ÚPV - Den - 3.díl (Dont hurt me - Feťák)

Otevírám oči…ano, je ráno. Sice je nemohu otevřít úplně, mám je naprosto oteklé a skoro nemohoucí, ale slunce, které mě spaluje, mi jasně označuje, že je nový den. Jakmile jsem se ale ač jen minimálně pohnul, rozbolela mě každá část, každý kout mého těla. Kameny na zemi mě tlačí a drtí moje kosti v těle. Musím vstát, nebo se o to alespoň pokusit. Jakmile ale své ruce opřu o zem, naskakují mi bolestí žíly, skoro praskají. Pot mi stéká po čele, ale musím to dokázat. Ráno je vždycky nejhorší, to je jasné, musím se rozhýbat! Najednou mě ale kdosi chytá za ruku a prudce mě zvedá…to by mi ani tak nevadilo, ale začal se mnou třást jak s chrastítkem a křičel na mě. „Phile!“ zakřičel…“PHILE!“ zakřičel hlasitěji, načež jsem si myslel, že mi prasknou bubínky! „Phile, vzbuď se sakra, je ráno a ty tu zas spíš jak čokl na zemi! Buď tak hodnej a jdi si lehnout sakra někam jinam, když už potřebuješ dělat ze sebe chudáka“ a nemilosrdně mě odhodil na zem jak kus hadru. Byl to strážný našeho města. Města v uvozovkách. Tohle totiž není město. Jakmile jsem dopadl na zem, slyšel jsem, jak mi křupla pánev. Asi se mi něco zlomilo, bolelo to jako čert! Najednou jsem začal cítit to, co cítím každý den. Tu nutnost. Nutnost dát si! Dát si další dávku! JETU! Ale ne nesmím na to myslet stejně mi ho nikdo nedá a další den bude vesměs abstinenční jako každý jiný. Snažím se znovu zvednout ale bolest je čím dál silnější. S tou pánví něco budu mít sakra! Připadám si občas jako hromádka neuspořádaných křupavých kostí. Chytám se za zeď domu a drápu se na nohy. Je to tak lézt na vysokou zasněženou horu, ale zvládám to. Najednou se mi rozklepali nohy a já cítím že jestli se alespoň troch nerozpohybuji, spadnu zase na zem a už se vůbec nezvednu. Ach bože já mám hlad! Kde najdu nějaké jídlo! Možná něco nakradli ty drobečce co stojí u Beckyina baru. Jdu se jich zeptat. Dobelhal jsem se k jednomu dítěti, které šlo zrovna naproti mně. Ptám se ho, jestli nemá u sebe něco co by mi mohl dát. Ukázal mi 5 dolarů, ale následně ukázal na jednoho pána, který tam na něj už čekal. To je Fredy, ten ty děti okrádá o to, co sami nakradli, ale ještě k tomu s jejich vědomím. Chudáci! Když jsem toho uplakaného chlapce tak sledoval jak se belhá za tou stvůrou co tam stála opodál čekající na obsah jeho malých dlaní, byl jsem zhnusen. Já s tím ale nic dělat nemohu, jsem skoro troska a bránit se, to je jako sebevražda. Jdu tedy až ke dveřím baru a chystám se zeptat druhého chlapce. Obtisk ruky na jeho tváři vytvářející velmi ošklivou modřinu mě odrazuje od jakéhokoliv žebrání a raději se otáčím a jdu zpátky. Začíná mě bolet hlava! Au to je bolest, za chvíli se mi asi rozskočí! Musím si jít lehnout, rychle! Mám sice hlad, žízeň, jsem slabý, unavený, ale musím jít spát, možná to přespím! Možná se probudím z tohohle zlého snu! Jdu neustále kupředu k domu, kde přespávají zdejší bezdomovci a začínám vnímat jakési mlhavo. Možná to jsou jen abstinenční příznaky, potřebuji do chladu a ne hnít na sluníčku jak zkažené maso. Jdu dál a snažím se trefit až k domu. Vnímám mlhu kolem sebe. Skoro nic nevidím jasně a zřetelně. Jen takové jemné mlhavo. Sklápím se k zemi na kolena a na to, jak jsem to udělal prudce, jsem ani nevnímal jakoukoliv bolest. Plazím se po zemi a snažím se zaostřit ty malé kamínky na zemi. Proč mi to nejde? To jsem tak ospalý? Před chvílí jsem vstával! Plazím se dál ani nevím kam a snažím se zaostřit. Nejde to, přichází tma. Už vůbec nic nevidím a nedokážu už nic ani vnímat, cítím jak bezradně padám na hluk špičatých kamenů ale necítím bolest…

Myslíš Dereku, že se sem ještě něco vejde?
Ne už ne, tenhle byl poslední, musíme udělat na planině nedaleko odsud další hřbitov, tady už se nic dávat nemůže, začíná to tu pěkně smrdět!