Černá orchidej - Temnota

Sam cítí, jak se k němu přibližuje podivný pach upíra. Ví, že teď těžko uteče, ale přesto se rozhlédne kolem a přemýšlí, jaké jsou jeho šance. Ohně kolem uhasínají, jako nějakým kouzlem.
„Málem bych zapomněl,“ odtáhne se upír, ale přesto ho velmi pevně drží, „měl by jsi znát jméno svého stvořitele. Jmenuji se Lëreny.“ Své jméno řekne s mírným bolestným úšklebkem v tváři.
„Své jméno říkat nemusím.“ Odsekne Sam.
„Ne!“ Usměje se Lëreny a opět se k němu nakloní. Než Sam stačí cokoliv udělat, ucítí slabé bodnutí na krku a pak jen, jak z něj po kapkách mizí tekutina života – krev…

Lëreny se s chutí zakousne do odhaleného krku Sama, ihned ucítí v hrdle tu krásnou kovově nasládlou chuť krve. Plnými doušky si ji užívá a čerpá novou sílu, energii. Jelikož téměř nespal, je oslaben.
Brzy však přestane. Musí! Teď on musí Samovi nabídnout svou krev.
Pomsta bude dokonána…
Pomocí svých špičáků si otevře na své levé ruce malou ranku, z které ihned začne téct krev. Přiloží ruku Samovi k ústům. Do jeho pootevřených úst začne po kapkách stékat krev, brzy si sám přitáhne ruku k sobě a začne sát. Po chvíli ho však zarazí, cítí, jak slábne. Opět se napije trochu Samovy krve a unaveně si sedne vedle něj…

Temnota. Nicota. Nic jiného necítí.
Je sám.
Podivně ho pálí v žaludku a bolí celé tělo. V puse má podivnou kovovou nasládlou chuť. Co to je?
Krev, domyslí si. Začne se mu matně vybavovat předchozí okamžik.
Šáhne si na krk, kde ucítí zaschlé kapky krve.
Jak je to dlouho, co jsem byl pokousán?, zmateně přemýšlí.

Tou dobou ve vesnici Iaril prožívá Martina nepředstavitelná muka. 6aludek sevřen bolestí, třas těla a zvláštní pocity.
Co se to se mnou děje?, ptá se sama sebe.
Sam!, dojde ji.
Ano, upír ho kousnul. Ne! Něco horšího. Upír z něj udělal upíra.
Sevře se jí žaludek nevolností, ale zvracet nemůže. Pocítí zvláštní touhu. Touhu po krvi. Ale proč? Vždyť není upír, nebo ano? Nebyla ovšem pokousána… To způsobilo ono pouto přátelství. Trpí jako Sam.
Bolestně zasténá, raději si jde lehnout. Snad se vyspí a vše bude v pořádku. Třeba je jen tohle zlý sen, ze kterého e brzy probudí.
„Martino, jsi v pořádku?“ ozve se ustaraný hlas Sabriny.
„Mami…“ vydchne ztěžka, na víc se nezmůže.
Ozvou se kroky, to Sabrina jde k Martině.
„Dcero, ne…“ téměř vykřikne, když spatří, co se děje. Martině teče z úst krev, přerývavě dýchá.
„Nesmí se z tebe stát upír!“ prosí na kolenou, ale je jasné, že tím ničemu nepomůže.
„Jak?“ vydechne z posledních sil.
„Proroctví.“ Smutně odpoví Sabrina.
Martina dále nevnímá, co se okolo ní děje. Ztratila vědomí. Necítila ani to, jak ji odnesli k Istrimovi, moudrému muži, jenž toto proroctví vyřkl a dal jí jméno.

Cítí, že i Martina trpí. Snad i víc jak on. Začne ji litovat a dokonce mu i po tváři steče slza. Musí se dostat za ní! Pomalu se zvedne. Cítí se slabý, ale přesto se rozhodne jít ven.
„Blázne.“ Chytne ho někdo za nohu. Lëreny. „Před chvílí vyšlo slunce.“
„Musím jít ale za Martinou.“ Vytrhne se mu Sam.
„Stůj, slyšíš? Slunce tě zabije a to tvé Martině nepomůže. Až večer se vydej za ní a pomoc jí. Víc vůbec jak?“ Sama překvapí, že si o něj dělá Lëreny snad i starost.
„Jak mám Martině pomoci?“
„Udělej z ní upíra.“
„Cože?“ vykřikne zlostně Sam. „Proč?“
„Pouze naše krev, upíří krev, si s tím dokáže poradit. Jinak zemře.“ Odvětí s klidným hlasem Lëreny.
„Kde mám spát?“ začne se zajímat Sam.
„Jelikož naše rakve byli zničeny, zbývá nám zem. Což není nijak pohodlné, ale lepší než nic.“

Večer, těsně po západu slunce, Sama probudí hlas, „Vstávej, musíme jít za Martinou.“
„Ty?“ zmůže se pouze Sam na hloupou otázku.
„Ano, já! A teď vstávej, musíme jít!“ podá Samovi ruku, aby mu pomohl.

Po několika minutách cesty se ocitli u vesnice Iaril, blízko Martiny. Sam se chtěl ihned za ní rozeběhnout, ale Lëreny ho zastavil: „Myslíš si, že tě uvítají? Podívej se na sebe, jak vypadáš! Nyní vypadáš jako já, my, upíři a stále máš na sobě zaschlou krev. A statní, co s tebou byli v jeskyni jistě vesnici informoval o tom, co se stalo a oni si jistě domysleli, že buď jsi mrtvý nebo jedním z nás… Vždyť jsem půl dne spali a oni se mezitím vrátili. Zaraz! Počkej. Myslím, že Martina několik minut navíc vydrží, ale i tak si musíme pospíšit. Znáš nějakou cestu, kudy se můžeme proplížit?“
„Tudy.“ Pokyne hlavou Sam a vydají se podél potoka skryti u kmenů stromů.
Z několik okamžiků se ocitnou u lesního domu, kde by měla být Martina.
„Necítím ji tu.“ Poznamená sklesle Sam, „snad není…“
„To jistě ne! Třeba ji přenesli. Nevíš, kam by mohli?“
„Istrim..“ špitne Sam a začnou se plížit o několik domů dál. Překvapivě nepotkají nikoho, kdo by jim dělal problémy. Nejspíše jsou všichni doma.
Dojdou k dalšímu domu, odkud se ozývají dva ženské hlasy. Jeden ustaraný a druhý plný bolesti.
„Sabrina a Martina.“ Otočí se k Lërenymu.
„Bude ta Sabina problém?“
„Je to její matka, ale neměl by být problém.“ Dodá sobecky. Nyní mu záleží jen a jen na Martině. Život ostatních jde stranou.
„Dobrá tedy, ty se postarej o Martinu a já o její matku. Nezapomeň, trochu její krve, tvoji krve a trochu její. Hlavně si dávej pozor na množství!“ šeptne směrem k němu a už oba jdou nahoru vykonat svůj plán.

Vejdou do velké místnosti, kde opravdu sedí na posteli pouze dvě ženy. Istrim zde není, možná na chvíli odešel. Jestliže chtějí svůj plán uskutečnit úspěšně, musí si pospíšit.
Lëreny neváhá a rychlým skokem se ocitne u Sabriny, odhrne její vlasy z krku a začne sát. Sát do poslední kapky…
Než stačí Martina vykřiknout, je u ní Sam.
„Musím, pak ti to vysvětlím.“ Špitne k ní a už se jí zakusuje do krku. V puse poprvé ochutná krev. Překvapí ho kovová chuť. Jistě, už pil krev při „přeměně“, ale to si nepamatuje. Zaplaví ho slastný pocit, pocit energie. Brzy však musí přestat. Cítí, jak Martina slábne, rychle odtrhne svá ústa od ní. Po krku ji ještě stéká v malém potůčku krev, nevšímá si toho. Na zápěstí si pomocí zubí otevře ránu a přiloží své zakrvavené zápěstí k puse Martiny. Po kapkách začíná stékat krev do jejich úst a sama brzy začne sát. Sama překvapí, jak brzy pocítí, že ho opouští čerstvě nabitá síla. Odtrhne Martinu a sám se ještě trochu napije.
Martina vysílena padne nepostel a on vedle ní. Koutkem oka ještě zahlédne, jak Sabrina bez jediné kapky krve dopadá na zem. Spatří ještě něco. Něco, co ho překvapí. Z jejího těla odejde obláček páry. Brzy se začne zhmotňovat, až získá podobu Sabriny. Duch… Pohlédne naň, cítí její bodový pohled, raději uhne. V dalším okamžiku, kdy se odváží pohledět dopředu, duch zmizí někam ven.

Opět ucítí v žaludku tu zvláštní chuť krve, ale tentokrát ji nezpůsobuje křeče, spíše naopak. Touží po ní. Ale je slabá na to, aby otevřela oči a rozhlédla se. Chce spát…
„Same.. “šeptne a upadne do hlubokého spánku…