3)Legenda dvou vládců - První malý útok

„Mohu dál?“ ozvalo se za mohutnými železnými dveřmi.
„Pojď dál, Zerie.“ Vybídl ho hlas plný zloby, ale zároveň příjemného stáří. Do místnosti vstoupil mladý muž v dlouhém černém kabátě s obnaženým pravým ramenem a na něm zářícím znamením hada omotaného kolem kříže. Pomalu se uklonil jak nejhlouběji mu tělo dovolovalo, aby vyjádřil naprostou úctu ke svému pánovi a čekal na povolení promluvit. Pán Danzal byl mladší než jeho oponent Veryl. Také podle toho vypadal. Černé dlouhé vlasy dosahující až po pás, které nikdy neztratili svou temně černou barvu, mu zakrývaly propadlý obličej a polomrtvé oči. Jeho úsměv zdobilo několik děr po vypadlých zubech a společně se shrbenými zády a pohublými údy dokazovaly, že pět tisíc let je hodně i na tvora nikdy neumírajícího. Veryl však vypadal hůře. Šedivění u něj nebyl žádný problém, neboť Veryl o své vlasy již dávno přišel. Levé oko mu zdobila dlouhá jizva z dob válečných. Pohle na Verylovo oči, jejichž barva se z černé přes šedou dostala až k úplné bílé, byl velice odpudivý. A když se stařík usmál, ukázal tak čtyři ještě zachovalé zuby. Zerie byl vždy radši, že slouží Danzalovi a proto také před ním nyní stál.
„Co potřebuješ?“ zeptal se opět temný hlas svého mladého posluhovače.
„Našel jsem ho, pane.“odpověděl stručně Zerius.
„A kde teď je? Není v nebezpečí?“
„Nebojte se, pane, je u mě doma. Nebezpečí mu nehrozí, avšak ta zrádkyně Lysel by se o něco mohla pokoušet.“
„Ano.“ Pokýval hlavou pán Danzalů. „Dej pozor, aby tajemství nevyzradila. Nebylo by pro nás přínosné, kdyby se První dozvěděl o svém původu a moci. Nezapomeň, že ani já ani Veryl nechceme žádné boje.“
„Dnes v noci mě napadla pětice Verylů, pane. Bránil jsem se, ale přišel První a všichni utekly.“
„Takže už o přítomnosti Prvního vědí?“
„To není jisté. Byla to jen skupinka ubožáků. Nebyli ani vycvičení, je možné, že jeho sílu nevycítili.“
„Ano, ale na to se nemůžeme spoléhat. Raději ho hlídej a průběžně mě informuj. Nyní můžeš odejít.“
„Ano, pane.“ Po těchto slovech postava mladíka opět zmizela za těžkými dveřmi.

Vzbudil jsem se brzo ráno. Nechtělo se mi nijak zvlášť vstávat, ale bohužel moje mladší sestra si neuvědomila, že má v domě spícího návštěvníka a tak všem hlasitě oznamovala, že odchází do školy. Přes své veškeré úsilí jsem nemohl znovu usnout a tak jsem se jen líně zvedl z postele a vydal jsem se do koupelny.
Když jsem otevřel dveře a pokusil se zaostřit na umyvadlo a můj kartáček, zjistil jsem, že v místnosti nejsem sám. Přímo proti mně stál polonahý Aki a s ručníkem kolem ramen si mě zvědavě prohlížel.
„Co se děje?“ zeptal se, když si všiml, že na něj upřeně zírám. Zrak mi totiž padl na obrovskou jizvu táhnoucí se od pravého boku až k žebrům. Aki si po chvíli všiml, kam můj pohled přesně míří a tak rychle sebral košili ležící na zemi, a oblékl si ji, aby zranění zakryl. Vzal jsem svůj kartáček, který jsem už na umyvadle vypátral, a pomalu jsem si začal čistit zuby, zatímco Aki v klidu odešel.
Celý den jsem se poflakoval po okolí našeho rodinného domku. Rodičové sice trvali na tom, abych si s nimi popovídal. Ale věčné opakování mých historek mě už unavovalo, a tak jsem se bezduše poflakoval po malém městečku. Šel jsem zrovna Lackovou ulicí, když jsem ucítil, jak mě někdo tahá za rukáv. Otočil jsem se a spatřil jsem malého asi desetiletého chlapce v roztrhaném umazaném oblečení bez bot na mě hleděl prosebnýma očima.
„An kamae selory, hanate Enas genotes monakas.“ Promluvil na mne. Absolutně jsem nerozuměl tomu co říká. Jeho řeč jsem nikdy v životě neslyšel a tak jsem jen hleděl na chlapce s tázavým pohledem neschopen jediného slova. Pohled dítěte se okamžitě z prosícího změnil na nenávistný.
„En katagteras, Lonte.“ Křikl a sevřel mi ruku pevněji, než obyčejné dítě dokáže. Rukáv mi najednou začal hořet a dítě povolilo. Rychle jsem ze sebe ztrhl kabát, ale ruka už byla spálená. Nevěřícně jsem se zahleděl nejdříve na zranění a poté na malé dítě s ďábelským úsměvem.
„En katagteras, katagteras.“ Smálo se nahlas pořád dokola. Propadl jsem beznaději. Rozhlédl jsem se po městečku, jestli neuvidím někoho, kdo by mi pomohl, ale kam jsem dohlédl nikdo nebyl. Chlapec vidíc můj zmatek mě chytl za druhou ruku a sevřel ji stejně pevně, jako před chvíli ruku první. Už jsem zavíral oči a bál se přicházející bolesti, když tu dítě povolilo.
„Soto!“ozval se mohutný přísný hlas za mými zády. Oba s chlapcem jsem se otočili. Obrovským překvapením mi bylo, když jsem zahlédl rozzuřeného Akiho v černé kápy.
„En pere Veryl. An, Zerie, waroe Len soto. Kiva en sotoke, An katakatera.“křičel mě neznámým jazykem. Chlapec se nejdříve zalekl, ale poté na Akiho vyplázl jazyk a rychle utekl do jakési uličky. Aki si sundal dlouhý kabát a přišel ke mně blíže.
„Co tady děláš?“ zeptal se mě.
„Co by? Jen jsem se byl projít.“ Odpověděl jsem uražen, z jeho otázky. Vypadalo to, že mě z té situace obviňoval.
„Copak jsi necítil, že jsi v jeho teritoriu?“zeptal se překvapeně.
„Jak jsem to měl asi cítit?“odpověděl jsem rozčíleně otázkou. Aki si jen povzdechl a zvedl ze země můj kabát, který jsem předtím zahodil.
„Na, vezmi si to na sebe a zakryj si ty ruce.“ Řekl a podal mi kabát. „Nechceš, aby tě takhle viděla máma ne?“
Měl pravdu a tak jsem si kabát oblékl a snažil jsem se zakrýt bolestivé zranění. Doufal jsem, že s tím Aki něco udělá, ale ten se netvářil jako by o mě jevil zájem. Právě naopak. Kráčel tiše vedle mě a hleděl kamsi do dáli, aniž by se mě vůbec všiml.
„Aki, co to bylo za řeč?“zeptal jsem se opatrně, neboť jsem nevěděl co si zrovna myslí.
„To byla původní řeč našich pánů. Umí jí pouze ti, kteří jsou ve vládcově milosti, neboť s nimi tak pán hovoří, aby je odlišil od těch ostatních prostoduchých potomků.“ Odpověděl stručně. Přišlo mi nelogické jak může mít někdo v oblibě takového malého nevychovaného spratka, jako byl ten, který mi spálil ruku.
„Ten chlapec, byl veryl. Proto dokáže být v pánově oblibě. Veryl je totiž stejně bezduchý jako jeho poddaní. Učí tak svůj jazyk, téměř každého.“ Odpověděl na mou v duchu položenou otázku.

„Pojď sem a ukaž mi tu ruku.“vyzval mě Aki, když jsme dorazili domů a já ho uposlechl. Pomalu a opatrně jsem vyhrnul rukáv, abych si zranění ještě více nepoškodil, ale Akimu byla má bolest zřejmě ukradená. Chytil mě za ránu stejně pevně, jako ten, který mi jí způsobil a druhou rukou mi zacpal pusu, abych nevykřikl bolestí. Když bolest trochu ustala, vytáhl z kapsy kabátu jakousi mast a pomazal mi jí zranění.
„Co to je za mast?“ zeptal jsem se, když jsem ucítil, jak bolest rychle ustupuje.
„To je mast od našeho pána. Vyléčí všechna zranění způsobená veryli.“odpověděl Aki a poté mi dal zbytek masti.
„Vezmi si jí, pro případ nouze. Ale neplýtvej s ní, není jí příliš.“upozornil mě ještě.
Spálený kabát jsem raději schoval do svého pokoje, aby se matka neměla chuť zeptat, co se vlastně stalo. Poté jsem pomalu vešel opět do obývacího pokoje, kde oba rodičové seděli u televize.
„Kde jsi byl?“ zeptal se otec, aniž by na mne pohlédl.
„Projít se.“ Odpověděl jsem stručně, a byl jsem rád, že se na víc neptají.