Cesty zpátky

,,Zatraceně!“ rozčiloval jsem se když jsem vyšel z brány času.
,,Už to je několikátý pokus a pořád nic. Nikdy se mi to nepodaří!“ Klekl jsem si na zem a schoval hlavu do dlaní. Dr.Carter přišel ke mně a položil mi přátelsky ruku na rameno
,,Klid Danieli. Ty to dokážeš.“ Snažil se mě povzbuzovat, ale moc mu to nešlo. Od první chvíle co jsem ho potkal jsem doufal….

Strážný mě poslal do postele protože jsem se při večeři v jídelně porval s jedním klukem. Pokoje v dětském domově byly jednoduché. Většinou dvě dvoupatrové postele a dva stolky.
Otevřeli mi čipem dveře a zamkli za mnou. Hodně nás hlídali. Abychom neušli. Slyšel jsem jak za mnou cvakli dveře. Rychle jsem se převlékl a zalehl na svoje horní lehátko. Na stropě jsem chvíli pozoroval svoje nápisy a obrázky vyryté laserem. Potom jsem ucítil jak mě něco tlačí pod polštářem. Sáhl jsem tam rukou a vytáhl jsem starý otlučený holografický datapad. Aktivoval jsem ho a z obrazovky se vynořil obraz člověka v plášti. Řekl jenom tři věty:
,,Neptej se proč. Přijď dnes v noci do skladiště č.3. Můžeme změnit budoucnost.

Vzpomínka na ten den mě trochu uklidnila. Zvedl jsem se a zamířil k tajnému otvoru ve stěně.Předtím jsem, ale položil doktorovi jednu otázku:
,,Doktore, má to cenu? Dokážu ji zachránit?“
,,Já ti věřím. Stejně jako jsem věřil mnoha lidem před tebou.“
Kývl jsem a vydal jsem se otvorem do mého pokoje.

Ve skladišti mě čekal člověk z datapadu.
,,Kdo jste?“ zeptal jsem se a on mi vše pověděl.Nejprve mi pověděl, že se jmenuje Dr.Carter.Potom řekl, že si mě vybral kvůli jedné věci. Věděl, že mi mojí rodiče zemřeli hned po porodu a řekl, že mi může pomoct. Nechápal jsem jak, ale on mi to vysvětlil. Sestrojil Bránu času a mě chtěl vyslat do minulosti abych ten osudný den změnil. Nejprve jsem nevěřil, ale když mi Bránu ukázal, uvěřil jsem snadno. Ptal jsem se ho proč já. Opověděl, že už takhle pomohl několika lidem. Mě si teď vybral protože zjistil, že když mi pomůže zachránit mé rodiče, mohli by změnit budoucnost k lepšímu. Svolil jsem abychom to zkusili. A tehdy to všechno začalo.

Plížil jsem se chodbou až jsem došel ke dveřím do mého pokoje. Čipem, který mi poskytl Dr.Carter, jsem si otevřel a vešel dovnitř. Rychle jsem vylezl na postel a chystal se usnout když mě vyrušil Caleb.
,,Tak jak to dopadlo?“ zeptal se mě. Byl to jediný člověk v domově kterému jsem věřil a kterému jsem řekl o Dr.Carterovi a Bráně času.
,,Zase jsem to nedokázal. Nic se nezměnilo.“ Smutně jsem si povzdechl a zabořil hlavu do polštáře.
,,Jednou to dokážeš. Já vím.“ Usmál jsem se. Všichni mi věřili, jenom já si nevěřil.
,Kdoví, třeba když se ti to povede, změní se všechno. Třeba tady tyhle hrozné děcáky už nebudou a my všichni budeme žít třeba u pěstounských rodin nebo se prostě budeme mít lépe.“ Mluvil s nadšením a viděl jsem, že tomu z celého srdce věří.
,,Ale třeba se pak nikdy nepotkáme.“ Dodal po chvilce už smutněji.
,,Calebe. Nikdy, nikdy na tebe nezapomenu!“ ujistil jsem ho. Zakýval hlavou a vrátil se na svojí pohovku.

Vrátil jsem se z první výpravy. V minulosti jsem viděl svoje rodiče za mlada. Máma byla moc pěkná a táta byl ten typický elegán. Nepočítal jsem s tím, že je napoprvé zachráním, ale když jsem viděl jejich smrt, hluboce to se mnou otřáslo. Dlouho do noci jsem tehdy plakal.

Cítil jsem, že slzy mi po tváři stékají i teď. Otřel jsem si rukávem obličej a podíval se na strop. Největším písmem tam bylo vyryto: Máma a táta . Nevím proč, ale vždy když jsem selhal, ten nápis mi dodával sílu abych pokračoval. Stejně jako teď. Díval jsem se na ten nápis a vzpomínal na ně. Pamatoval jsem si je dopodrobna. Táta měl krátké černé vlasy,hnědé oči a na tváři měl jemné strniště. Máma měla dlouhé hnědé vlasy a jasně zelené oči.
Rukou jsem pomalu přejel po vyrytém nápisu.
,,Mami, tati. Slibuji vám, že vás zachráním. Dokážu to. Budeme zase všichni spolu. Navěky.“ Zašeptal jsem a pomalu zavřel oči. Po tváři mi sjela poslední slza.