Harry Potter a spojení rodů 1.část

Severus Snape stál naproti Voldemortovi a usilovně se snažil neuhnout pohledem. Nitrozpytu se dovedl bránit skvěle a neméně dobře ho i ovládal. Nicméně proti Pánovi zla ho nikdy nepoužil a upřímně řečeno, nebyl takový hlupák, aby to zkoušel, i když byl Voldemort v dobrém rozpoložení. Smrt Brumbála udělala Pánovi zla radost a nijak mu ji nekazil fakt, že úkol nesplnil ten malý usmrkanec Malfoy, ale Severus, jeho nejvěrnější služebník. Nyní alespoň nebylo o jeho věrnosti pochyb. Což pro Voldemorta znamenalo mnoho. A s tím neschopným blonďákem ať si to vyřídí jeho otec.
Draco seděl v koutě a přemýšlel. Přemýšlel nad tím, že nesplnil úkol. Co ho však děsilo, nebo si to alespoň nalhával, byl fakt, že ho nemrzelo jeho selhání, ale to, že ten úkol vůbec někdo splnil. Věděl od samého začátku, že ten úkol pro něj není vhodný, že člověka, natož Brumbála, zabít nedokáže. Nejen že na to nemá schopnosti, ale... Prostě není vrah. Jenže copak mohl něco říct? Svému otci, člověku, kterému se odporovat nedá? On sám nikdy doopravdy netoužil po tom stát se Smrtijedem. Byla to tužba jeho otce a tu on musel splnit.
Na druhou stranu mu smrt Brumbála zachránila život. Kdyby přežil, Draco by tu už neseděl. Vlastně se divil, že je ještě naživu, ale setkání s otcem ho teprve čeká. Když si to tak v hlavě srovnal, jediný, od koho mohl čekat trochu lidské chování byl ředitel jeho koleje Severus Snape. I o tom však začal pochybovat, když mu právě on stroze poručil, aby šel za ním.

Došli do tmavé místnosti, která vzdáleně připomínala pokoj. Okno měla jen velmi tmavé, myté nebylo už od dob Voldemortovy největší slávy. Rohy byly pokryté pavučinami a na krbové římse bylo půl palce prachu. Za normálních okolností by se zde Dracovi nelíbilo, ale tohle nebyly normální okolnosti, a tak bez poznámek usedl na postel, která povážlivě zavrzala, když dosedl. Chvíli bylo ticho, Draco jen čekal, kdy Snape spustí.
„Kdybyste mi ve své nekonečné pošetilosti naznačil, co máte v plánu, nemusel jste tu být, pane Malfoyi.“ A já konečně taky ne, pomyslel si v duchu. „Skutečně bych od vás čekal racionálnější uvažování. Chtít zneškodnit velmi mocného čaroděje, jehož schopnosti se zajisté vyrovnají schopnostem Pána zla, navíc před Potterem...“ Nedořekl, protože ho přerušil Malfoy. „Před Potterem? Ale... Kde by se tam vzal? Vždyť jsem tam byl jen já a pak...“ hlasitě polkl.
„Pak jsem přišel já, že? A to je vaše jediné štěstí, Malfoyi. Nebo vy si opravdu myslíte, že byste dokázal zabít člověka?“ Malfoy pokrčil rameny, věděl však, že by to nedokázal. „Zato váš otec s tím očividně nemá problémy nemá.“ Draco ho chtěl přerušit, Snape však pokračoval. „Voldemort nechal vaše potrestání právě na Luciusovi. A ten mi nařídil vás zabít.“ Dracovi se oči zalily slzami. „Lžete!! Můj otec by nikdy... Miloval mě!“ „Ano... Miloval to je to správné slovo. Váš otec miluje jen sám sebe. A při vaší... ehm... inteligenci se divím, že jste na to ještě nepřišel.“ Dracovi se nechtělo vysvětlovat, že tohle ví už od svých 10 let. A tak se nahlas jen zeptal na to, co mu vrtalo hlavou: „Takže... mě zabijete?“ I když to nechtěl, hlas se mu třásl. Ve Snapeových očích se objevilo překvapení. „Zabít vás? Ne to opravdu v plánu nemám.“ Draco věděl, jaký trest následuje za neuposlechnutí rozkazu, ale nechtělo se mu uvěřit, že by se pro něj Snape obětoval.
Snape přesně věděl co se mu odehrává v hlavě. „Ne, neobětuji se pro vás, nebuďte tak samolibý. Voldemort má jednu chybu... A to že mi věří.“ Draco měl co dělat, aby mu tazvaně nespadla čelist, Snape však dělal, že si toho nevšiml. „A teď,“ došel ke krbu a z římsy vzal krabičku s letaxem, „pojďte. Grimmauldovo náměstí 12." Sdělil Dracovi adresu a zmizel v krbu.