Stříbřitá 2.část

Nejdu rychle, ale jistě. Podivná vůně štípe v nose… jako kdyby mě vedla… míjím spoustu dalších chodeb. Nemám touhu je prozkoumat. Vidím na cestu, protože ze mě samotné jde jemná chladná záře. Na zdech vytváří zvláštní odlesky… vypadá to, jako kdyby se honily a tančily… žily svým vlastním životem. Vím o tom, že můj cíl je velmi blízko. Chodba se začíná rozšiřovat… Slyším tichý smích… ostrý a velmi nepříjemný. Zvolna utichá… Vejdu do obrovské místnosti… Celá je obrostlá slizkou fialovou rostlinou. Plazí se po zdech a není to pomalu… obtáčí se mi kolem nohou. Můj chlad na ni nepůsobí… zvláštní… Uprostřed místnosti je kašna, v ní se sbíhají různě barevné proudy energie. A samotná kapalina v ní je čistá, nedotknutelná, dokonale průhledná, a přesto nekonečně černá… z ní proudí ta nepopsatelná starobylá vůně… proudy energií vycházejí z komůrek, které jsou po celém obvodu kruhové místnosti. Jedna však pozbyla svého jasu… její stříbrná záře je slabá, téměř neviditelná. Mám podivné nutkání místnosti prozkoumat. Mířím do první, vychází z ní červené světlo, které voní po růžích a třešních. Komůrka má sytě červené stěny porostlé černými růžemi, uprostřed je skleněný sloup se zlatavou tekutinou, ve které se vznáší dívka. Má nazelenalou kůži. Temné rudé vlasy a rty. V očích jí plane oheň. S jejími plnými rty si hraje úšklebek. Všimnu si, že na zdi je něco napsáno… TOUHA… podivné znaky... nikdy předtím jsem je neviděla, ale jsou mně bližší než má mateřština. Chvíli se na ni dívám. Je překrásná. Stále se usmívá. Její rudé vlasy se vznáší. Náhle cítím nesnesitelné teplo v hrudi, jako by se i mé zmrzlé srdce mělo roztavit. Vylekám se a s maximálním vypětím od ní odtrhnu oči a utíkám pryč. Nesmím se ohlédnout… rozhodnu se projít všechny místnosti… z další vychází temně černá energie. Jako kdybych dýchala krev zpitou s těžkým prachem. Pomalu vejdu. Toto místo je naprosto temné. Jen moje osobní světlo mně dovolí pohlédnout na ženu, která sedí uprostřed jezera. Panebože, je to jezero z krve. Po její šedé pleti stékají slzy… jsou krvavé. Její oči jsou pevně zavřené. Začíná se mě zmocňovat ZOUFALSTVÍ. Otevře oči a není v nich nic. Hledí na mě prázdným pohledem a já lapám po dechu… Nevím, jak dlouho jsem tam stála. V jednu chvíli už jsem byla přesvědčená, že si lehnu a ona mě získá do svých spárů. Později, když hledím opět na kašnu, nemůžu uvěřit, že jsem se odtamtud dostala. Do mého nosu jde odporný zápach spáleného oblečení, špíny a hladu. Lehce našedivělá barva mě vede vpřed. Do hlavy se mi vkrádají divné myšlenky o věcech, které snad neexistují. Místnost má bílé stěny a na jejím konci je rezavá vana. Mám příšernou chuť se smát. Jdu k ní blíž, leží v ní siamská dvojčata… mají k sobě přirostlé hlavy i oční víčka, jejich ústa jsou otevřená dokořán v němém ŠÍLENSTVÍ. Směji se a tančím. Můj smích mně bolestivě trhá uši. Sedám si a jsem dítě. Je mi šest let a chci si hrát, prosím… kde je moje panenka?… někde tady byla… půjdeme s mámou na houby, že??? Tati??… tahám za hvězdy a dělám symfonii… velký pavouk mě chce chytit… bude honěná?… všude létají velké modré koule a já musím uhýbat… co se stane v příštím okamžiku?… Otřesu se. Jsem zpátky. Musela jsem se v průběhu té agonie dostat ven. Jsem v šoku. Pokračuji však dál... moje nohy jako by šly samy, poháněné pouhou vůlí prastaré země. Z další místnosti slyším protivný křik. Jak se přibližuji, stoupá ve mně nekontrolovatelný vztek. Je tu šero. Vypadá to jako nějaká kobka. Nesnesitelný jekot mně drásá uši a já necítím nic jiného než ZLOST. Zažírá se mně do kůže, do té nejniternější cévy v mém těle. Podívám se nad sebe, odkud vychází ten jekot. Je tam pověšená houpající se klec. V ní sedí vrásčitá plesnivá stařena, její bíle rozcuchané vlasy padají dolů z klece… a její ústa jsou obrovská a křičí. Na sobě má nechutně zelený potrhaný hábit. Doširoka otevřené oči mě upřeně sledují. Sehnu se v pase pod tím náporem. Zvracím na kamenné kostky, chtěla bych, aby to pocítil každý. Mlátím rukama o zeď, až je mám úplně sedřené. Potácím se ven… naposledy nakopnu kamennou podlahu a pak se pomalu uklidním… vidím, že je tu ještě mnoho skrytých místností, ale magická síla vycházející odněkud shora upoutá mou pozornost. Je tam nějaký výklenek. Vypadá to jako místo pro důležité proslovy. Postava, která tam stojí, je ve stínu… vyzařuje z ní zvláštní energie. Cítím, že je nejsilnější ze všech. Mrazí mě… není pozitivní a všechno se v ní snoubí… z kašny se odlomí bílý proužek světla a osvětlí tu bytost… je to ŠAŠEK…