Černá orchidej: Poznání

„Myslíte, že to byli oni, Nemrtví?“ otáže se s nejistým hlasem Alexandr.
„Ale proč Gabriela? Vždyť se krví zvířete neživí. Nebo snad ano?“ bledá Martina se snaží najít odpovědi, ale bohužel žádné nepřichází.
Sam jen mlčí a těkavý pohledy pozoruje všechny okolo. Nemrtví… Myslel, doufal, že se této noční můry zbaví, ale asi mu nikdy nedopřejí klidu. Je na čase to říct? Možná by se tím mnohé vysvětlilo… Z jeho matky se stal upír. A ke všemu žila zde v horách… Nenašel ji jako seschlou stařenu, jak Martině lhal, ale jako Nemrtvou kypící žitem. Ona ho lákala k upírům, ale on nechtěl… Raději ji zabil, ona mu před smrtí slíbila pomstu.. Je to snad ono? Ale vždyť Gabriel není jeho, ale Martiny… Ne! Pomsta jiného druhu. Bude trpět, že trpí jeho milovaný člověk?...
„Zatraceně.“ Uleví si. Pohledy všech ostatních se stočí k němu. Je na čase…
„Co se děje, Same?“
„Víš,“ začne nejistě, „asi tuším… Prostě… Gabriela nejspíše opravdu pokousal Nemrtvý. Ale ne za účelem nakrmení se, ale proto aby se mi mstil.“
„Tobě?“ nechápavě se otáže jedna postarší elfka.
„Pomsta pro mě. Budu trpět za to, že trpí jiní…“
„Ale proč?“ pokračuje Martina.
„Moje matka…“ vydechne, ale dál nedopoví. Ztratí slova. Jen Martina ví víc, než-li ostatní. Kdyby se zmínil o matce, musel by vysvětlit mnoho jiných věcí.
„Co je s ní?“
Sam s zhluboka nadechne a tichým hlasem začne. „Ihned po porodu moje matka „zemřela“, někteří tvrdili, že to byli jen čáry, aby utekla. Jiní, že si alespoň dopřeje klidu, ale že tu nemusela zanechat nebohé dítě, které zůstane na pospas zlému otci… To ale teď není důležité… Jistě víte, že jsem od vás odešel, abych si něco vyřídil… Dozvěděl jsem se, že moje matka žije zde v horách. Já, pln naděje, vydal jsem se za ní. Věřil jsem, ž konečně poznám moji matku… Ano, poznal jsem…“ odmlčí se, pohlédne na ostatní, jak naň nechápavě hledí, „z mé matky se stal upír. Chtěla, abych se k ní přidal, že prý budeme žít šťastně. Já však odmítl… Rozhodl jsem se, že ukončím její ničemný život… Před tím, než naposledy vydechla, mi slíbila pomstu, až dospěji devatenácti let.“ Bylo správné jim to říct, i když teď ho většina nedůvěřivě pozoruje.
„Takže tvrdíš, že tohle má být pomsta za smrt tvojí matky?“ prolomí nastalé ticho Alexandr.
„Ano…“ špitne.
Opět se rozhostí nekonečné ticho. Všichni přemýšlí nad tím, co Sam právě řekl. Nikomu však nedochází, že útokem na Gabriela to nejspíš nekončí. Nebo lépe řečeno – nepřipouští si to. Martině je však vše jasné a proto promluví: „Myslím, že bude potřeba vydat se k hoře časně ráno, kdy Nemrtví budou spát…“
Překvapivě pro ni, nikdo nenamítá a všichni souhlasí.
„Ale teď by jsme si měli jít lehnout.“ Uzavře celou věc Ellanier.

* * *

Ačkoliv si šli všichni celkem brzy lehnout, ráno si většina připadala, jako kdyby vůbec nespali. Trápili je zlé představy, že se na ně vrhnout upíři. Ani hlídky nepomohly…
„Myslím, že je na čase se po snídani vydat k hoře. Je třeba s tím skoncovat, co nejdříve.“ Promluví ke všem Ellanier.
Všichni souhlasně pokyvují hlavou. Nakonec odejdou do svých domů, připravit se na cestu a na boj. Nikdo z nich nemá zkušeností s Nemrtvými, vše znají pouze z povídaček. Tam se traduje, že Nemrtví se elfské krve bojí, takže by mohli být v bezpečí, ale co Sam? Ten s nimi rozhodně půjde, nezůstane se ženami v táboře… Ellanier musel přesvědčit Martinu, aby zde v táboře též zůstala, chtěla jít s nimi. On ji to však zatrhl, musí dávat pozor na ostatní v táboře. Ona nakonec, ač nerada, souhlasila.

Mohlo být kolem sedmé ráno, když se vydali na cestu. Jejich vybavení nebylo nijak převratné, avšak na zničení několika upírů by mělo stačit.
„Kolik jich tam, myslíte, je?“ optá se za vesnicí Alexandr.
„To neví asi nikdo, ale doufejme, že moc ne.“ Odvětí Sam.
„Opravdu upíři spí ve dne?“ nadhodí jeden mladý elf.
„Ano.“ Ozve se sborově.
„Ale teď se už nebavme a přidejme do kroku, za chvíli by jsme tam měli být.“ Zarazí je Ellanier.

Jak řekl, za chvíli se dostali ke skále. K sídlu Nemrtvých. Tiše proklouznou ke vchodu a témě neslyšně se plíží úzkou chodbou. Naštěstí není moc dlouhá, takže se nemusí plížit dlouho. Po několika metrech se ocitnou v obrovské jeskyní místnosti. Po okrajích leží krásné zářivě modré kameny, které vytváří osvětlení jeskyně. Uprostřed ní se skví čtyři bohatě zdobené rakve. Jsou zavřené… První je z tmavě hnědého dřeva se zlatým zdobením. Druhá je naopak zahalena do světlých barev – světlé hnědé a stříbrné. Další, třetí, jest celá černá a poslední, čtvrtá, je z bílého mramoru.
Alexandr nedočkavě vyběhne a chce první rakve otevřít, Sam ho však zastaví. „Počkej.“ Šeptne.
„Jsou tu pouze čtyři upíři, což by neměl být takový problém. Ke všemu spí, takže to bude snad. Doufejme, že se neprobudí.“ Začne Ellanier.
„Myslíte, že se mohou probudit?“ pochybovačně se ozve opět ten samý malý chlapec.
„To poznáme…“
Všem začnou chlapcova slova vrtat hlavou. Je to vážně možné?
„Je nás celkem dvacet, což si myslím na čtyři upíry stačí. Rozdělíme se a každý si vezme jednu hrobku.“ Rozkáže Ellanier.
Všichni s připraví kůly a jdou ke každému hrobu. Se zatajeným dechem otevřou víka hrobů.
Skupinka u první tmavě hnědé rakve neváhá a několik kůlů se ocitne v těla upíra. Krásného mladého muže s černými vlasy jako uhel. Octilo se v něm pět kůlů. Z jeho těla vytrysklo několik paprsků světla a shořel. Zbyl jen popel…
Takto skončí i další dva upíři. Mladá žena se zrzavými vlasy a sněhobílou pletí, i postarší muž s blonďatými vlasy a krásně opálenou pletí, což je na Nemrtvé neobvyklé.
Nyní zbývá zpečetit osud posledního upíra v rakvi z bílého mramoru. Vypadá spíše jako hrobka faraónů v Egyptě.
„Vypadá, jako kdyby byl jejich vůdce.“ Poznamená Sam při pohledu na mladého muže s bílými vlasy, bílou pletí. Je oděn též do bílé barvy, takže splývá se svým „královstvím“. Sam se nad něj nakloní a chce do něj vrazit první kůl, avšak muž se náhle probere a zaútočí…

Cítí nad sebou pohyb a myšlenky člověka na smrt. Jen jedna mysl. Co tu dělá? Chce ho zabít? Ačkoliv se cítí zesláblý, otevře oči a zaútočí…
Překvapí ho, když kolem sebe uvidí tolik tváří. Elfové! Dojde mu. Jejich mysl nemže cítit.

Začne boj. Upír, ačkoliv je sám, nebojí se útočí. Několik mužů chvíli zaraženě stojí a pozorují, co se děje, nakonec i oni přispěchají na pomoc. Brání se statečně, ale přeci jen jich je víc.
Něco křikne a kameny světla začnou vybuchovat a vznítí se. Vše okolo začne hořet. Muži se dají na útěk. Všude panuje zmatek, ale nakonec se jim podaří dostat se do chodby ven. V jeskyni zůstane jen upír a Sam, který chce dílo dokonat.
„Same, pojď.“ Ozve se z chodby hlas Alexandra. Sam ho ovšem ignoruje a plně se soustředí na upíra, chce ho zabít ještě před tím, než se k nim dostanou plameny.
„Koukám pomsta tě žene vpřed. Gabriel už není, že? Trpí Martina hodně? A co ty?“ začne upír sama provokovat.
Sam místo dopovědi po Upírovi skočí, ten však jen uhne a Sam se rozplácne na zemi. Upír se k němu blíží, chytne ho ruku a švihem ho postaví. Přitlačí Sama až ke své rakvi a začne mu do ucha šeptat. „Teď jsi skvělá oběť. Naše dílo bude dokonáno, ale... Znám lepší způsob, jak se ti ještě více pomstít.“ Násilím mu nakloní hlavu, až odhalí šíji. „Jedno kousnutí, moje krev a jsi ztracený. Navíc, jelikož jsi se napil spolu s Martinou nápoje, který vás propojil…“ zbytek věty nechá splynout s hudbou ohně, který se pustil do první rakve.
Sama zaplaví panika, ale ví, že nemůže uniknout…