Cesta oh hřbitova

Tento příběh vypráví o dívce se jménem Luna, už její jméno je takové prapodivné a dá se říci že i strašidelné. Vraťme se však k našemu příběhu.
Když Luna byla ještě malá holka vyrůstala v sirotčinci. Přesně v den jejích 10. narozenin si ji k sobě osvojila rodina. Měli takový malý domek, spíše chaloupku, na kraji lesa. Luna do toho lesa strašně ráda chodila a jednou, když se zatoulala trochu dále objevila uprostřed lesa hřbitov. Byl obehnán cihlovou zdí a náhrobky byly velmi staré. Uprostřed hřbitova se tyčil omšelý kostelík a k němu vedla prašná cestička. Luna si toto místo velmi oblíbila a velmi často tam chodila, jen tak sedávat a kochat se tímto strašidelným a tajuplným místem. Nikdy nevěděla proč, ale strašně ji přitahovala ta prašná cestička, byla posetá jemnými, blyštivými kamínky , které se za svitu měsíce krásně třpytily.
Jednoho dne se Luna rozhodla že se půjde projít šla na své oblíbené místo a rozhlížela se po krajině, když najednou ji přímo u ucha zakrákorala uhlově černá vrána. Luna se hrozně lekla a utekla domů. Poté se šla uložit ke spánku, ale měla velmi špatnou noc. Nemohla vůbec spát a tak se asi okolo 11 hodiny rozhodla, že se půjde trochu provětrat na čerstvý vzduch.
Šla tedy na své oblíbené místo. Po tmě se šlo však obtížně, takže Luně trvalo než došla na začínající hřbitovní cestičku. Najednou však spatřila něco nádherné, cesta jakoby sama zářila, jakoby měsíc nebyl na obloze, ale tady na cestě a všechno světlo jakoby vydávala jen ta cesta. Luna byla ohromena, vůbec nevěděla co dělá, vykročila směrem k cestě a když udělala první krok na ni, ucítila takový chlad. Vstoupila na cestu a světlo které z ní vycházelo měla až po kolena. Něco však upoutalo její pozornost. Úplně vzadu hřbitova za kostelíkem, kde obvykle cesta končila se objevila malá budova, něco jako hrobka. Luna, ještě celá omámena šla k ní, postupně co se blížila blíž a blíž se hrobka zdála čím dál větší a strašidelnější. Luna se už strašně bála, ale něco jakoby ji posouvalo nebo postrkovalo blíž a ona s tím nic nemohla udělat. Stanula před hrobkou a strachy se nemohla hnout. Najednou se s velkým skřípěním otevřely kamenné dveře. Zase ji něco táhlo dovnitř. Vstoupila tedy do hrobky a uviděla prostornou místnost a uprostřed malou truhlu, šla tedy k ní a otevřela ji. Uvnitř byla herní kostka a papír s medailónkem. Na papíru stálo: ,,Pokud hodíš číslo 6 nic se ti nestane, při hození čísla 2 si tě vezme samo peklo, hodíš-li 1 čeká tě velké štěstí, pokud budeš mít smůlu a hodíš 3 smůla a hrozné věci tě neminou, když při tobě bude stát bůh a hodíš 5 jsi velmi šťastný člověk, a pokud hodíš 4 zjistíš velké tajemstvím, pozor máš možnost hrát jen jednou tak si to dobře rozmysli, už nikdy není návratu!´´ Luna nechtěla šáhnout po kostce měla chuť se obrátit a utíkat domů do své teplé postele. Ale musela, něco ji nutilo. Vrhla tedy kostkou a padla 4. Najednou se vše s Lunou otřáslo a ona se vrátila do minulosti kdy byla ještě malé miminko. Viděla svou pravou matku byla to měsíční víla a její otec měsíční král. Proto dostala jméno Luna. Její rodiče se vzali a zplodili dítě, ale jelikož jejich sňatek byl zakázán, protože víly se s králi nesmí zasnoubit natož vzít. Museli tedy zničit to co bylo jimi zplozeno. Jejich jediné dítě mělo být ponecháno na pospas lesnímu zvěrstvu. To však jeho milující rodiče nemohli dopustit. Poslali tedy Lunu k lidem a doufali, že se jí povede dobře.
Najednou se Luna vzbudila ve své posteli propocená, ještě oblečená a v ruce dřímala medailónek a v něm byla fotka obou rodičů na památku. Vedle postele ležel papír se vzkazem: ,,Milá Luno bohužel nemůžeme tě vzít zpět k sobě, ale budeme tě opatrovat a držet nad tebou ochranou ruku, osud nám tě postavil zpět do cesty a my už si tě nenecháme vzít, jsme tu s tebou a na vzpomínku máš naše fotky s láskou milující máma a táta.´´
Luna byla šťastná a věděla, že se jistě ještě někdy se svými rodiči setká. Nevěděla kdy a kde, ale navštěvovala pořád své oblíbené místo a cítila že rodiče tu jsou s ní. Jednou se však Luně přihodilo velké neštěstí. Porazilo ji auto a i když byla dítě nadpozemského původu podlehla v nemocnic zranění a zemřela. Její duše se však odebrala do nebe a jejím posledním přáním bylo, aby mohla být pochována na onom hřbitově uprostřed lesa. Její přání bylo splněno a Luna byla se svými rodiči, protože tam, kde je její tělo, je i její duše.