Na co čas? - 2. Troufneš si tam vlézt?

Anotace: Nahlédněte do světa, kde čas nemá žádný význam. Prosím komentujte, děkuji..

Sbírka: Na co čas?

Celý týden byl pro Wiliama jako jedno velké utrpení. Vždy když vyšel z některé místnosti a chtěl se do ní vrátit, objevila se místo té původní nová, většinou úplně jiná. Nevěděl si s tím rady, ale matce se svěřit nechtěl, protože by mu nejspíš stejně nevěřila a jí se nic takového nestávalo. Už první dne vzdal hledání svých věci, které uložil do jednoho pokoje a hned druhý den zjistil, že se pro něj jako jediná místnost v domě, chodba nemění a pořád si zachovává své vybavení i velikost.

Aspoň že se místnost nezmění, pokud je v ní má matka.. říkal si, když už zase nemohl najít nějakou místnost s vybavením koupelny. Po téměř hodinovém hledání a rozčilování, našel jednu pidi koupelničku a děkoval Bohu za ni. Než dorazil do nyní kuchyně, pěknou chvíli mu to zabralo a rozhodl se, že začne stávat dřív. V roztomilé starobylé kuchyni již seděla jeho máma a upíjela svou ranní kávu.

,,Dobré poledne,“ škádlila ho po ránu, když se dostavil na snídani až v jedenáct hodin.

,,Hm..dobré..“ zabručel otráveně a začal si mazat rohlík marmeládou.

,,Odpoledne jedu nakupovat, spousta věcí tady chybí,“ prohlásila, když byl její hrnek prázdný, ,, nechceš jet se mnou?“

,,Ne, díky,“ odpověděl o poznání nadšeněji. Konečně se mu naskytla možnost prozkoumat velkou chodbu a snad i objevit její tajemství, protože do teď ho matka hlídala, jak malého, a když ho jednou načapala, jak chodí po chodbě od stěny ke stěně a všude šmátrá, začala ho v pokoji na noc zamykat. Ale to Wiliama neodradilo a řekl si, že si jednoduše počká na vhodnou příležitost a téhle záhadě přijde na kloub.

Když už slunce bylo vysoko, vyjela tedy jeho maminka od domu a Wiliam byl volný. Jakmile se za ní zabouchly dveře, utíkal ke stěně chodby a začal na ní ťukat, minule se mu totiž zdálo, že je dutá. Ale nyní zněla jako všechny ostatní. Smutně si povzdechl a začal zkoušet podlahu. Po čtyřhodinovém prohledávání, kde nic, tu nic. Vyčerpaně a rozesmutněle se sesunul ke zdi pod obraz muže.

Najednou ale ucítil, že za sebou nic nemá, a že tam, kde byla zeď, je pouze černá díra , do které málem spadl. Vzrušeně a trochu vystrašeně do ní vsunul hlavu, ale všude byla tma, a tak rychle vyskočil na nohy a utíkal směrem tam, kde měl být jeho pokoj. Když však otevřel dveře, byla tam koupelna a po jeho věcech ani vidu, ani slechu. Naštvaně kopl do zdí, zavřel dveře a znovu je zkusil otevřít. Zas nic, jen stará prázdná komora. Opět, nyní už rozzuřeně, kopl do zdi a zkusmo otevřel dveře. To, co spatřil, mu vyrazilo dech.

JEHO POKOJ!!! Vyvalil oči a vběhl do pokoje. Prohledal své věci a našel to, co hledal. Baterku. Opatrně pouze přivřel dveře a přešel k temné díře. Muž na obrazu jakoby mu svým úšklebkem říkal: ,, To jsem zvědav, jestli si tam troufneš vlézt.“. Což ve Wiliamovi vyvolalo ještě jistější rozhodnutí, se tam vsoukat, i když nevěděl, co ho tam čeká.

Zhluboka se nadýchl, aby se uklidnil a rozsvítil baterku. Klekl si na kolena a baterku nasměroval do prázdnoty. Ta však osvětlila jen půl metru tunýlku a pokud chtěl vidět dál, musel dovnitř . S povzdechem tedy se začal plazit. Když už byl v díře celý, otvor se najednou zasunul a Wiliam byl v pasti. Nezbylo mu nic jiného, než lézt dál.