Vločky

Pohled na život z očí jedné vločky
„ Podívej brzy bude padat sníh“ říká malé děvčátko s očekáváním v hlase a s očima vytřeštěnýma k nebi.
„Vidíš?“ říká sněhobílá vločka své přítelkyni „Vidíš tam dolů na lidi?“. „Ovšem, jsou odporní“ říká ta druhá „ už se nemůžu dočkat, až budu moci někomu spadnout na nos a pořádně ho vytočit“. První vločka jako by ji nevnímala, kouká jen zasněně na vánoční trh a spokojené tváře „ Jsem zvědavá, jaké to bude zblízka. A kdy se tam vlastně podíváme?“ „ My tam už zůstaneme,“ říká druhá, „tak buď ráda, že zatím nepřišel čas“ odpověděla a odkutálela se znechuceně pryč. První vločka jako by ji nechtěla uvěřit, stále zasněně hleděla dolů na lidi. Promítala si v hlavě, co asi všechno dole prožijí a budou si pak v nebi povídat o tom jaké asi budou příští Vánoce. Uvažovala nad tím, proč to tak vůbec je, proč se vánoční vločky můžou dostat dolu jen o Vánocích, proč jako miliardy dalších nemůžou letět dolů už dřív. A jak tak přemýšlela, nakonec usnula a zdálo se jí o tom, jak padá a padá a dole hovoří s lidmi a s papírovými vločkami. Najednou slyšela šepot a ruch a vzpomněla si, že by Vánoce mohla zaspat - už byl totiž nejvyšší čas, aby se probudila. Vločky stály naparáděné v řadách v baculatém a napěchovaném mraku. Když se mrak nadul tak, až málem praskl, připlul k němu druhý a postrčil ho. Mrak se rozsypal jako přeplněná peřina, která nevydržela hravou náladu a nátlak malého dítěte. Vločky se začaly sypat a padat dolů, padaly velmi pomalu a jak si vítr pohrával se směry jejich cest, nesl je každou jinam. Vypadaly jako miniaturní baletky připomínající lístečky kopretin, nebo pírka vzácných holubic. Prozpěvovaly si a radovaly se, některé plakaly a tak padaly rychleji a zem je roztříštila na ještě drobnější.
Malá sněhobílá vločka byla nadšená ani si nedokázala představit, že to může být tak úžasné. Vítr jí zanesl na její vysněné tržiště, které bylo plné šťastných dětí a veselých i smutných lidí a pořvávajících stánkařů. Každého toho člověka si snažila prohlédnout, ale byli na pohled tak stejní, jen výrazy v tvářích měli jiné. Snažila se pochopit proč ji vítr nese k malému děvčátku a proč nemůže jít jiným směrem, proč nemá u sebe svou kamarádku z nebe, která teď jako by ležela mrtvá na šíji koně zapřaženého v kočáře, který čekal na toho kdo se bude chtít svézt zasněženým městem, proč nemůže plout k těm veselým stánkařům opodál? Nebylo jí do smíchu, že musí za tím smutným děvčátkem, které jen ustavičně pláče, že si rozbila svoji nejoblíbenější hračku. Když děvče vidělo vločku vznášející se u jejího nosíku a tančící před jejími modrými očky, začalo se chichotat a vločce bylo hned veseleji. Čím víc se dívka smála tím víc se snažila vločka veseleji tančit- předváděla různé taneční i komická čísla a kreace, a pak jí došlo, že jsou to její poslední chvíle – cítila totiž teplo dívčiných tváří. V tu chvíli si uvědomila podstatu žití a bytí- pochopila, že život, i když pro vánoční sněhovou vločku krátký, může být k něčemu důležitý. Pochopila, že na světě není kvůli sobě, ale kvůli bytostem, které chce potěšit a pomoci jim a chápala jak je podstatné nemít vždy to co se zdá zprvu nejlepší a snadné.
Když spadla dívce na tvář a začala tát- věděla, že už se nevrátí. Pomalu a tiše ležela a cítila jak její ruce splývají s již už téměř zaschlými slzami na obličeji děvčete. Poslední její myšlenka byla jak by teď bylo děvčeti , kdyby včas nepochopila k čemu je na světě.
Dosněžilo a vločky ležely mrtvé a nehybné na ulicích a střechách krásných i méně honosných domů, některé obdařené poslední myšlenkou vědění a jiné s velkým nepoznáním a prázdnou duší.
Na nebi se nadul deštivý mrak a začal klesat dolů a voda v něm se měnila v sněhobílé vločky. „Vidíš?“ říká sněhobílá vločka své přítelkyni „ Vidíš tam dolů na lidi?“..................................................................................
Jak by to všechno bylo jinak aneb sci-fi vánoční vločka
„Vidíš?“ říká zelená hybridní vločka s mikročipem v páteři „ vidíš tam dolů na ty lodě chystající se nás zničit?“. „Ovšem“ říká druhá „ neboj jsou od nás miliony světelných let“. První vločka jako by ji nevnímala, kouká jen nervózně svým světelným dalekohledem na lidské bitevníky chystající se vzlétnout. „Nemůžu se dočkat až jim zchladíme zadky“ říká ta zelená kráska. Po chvilce přemítání upadla do mikrobiologického spánku a protože byla ze vzácného kapalného koření, tak se jí zdálo o velké bitvě, kterou prohraje. Ale najednou se probudila zamrkala svýma prázdnýma očima a seřadila se jako jedna z pěšáků do řady. Nastal čas, jejich planeta jim otevřela svá ústa a vydechla. Vločky letěly nadsvětelnou rychlostí k dosažení svého cíle. Naše vločka nic tak hrozného ještě nezažila.... udělalo se jí blbě, a tak musela přibrzdit, aby nepoblila svou kamarádku. Blížili se pořád blíž k mateřským lodím a nepřátelským bitevníkům. Vločka sílila a těšila se až jim všem zmrazí prdel. Najednou se ocitla ve svém dalším vidění jako vítězka (mezi námi byla trochu cáklá a naivní), protože si zapomněla vzít nasycený roztok z koření a tak se začala zahřívat. Cíl měli vločky téměř na dosah. Zrychlily, aby tam byly co nejdříve. První vločka se tak záhy dostala šachtou do mateřské lodi, kde jí kosmický prach vnesl do řídící kajuty, kde bylo malé děvčátko, a tak do něj vločka spontálně „mrd“. „Kamikadzeeeee“. Vločka cítila, jak její elektromagnetické srdeční oběhy dotloukají. Děvčátko se chudák rozplakalo, protože myslelo, že mu z nosíku teče zelený soplík. Jak vločka cítila termodinamickou teplotu dívčiných iluminačních tváří, pochopila, že bitvu už nevyhraje a musela se smířit s osudem, že její tělesná schránka nebude moci být konzervována a ponechána pohledu dalším generacím. Dívka pak utřela vločku z xichtíku a šla se zabít, protože nechtěla věřit, že z ní může lézt něco tak odporně zeleného. Ostatní vločky mezi tím donarážely do čelního skla bitevníku, a protože byli jiné konzistence než cokoliv ve vesmíru a tím pádem lidé nebyli připraveni, sklo se prorazilo a zabilo to celou posádku. Výbuch na mateřské lodi vyvolal řetězovou reakci - nikdo to nepřežil, a tak tam lidé a vločky umřeli spolu. A jen ty vločky, které se dožili ještě milion světelných let po ozáření z atomových zbraní, které vezli lidé na útok, si uvědomily jak je to násilí vůbec zbytečné a že by příště všichni měli víc otevřít své oči než se do něčeho závažného a sebevražedného pustí. Vždyť spory jsou tak zbytečné - život není tak dlouhý jak se zdá.
112. otočení Zelené planety kolem Země, rok 1234.
Z deníku poslední hodnověrné vločky Andry.