Měl bych tam umřít

„Kapitáne, pokud nevyrazíme teď, může být už pozdě!“ Zakřičel první důstojník, aby přehlučil burácení z venku. Kapitán se podíval na panely. Venku byla ještě spousta lidí, kteří se pokoušeli dostat do lodě. Ovšem, první důstojník měl pravdu, už nemůžou déle čekat. _Mezi těmi venku jsou nejspíš i mí lidé. Ale už vážně musíme letět._ Podíval se na senzory sledující nebe. Bylo tam dvacet nepřátelských raket a to byly pouze ty, které jejich loď viděla. Tahle planeta už moc dlouho nevydrží a on se svou lodí nemá proti takové převaze nejmenší šanci. _Jediné, co můžu teď udělat, je zachránit co nejvíc lidí. Ale už nemůžu brát víc, už musíme letět._ Obrazovka ukazující situaci u hlavního vchodu do lodě mu dala možnost podívat se na lidi mačkající se dovnitř. Už nemohl déle čekat
„Uzavřete všechny vchody.“ Zavelel potichu. _Za celou svou kariéru vesmírného důstojníka jsem dokázal vydávat jakýkoliv rozkaz s klidným hlasem… Tak proč se mi teď tak třese? Jsem starý, až příliš starý na tuhle válku._ Slyšel, jak první důstojník vydává rozkazy. Na obrazovce viděl, jak se hlavní dveře uzavírají. Lidé se začali rvát o poslední možnosti vstupu do lodi. Začali křičet. Neslyšel je. Ani nemusel, poznal to podle jejich výrazů.
Dveře se uzavřely. Na palubě zavládlo ticho.
„Hotovo, pane.“ Řekl po chvíli první důstojník. Jeho hlas zněl klidně, ale kapitánovi neušlo, že přitom musel zavřít oči. _Já vím, že je možné, žes tam právě zavřel svého nejlepšího přítele… Jestlipak se druhý důstojník dostal do lodi._
„Nastartujte motory.“ První důstojník znovu vydal potřebné rozkazy. Za chvíli se začali ozývat motory. Jejich hřmění chvílemi přehlušilo burácení z venku.
„Zvedněte loď a odleťte.“ _Tenhle rozkaz už sem vydával tisíckrát. A nikdy neznamenal pro tolik lidí smrt. Jsem na to starý._ Loď se začala zvedat. Z několika trysek vyšly plameny, které okamžitě zabili lidi stojící poblíž. Postavy u hlavního vchodu začali padat. Venku vládl chaos ještě větší než před tím. Bylo to peklo. Ozvalo se rádio. V tu chvíli nikdo nepromluvil, všichni se povídali na komunikační zařízení, jakoby to bylo něco děsivého. Kapitán se zhluboka nadechl. _Nemusím to vzít. Nikdo by mi to nevyčítal. Mám plné právo těm lidem tam dole nic nevysvětlovat._ Ale to udělat nemohl.
„Tady kapitán lodě Litania.“
„Jsme stále tady! Nemůžete nás tu jen tak nechat.“ Poznal ten hlas. I první důstojník za kapitánovými zády ho poznal. Druhý důstojník se do lodě nedostal. _Je mu osmadvacet. Nedávno si založil rodinu na malé planetce v Soustavě. On nemá umřít. Měl by být tady, a já bych měl být tam dole._ Loď už byla na kraji atmosféry.
„Je mi líto Joshi, Ale už jsme nemohli déle čekat, bylo by pozdě.“ Chvíli nikdo neodpovídal.
„Pane, prosím, vyřiďte mé ženě a dětem, že…“ Ozvala se ohlušující rána. Rádio zašumělo a vypnulo. Planeta začala explodovat. I v jejich výšce to šlo stále slyšet. Až vyletěli z atmosféry a ocitli se ve vzduchoprázdnu. A tam bylo ticho. Planeta se za nimi postupně tříštila, ale nic neslyšeli. A bylo ticho nejen z venku, ale i uvnitř. Nikdo nebyl schopen promluvit. _Zatracená válka. Byli to dobří lidi, zatraceně dobří. Tohle není fér. Mám chuť někomu vrazit._
„Kapitáne, nepřátelské lodě si nás všimly a zaměřují nás.“ Ozval se první důstojník. Potom všem už se ani nesnažil nedát na sobě vidět strach a zlost.
„Nastavte maximální rychlost a ať už jsme odtud co nejdál. Hlaste mi cokoli mimořádného.“ Kapitán vstal a odešel do své kabiny. _Na tohle jsem moc starý. Měl sem tam umřít. Druhý důstojník měl být tady a já měl být venku. Je mi to líto Joshi. Hrozně líto. Vyřídím tvé rodině všechno, cos jí vyřídit chtěl. Vím přesně, cos měl na mysli. Připravoval sem si pro jistotu to samé._