Stříbřitá 3.část

Na sobě má barevný kostkovaný oblek a čepici s rolničkami. Bílý obličej s rudě namalovanými ústy znetvořenými v křečovitém, šíleném úsměvu.Rozpřáhne ruce.
„Vítám tě, vítám, dlouho jsem na tebe čekal.“ Probodnou mě jeho oči. “Jsi krásnější než by kdo čekal, přesně tak, jak jsem si to přál.“ Jeho hlas je zvučný a silný, ale je v něm posměch. Pořádně mě vyvedl z rovnováhy, jsem zmatená. Už vím, že tohle místo je důležité, řidí svět, náš známý svět, „lidský svět“. Ne, ne neřídí ho, ono jím je. Jediná velká hra. Jestli jste si snad mysleli, že Bůh je milosrdný a chce nám pomoci, asi jste se celý život nerozhlédli kolem sebe. Kdo jiný by mohl stvořit něco takového než… ŠAŠEK.
Napůl šílenec napůl malé dítě, které si hraje se svými postavičkami. Co je na tom tak špatného? A co je vlastně zlo? …Opět promluví a vytrhne mě z mého zamyšlení.
„Vidím, že hodně přemýšlíš, pokud tvůj názor je takový… tak máš asi pravdu.“ Hlasitě se zasměje… na chvíli se odmlčí a pokračuje: „Má milá, velmi dlouho mně trvalo, než jsem tento svět dovedl k dokonalosti, je opravdu krásný, je tu tolik možností.“ Stále se směje, ale v jeho očích něco posmutní.
„Krásný? Co je na tomhle krásné? Jsi blázen! Tohle nemůžeš dělat!“ Konečně jsem se zmohla na slovo. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, stejně slyší každou mou myšlenku.
„A proč bych to nemohl dělat, mně nikdo nebrání, nedrží uzdy mé fantazii, navíc tu nejsi proto, abys kladla otázky, které jsou zbytečné.“
„Ale co tu tedy dělám, na co je tahle proměna? Vidím, že všechny své služebníky máš při sobě,“ ušklíbnu se.
„Myslíš si, že ano, ale musela sis všimnout, že stříbrná síla slábne, drží se jen na vlásku, a ty zaujmeš její místo.“
Chci vzdorovat. Chci mu říct, že všechno změním. Já se musím postavit tomuhle šílenci. Zachránit lidi z jeho spárů… Bohužel nemohu. Příliš jsem se změnila. Už to nejsem já. Jen můj prchavý stín. Dokonce se těším, až se připojím k jeho chmurné družině zašlých citů. Teď pro mě není cesty zpět.
„Ano hádáš správně… Ty mě bavíš, milá slečno.. dobře, jdeme do toho, ukážu ti tvoje místo.“
Usmívá se. Luskne prsty a náhle stojí vedle mě. Má modré oči malého kloučka, ale takového, co zmlátí svou malou sestřičku.
„Následuj mě.“
Jdu za ním. Na okamžik se mě dotkne ten stříbrný paprsek a rozzáří se. Říkám si: Která budu já? Ledová královna? Co to může znamenat? Zataví se u masivních železných dveří. Paprsek vychází z malé škvíry mezi podlahou a nimi. Cítím z nich velký chlad. Každá buňka mého těla po něm touží. Chce s ním splynout a přijmout ho za své. Šašek švihne rukou a dveře se otevírají samy. Postaví se zdvořile na kraj.
„Račte.“
Prvním, co vnímám, je ledová podlaha. Kruhová místnost. Z ledu podlahy se na mě dívají černé uzavřené duše. Nehýbou se, jen bezmocně těkají očima. Uprostřed je trůn vyřezaný též z ledu. Žilky s černou tekutinou v něm pulzují. Kdosi na něm sedí. Bývala to snad žena, ale její tělo téměř pozbylo podoby. Je průhledné a pomalu se ztrácí. Je prorostlá pavučinou, která jako by rostla z vrchu. Na strop, jestli tam nějaký je, není vidět. Spředené sítě se ztrácejí ve tmě. Na stěnách se line příběh. Je to dávný příběh života a smrti. Obrazy se v rychlém sledu mění a mě zaplaví vlna poznání. Já nahrazuji místo smrti. Nemůžu se dočkat. Jako bych na to celý život čekala. Vidím jak se Ona naposledy pokusí pohnout prsty a mizí. Zachytím ještě její pohled plný poznání a hořkosti.
„Tak jsi připravená, vidím, že se nemůžeš dočkat, tak se můžeš posadit a budeme si hrát.“
Téměř nevnímám, jeho slova jsou teď pro mě zbytečná. Lehce se dotknu opěradla. Cítím uspokojení a posadím se. Černá tekutina mi proudí do těla. Jen okrajově vnímám šaškův úšklebek. Ponořím se zcela do nitek smrti. Vidím velkou pavučinu, jak obepíná celý svět. Řídím ji. Lehce tahám za provázky. Měním nevinnou náhodu na krutý osud.

Čekám tu na vás… Na všechny. Vaše smrt.