Stříbřitá 1.část

Je temná noc. Bloudím lesem. Dešťové kapky mi padají do tváří a vlhké studené oblečení se mi nepříjemně lepí na tělo. Jsem zmatená a unavená. Nemůžu najít cestu domů…Kapky, tiše dopadající na zem pokrytou listím, znějí strašidelně. Našlapuji pomalu a lehce, jako bych se bála probudit skryté tvory noci… V dáli vidím obrys. Nemůžu přesně rozeznat, co to je… už vidím… vypadá to, že to bude jeskyně. Pomalu se k tomu dobelhám. Ano, je to jeskyně, a docela velká. Aspoň, než se rozední, se tady schovám a trochu se prospím… Naposledy se bázlivě otočím za sebe a vstoupím dovnitř. Je tu zima a vlhko, ale aspoň tady neprší. Pustím se na průzkum… Ohmatávám kamenné stěny rukama… asi bude docela prostorná, dokonce ani na strop nedosáhnu. Zajdu ještě trochu hlouběji a schoulím se u zdi do klubíčka…
Probudím se a nevím kde jsem. Čekám můj bílý pokojík a teplou huňatou peřinu… aha jeskyně… jsem prochladlá. Celá se třesu. Rozhodnu se trochu zahřát. Vstávám a začnu prohledávat jeskyni. Jdu hloub a hloub. Je větší než bych čekala. Mám pocit, že jdu podezřele dlouho. Zaplavuje mě tíseň. Jeskyní se začne rozléhat tichá hudba… jako v cirkusu nebo tak nějak… nikdy jsem ten zvuk neměla ráda… někde ke konci jeskyně se objevuje mdlé světlo. Mám docela strach, ale moje zvědavost je silnější. Navíc mám pocit, že cítím nějakou vůni, je starobylá, schovávaná celé věky, čeká tu ne mě…
Cítím se omámeně. Něco mě neodvratně táhne k tomu světlu. Volá mě!! Divná cirkusová hudba sílí. Zjišťuji, že světlo vychází z něčeho, co vypadá jako dveře. Tedy otvor v kameni ve tvaru oblouku. Ve světle se něco třpytí. Jemná stříbrná pavučina pokrývá celý prostor. Je spletená do složitých obrazců… snad nějaké písmo. Je tak krásná a jako by se mi v hlavě spojila s tou zvláštní vůní. Opatrně jsem se jí dotkla, ale rozplynula se v stříbřitý prach, který se na mě rozsypal… vycházela z něj jemná záře… cítím, jak do mě vstupuje... teče mi žilami a já se měním. Bývala jsem 17-tiletá dívka se světle hnědými vlasy a nahnědlou pletí. Moji kůži teď pomalu prostupuje chlad, od chodidel začíná bělet a dostávat stříbrný nádech. Cítím, jak mi tuhne krev, ale nebolí to, je to zvláštním způsobem jakási úleva. Právě teď se zastavilo moje srdce, chlad mnou prochází výš a výš. Prohlížím si svoje tělo zblízka a vidím, že není pouze stříbrné, ale jsou na něm zvláštní obrazce jemné jako pavučina. Chlad mě prostoupil celou. Podívala jsem se na své vlasy. Jsou černé jako noc až nejdou rozeznat jednotlivé prameny, žádný lesk, tak celistvá barva to je. Podívám se dolů. Pod mými chodidly je zamrzlá kalužina vody. Cítím sice chlad, ale vítám ho, žiji s tímhle snad od narození? Stále cítím tu vůni. Je teď intenzivnější. Rozhodnu se jít dál. Tuším, že přijde vysvětlení.
Je to úzká chodba, na jejímž začátku je velké zrcadlo. Je absolutně hladké s černým kovovým rámem. Na vrchu je napsáno: „Pro tu, která rozdává život a bere dech.“ Podívám se do něho, je to zvláštní pocit. Jsem teď krásná, až nebesky, ale přitom smutně, nedosažitelně a hlavně mrtvě. Kolem hlavy mám čelenku z těch stříbřitých pavučin. Můj obličej je vyhublejší. Bez jediné chybičky. Moje oči jsou zvláštní, až děsivé. Celé černé, žádné bělmo. Ne, nejsou to snad ani oči, ale nějaká tmavá tekutina nabitá energií. Mé tělo zdobí ty stříbrné obrazce. Moje oblečení je celé zmrzlé. Opatrně si je sundám. Nejsem však nahá. Moje oblečení tvoří pavučiny. Vypadají křehce a přece drží pevně jako kámen. Ještě chvíli se fascinovaně pozoruji. Konečně se donutím odtrhnout pohled od mé nové podoby. Už se nebojím. Spíš očekávám. Jsem si jistá svým cílem a pokračuji dál v cestě. Ať už mě čeká cokoliv…