Černá orchidej - Alexandr

Alexandr
Istrim pocítí zvláštní pocit chladu. Obrátí se a rychlým krokem se vydá zpět do domu. Onen zvláštní pocit stále přetrvává. Dalo by se dokonce říci, že se zkracující se vzdáleností k domu, jeho síla roste.
Právě v okamžiku, kdy se chystá rychle vyběhnout nahoru, spatří průhlednou postavu. Nejprve si myslím, že je to jen nějaký žert, ale nezdá se. Vždyť to je duch Sabriny!
„Sabrino…“ téměř vyděšeně vykřikne. Duch se jen otočí, smutně se usměje a zmizí pryč.
Rozeběhne se nahoru a to, co spatří, mu doslova vyrazí dech. Čekal hodně, ale tohle ne. Spatří neznámého muže, upíra, jak spokojeně sedí vedle těla Sabriny. Bez života, duše. Na posteli leží Martina, po krku ji po kapkách stéká krev a pusu má také od této tekutiny života. Vedle ní! Vedle ní leží Sam, zápěstí a ústa od krve. Tito tři jsou tak smrtelně bílí. Istrimovi ihned dojde, co se stalo.
„Upíři.“ Šeptne pro sebe.
Lëreny sebou škubne. Ucítí přítomnost někoho živého. Neváhá a rozeběhne se přímo na Istrima. Než stačí stařec jakkoliv zareagovat, ucítí, jak ho chytá upír za krk a láme mu jedním škubnutím vaz…

* * *

„Alexandře…“ ozve se sladký hlas Martiny. Zní tak líbezně a lákavě, otevře s úsměvem oči. Ale úsměv mu ztuhne, když nad sebou spatří tři postavy od krve.
„Promiň..“ usměje se Martina a odněkud vytáhne látku a začne se otírat. Sam a Lëreny na ni chvíli nechápavě zírají, ale když se usměje, též od ní přijmou látku a snaží se co nejvíce krve odstranit.
„Co se vám stalo?“ zeptá se rozespale Alexandr, „A proč jste od krve?“
„To nic..“ začne ho přesladce uklidňovat Martina, „To nic.“
Sam se k němu zatím pomalu blíží a v nestřeženém okamžiku ho chytne za krk a zakousne se.
„Nezabij ho.“ Ozve se Martina, když vidí, jak plamínek života v Alexandrovi uhasíná.
„Ty z něj chceš tedy udělat upíra?“ otáže se ještě jednou Lëreny.
„Já své rozhodnutí neměním.“ Odhodlaně odpoví Martina se Samem současně.
Lëreny jen s mírným úšklebkem přikývne a pozoruje, jak si Sam otvírá na zápěstí ránu a nechává Alexandra, aby se napil.

„Nechte mě s ním zde a chvíli o samotě.“ Pronesl nakonec Lëreny po celém „procesu míchání krve“.
„Proč?“ nedůvěřivě se ozval Sam.
„Věřte mi.“ Odvětil pouze Lëreny.
Martina chytla přítele a společně vyšli ven. Lëreny, jen co osaměl, naklonil se k Alexandrovi a začal šeptat: „Pronásleduj je. Zabij je. To oni z tebe udělali tohle a ty přeci nechceš být upír. Pomsti se jim! Rozumíš?“
Alexandr, ne zcela přítomný realitě, přikývl.
Lëreny odešel za Samem a Martinou, aby mohla pokračovat ve svém plánu – zmizet…
„Nyní budu muset odejít. Mám co vysvětlovat. Sbohem.“ Šeptl směrem k nim a vydal se hloub do lesa. Pryč.
Martina se Samem si vyměnili nechápavé pohledy a rozhodli se, že se vrátí k příteli…

Blíží se k němu postava z mlhy. Postava, jenž připomíná Sabrinu. Tiše dojde až k jeho posteli a líbezným hlasem prosí: „Alexandře, zhouba se na nás snesla, ale přesto tě prosím, nech Martinu žít. Ochraňuj mi ji prosím. Moji malou holčičku.“ Překvapilo ho, že při jejím polibku na tvář, nepocítil chlad, jak zprvu očekával.
Opět odcházela, on stihl za ní zavolat odpověď, která ho zavázala k ochraně Martiny.

Společně vejdou do malé místnosti, kde leží Alexandr. Překvapí je však, když u něj spatří ducha Sabriny. Ta, jakmile si jich všimne, zmizí.
Martina, překvapena pohledem na svou matku, vyrazí bolestný skřek. Sam ji chytne za rameno.
„Martino,“ špitne.
„Nevíš co tu chtěla?“ zeptá se nejistě po chvilce mlčení.
„Netuším.“ Přizná Sam.
Z jejich úvah je vyruší až Alexandr, který se probere a zakřičí: „Pomsta!“