Předzvěsti-Prolog

Omluva: Ve Vzestupu a Pádu jsem se bohužel dostal na místo, kde inspirace a nápady došli… po pravdě nemám tuhle dobu svého světa ani dost dobře promyšlenou… Takže mezi tím konečně přepíšu, a lehce upravím oproti originálu, Předzvěsti Temné války.

První sluneční paprsky dopadly na stan vztyčený uprostřed fesirských skal. Falastero Lornigar se probudil se sluncem, tak jako každý den. Posledních pět let svého života strávil tím, že rozvíjel svůj talent v magii horských šamanů. Své nadání našel během Temné války, když jako jeden z odvedenců bojoval v zoufalé snaze ubránit malé samostatné území vévody Tersise. Tohle území bylo čtvrtý, a zároveň poslední, samostatný státní útvar na Koronu, kontinentu, který náležel dvou velmocím, Nevendaaru, Arrevarsu, a Stříbrnému hvozdu, místu elfů, kteří po Temné válce odešli do lesů a objevovali se už jen velice zřídka, téměř vůbec.
On jako jeden z mála vévodových vojáků přežil. Ihned po konci války se vydal na půl roku dlouhou cestu do největšího z Arrevarských přístavů, do města Reye. V Reye se načerno nalodil na loď plující do zpustošené Germinie. Přes válkou poničenou zemi došel až k fesirským horám, které Germini oddělovali od Říše. Tam žil, a zlepšoval své umění.
Dnes ho však kromě slunce probudilo i něco jiného. Závan, ze kterého mu zamrazilo v kostech. Otřásl se a vyšel ze stanu. Nad horami právě stoupal rudý kotouč slunce. Ostré vrchy skal se proti rudé záři zdály být černé, a nějaký dravec byl jen černou tečkou uprostřed žhnoucí koule.
„Falasstero…“ uslyšel náhle Lornigar hlas připomínající šepot větru mezi náhrobními kameny. Šamana znovu zamrazilo až v kostech. Tentokrát mnohem silněji.
Rozhlédl se po okolí. Nikoho však nezahlédl. Napnul i mysl. Ani tak nikoho nevycítil.
Alespoň ne ve svém okolí. Ale od severu ucítil slabé, vzdálené bodnutí chladu. Ne to bodnutí nebyl chlad. Byl to žár. To si uvědomil Falastero až po chvíli.
„Falassteroooo… sslyšíšš mne?“ ozval se znovu tajemný, podivný hlas, který drásal samotnou duši.
„Kdo jsi?!“ vykřikl šaman do větru, jeho hlas splynul s větrem a zamířil na sever, k místu odkud hlas přicházel.
„Největší z temných… Oheň uvězněný v ledu.“ Řekl hlas, tentokrát však mnohem jasněji. Jako by snad mluvčí nyní dokázal zaměřit Falastera mnohem přesněji.
„Neposlouchej ho!“ ozval se náhle další hlas, tentokrát přicházející z východu.
Falastero si povzdechl. Podobné věci se v horách stávali často, horští duchové a strážci s ním často rozmlouvali. Jenže on podvědomě cítil, že tohle je něco jiného. Něco temnějšího, tajemnějšího, než bylo zjevné. „A ty si kdo?“ zašeptal šaman k druhému hlasu.
„Přítel… on je… zlo, které před ještě před pěti lety kráčelo po Teienu a ničilo ho. Zlo, které je uvězněno v ledu. Zlo, které je spojením žáru chaosu, a chladu temnoty.“ Ozval se druhý hlas. Falastero se zachvěl. Došlo mu, o kom je řeč. O samotném vůdci temné armády, Xerxesovi.
„A co chceš mne? Vládče zla?“ zavrčel šaman do větru.
Hlas se rozesmál. Smích Xerxesova ducha se rozburácel krajinou jako hřmění hromu, stokrát znásobený ozvěnou.
Druhý hlas promluvil, a jeho hlas zněl jako šelest ve větvích stromů „Mlč, Xerxesi, už chápu… Ty chceš vyprávět o tom, co se dělo před tím, než si rozpoutal utrpení, že?“.
„Jsi chytrý, muži v zeleném, a popravdě, jsem rád za tvou společnost, jistě dokážeš doplnit chybějící články příběhu, že?“ řekl pobaveně hlas ze severu.
„Jistě, jen… proč sis vybral zrovna tohoto muže?“ zeptal se hlas, který patřil podle všeho Styxovi.
„Na radu jediného společného přítele.“ Odvětil Xerxesův hlas.
„Doriet? Zvláštní…“ zašeptal Styx. Falaster trpělivě vyčkával na to, co po něm tyto hlasy budou chtít.
„Falastero, teď dobře poslouchej. To co ti řekneme, je důležité. Je to důvod, proč začala Temná válka. Jsou to její Předzvěsti. Nu, můj bývalý příteli, začni vyprávět…“ řekl Styxův šepotavý hlas. Hlas ze severu se tiše zasmál, a začal vyprávět…