Na co čas?: 3. Já tady snad umřu!

Prolézt chodbičkou nebylo zrovna jednoduché. Pavučiny, staré nejspíš půl druhého století, se mu lepily na obličej, zalepovaly mu oči a způsobovaly tak, že se jeho čelo setkalo se stropem více než pětkrát. Vzduch zde byl zatuchlý a suchý. Několikrát musel zastavit kvůli záchvatu kašle způsobeného nezměrným množství jím zvířeného prachu a již zmíněnými pavučinami.

Nevěděl, jak dlouho už leze, ale žaludek se mu již nesouhlasně ozýval, v ústech měl, jak na Sahaře a baterka pomalu vypovídala službu.

Najednou tunel končil. Nikde nic, jen zeď z kamení. Zkusil na ni zatlačit, ale ani se nehnula. Šmátral okolo sebe a hledal nějaký mechanismus odstraňující zeď, ale nic nenahmatal. Zoufale si sedl, opřel se zády o stěnu tunelu a kolena si přitáhl k sobě. Věděl, že na cestu zpět nemá sílu a i kdyby měl, na druhé straně také nebyla možnost žádného úniku.

Tak tam seděl a jen čekal. Já tady snad umřu.. pomyslel si nešťastně.Oči se mu klížily, a tak se zachumlal více do svetru a usnul.

Probudily ho až paprsky slunce, které mu dopadaly na tvář. Vycházely z díry, která se nacházela na místě, kde byl předtím konec chodby. Štípl se do ruky, aby se ujistil, že to není sen. Nebyl, a tak nadšeně popolezl k otvoru a vykoukl ven. Překvapeně se zarazil, když spatřil nějakého mladíka, jak stojí nad ním a zubí se.

"Nazdárek, tebe neznám. Kdopak seš?" zazubil se ještě víc. Měl hnědé vlasy a zelené oči s uličnickými jiskrami. Umazané hnědé kalhoty a košili mu částečně zakrýval černý plášť.

"William, co je?" zeptal se popouzeně, když se kluk začal smát.

,,Ale nic, já jsem Nesterlest, ale říkej mi radši jen Nes," představil se a natáhl levou ruku s nataženým malíčkem a pokrčenými ostatními prsty. William zmateně zamrkal.

,,Ty asi nebudeš odtud, co?" nadzvedl mladík obočí a ruku stáhl.

,,No ani ne," zrozpačitěl William.

,,A jak ses vlastně dostal tam?" ukázal do chodbičky.

,,No já to..já.." nevěděl co odpovědět.

,,Víš co? Povíš mi to až za chvíli. Teď musíme jít, tady to není bezpečný," zachránil ho Nes před zdlouhavým vysvětlováním. Nes zamířil hlouběji do lesa. William si až nyní všiml, že v nějakém stojí.

Byl to krásný a hustý les. Stromy tu byly pěkně košaté a v jejich korunách poskakovalo mnoho ne zrovna vyhublých veverek. Na zemi to vypadalo asi takto: kytka, houba, kytka houba, kytka... Klučina před ním se ale ani nezastavil, aby některou z hub utrhl, přestože většinu z nich poznával i William a věděl , že jsou jedlé.

Nes se z ničeho nic zastavil před jedním obzvláště tlustým stromem a zatáhl za jednu z větví. Will na něj nechápavě hleděl, ale plácl se po hlavě, když se velký kus kůry odklopil a odkryl tak velkou kulatou díru ve stromu, která vedla až kdoví kam, protože i když se William nakláněl, jak chtěl, dno ani nezahlédl.

,,Skoč tam, neboj se, ta skluzavka je naprosto bezpečná," dodal, když uviděl Williamův zděšený výraz po jeho prvních dvou slovech.

William, stále neuklidněn ani jeho slovy, se zhluboka nadechl a skočil..

Dopadl na něco kluzkého a začal se řítit obrovskou rychlostí nějakým korytem. Neznámá síla ho mačkala ke dnu a po několika prudších zatáčkách málem vyprázdnil svůj, už tak dost prázdný, žaludek.