak zabočila na lesní, bahnitou stezku mezi stromy. Kolem ní se střídaly smrky s borovicemi a sem tam i nějaký dub. Cestou zahlídla dokonce veverku, jak se snaží rozlousknout oříšek, ale jakmile Freju zahlédla, zamávala zrzavým ocáskem a zmizela.
Jela asi hodinu, než se dostala k cíli své cesty, ke skále, která čněla vysoko nad vršky stromů. V ní byla jeskyně, kde měli mladíci údajně zmizet. Zastavila koně pár set metrů od vstupu do sluje a zapálila si pochodeň, kterou si před výjezdem nachystala. Vytasila meč a vstoupila.
Uvnitř kráčela pomalu, ale jistými kroky. Pozorně si prohlížela stěny a zem, jestli nenajde nějakou stopu. Cestou neslyšela žádné divné zvuky jako funění, vrčení, nebo přešlapování. Nic, co by nasvědčovalo pobytu nějakého člověka, či zvířete.
Náhle uviděla něco světlého v záři louče. Leželo to pár metrů od ní na zemi. Pomyslela si, že by to mohl být kousek košile, nebo kalhot, ale když se k věci přiblížila, zjistila, že je to obyčejný kus pergamenu. Když ho zvedla, zjistila, že je na něm něco napsaného.
Jakmile papír dočetla, zaklela a kopla do stěny jeskyně. Byl to dopis od zmizelých chlapců. Prý se chtěli odstěhovat, ale rodiče jim to nepovolili a tak utekli. V dopise se omlouvají za způsobené problémy a slibují, že se někdy vrátí navštívit své známé.
„Jen ať se vrátí,“ mumlala si rozčíleně cestou z jeskyně. „ Rozbiju jim hubu, panchartům. Takovejch problémů kvůli nim.“
Když vyšla z jeskyně, nemohla uvěřit svým očím. Její kůň zmizel. Než vstoupila do sluje, musela ho špatně uvázat. Teď byla naštvaná sama na sebe. Nyní bude muset jít pěšky domů, dobrých deset kilometrů. Byl to pěkný kůň, mohla ho dobře prodat na trhu. Teď jí utekl a někdo ho dostane zadarmo. Navíc se jí ani nepovedlo v napadaném listí a jehličí najít stopy.
Vyrazila na cestu. Rozhodla se nejít po cestě, ale zkrátit si to přes les, kudy by kůň jít nemohl. Bylo zde mnoho krpálů, kde by si mohl zlámat nohy, a nejen on. Přesvědčila se o tom na vlastní kůži, když slézala jeden z mnoha svahů. Uklouzla jí noha a při pádu se uhodila hlavou o kámen.
Probudilo ji dloubání do ramene. Když otevřela oči, zjistila, že je to kůň. Ale nebyl to její hnědák, tenhle byl sněhobílý. Když se pořádně podívala na jeho hlavu, zjistila něco neuvěřitelného. Uprostřed čela měl roh. Zlatavý, vroubkovaný roh, nejméně půl metru dlouhý. Zavřela oči a pořádně si je promnula. To nemohl být jednorožec, ti přece nejsou. Když se opět podívala před sebe, kůň nezmizel.
„Neuvěřitelné,“ vydechla a pokusila se vstát. Když se zvedala, ucítila tupé pulsování v hlavě. Zakolísala, ale hned našla oporu ve stromě. „Vždyť ty neexistuješ, jsi jenom výmysl.“
Jednorožec zafrkal a otočil k ní hlavu profilem, aby byl dobře vidět jeho roh.
„To je přece nemožný. Musí se mi to zdát.“
Kůň k ní přistoupil o pár kroků blíž, na dosah ruky. Jakoby jí říkal, že kdyby neexistoval, přece by se ho nemohla dotknout.
Když sebrala odvahu, zvedla ruku. Bála se, že zmizí jako dým, ale on se nerozplynul. Jeho šíje byla mohutná a svalnatá, srst zářivá a jemná jako hedvábí.
„Proboha, já se dotýkám živého jednorožce,“ zašeptala a dál laskala koňský krk.
Takhle setrvali několik minut, než tvor zavířil hlavou a odklusal pár kroků od ní. Freja se ani nehnula. Když k ní opět přistoupil, sklonil k ní hlavu, jakoby chtěl, aby se dotkla jeho rohu.
„Opravdu mohu?“ zeptala se nevěřícně, a jednorožec pokýval hlavou, zahnal její pochybnosti.
Dotkla se ho. Ozářilo ji jasné zlatavé světlo, které ji přinutilo zavřít oči.
Když se opět probudila, jednorožec nikde nebyl. Byla sama v lese a kolem byly jen stromy.
„Jenom se mi to zdálo,“ řekla si zklamaně. „Jednorožec, jasně. Jsem blázen...“
Vstala a opět se opřela o strom, aby nespadla. Když se rozhlédla kolem, něco ji zarazilo. Koňské stopy, které byly všude kolem ní.
„To musel být můj kůň. Asi mě tu našel, ale pak zase odběhl.“
Potom, co se na ně podívala zblízka, zjistila, že kůň, který tu byl, není okovaný. Ale její podkovy měl.
„Že by to doopravdy byl...“