Muž v černém: Tanečnice

I.
Bylo deštivé odpoledne. V baru bylo celkem mrtvo, protože nebylo otevřeno. Pánové se mohli pobavit pohledem na spoře oděné dámy až po desáté večer. Zatím mohli jen závidět barmanovi, který vytíral za pultem skleničky. Téměř celou dobu pozoroval dívku, která se svůdně vlnila na vyvýšeném pódiu u tyče.
Barman byl už úplně zrosený z toho pro muže báječného pohledu. Tak zaujatě sledoval její pohupující se boky, že si ani neuvědomil, že jednu sklenku vytírá už asi podesáté.
Čím více svršků padalo na zem, tím více kapek potu vystupovalo na barmanově čele. Carla se pustila tyče a klesla na všechny čtyři a pomalým pohybem rukou a nohou se sunula na okraj pódia.
„Roztomilý zadeček!“ ozval se za ní uznalý hlas.
Carla poznala, že barmanovi nepatří. Pomalu otočila hlavu. Za ní stál vysoký hubený muž. Kouřil doutník a z klobouku mu crčela voda. Bylo vidět, že zrovna přišel zvenčí.
„Opravdu rozkošná prdelka!“ prohlásil znovu. „Mohl bych si sáhnout?“
Carla neřekla ani slovo a přilezla blíž k němu. Přeměřila si ho pohledem. Docela se jí zamlouval.
„A jak vy jste se sem dostal?“ zeptala se. „Ještě jsme přece neotevřeli…“
„Řekněme, že jsem nový spolumajitel,“ odpověděl muž.
„Opravdu?“ podivila se Carla. „Nevěřím vám. Šéf by si nikdy nevzal nějakého společníka. Na to je moc lakomej…“
„Kdo taky říkal, že jsem spolumajitel vašeho bývalého šéfa?“
„Bývalého? Neříkejte, že to prodal?“
„Asi tak nějak,“ usmál se muž.
„Takže, kdo je teď vlastně novým majitelem?“
Muž se jen usmál.
„No, můžu vám jen říct, kdo je novým spolumajitelem,“ řekl po chvíli.
„To si ráda vyslechnu,“ usmála se.
„John Tit,“ pronesl a políbil ji ruku. „Jste fakt kost! Nebudete mít večer po vystoupení čas?“
„Možná,“ usmála se a oči se jí dychtivě zablýskly.
„Fajn, počkám tady u baru,“ pronesl Tit a vzdálil se k baru, jako by chtěl ukázat, kde bude čekat. Nechal si však nalít jen drink a s velkým zájmem pozoroval, jak Carla pokračuje v tanci.

II.
Jak se dalo čekat, Carla si nakonec čas našla. Tit skutečně čekal večer u baru a hned jak ji skončilo vystoupení už vrhal zvědavé pohledy na pódium. Sotva dotancovala a slezla z pódia už mířila k pultu. Vypili si pár drinků a poté navštívili Carlin pokoj, kde zůstali až do rána.
Jejich schůzky pokračovaly. Prakticky ve stejném duchu. Jednou v noci, asi čtrnáct dní po jejich první schůzce, leželi spokojeně v Carlině pokoji. Zase po jednom jejich randeti. Najednou se však John prudce posadil. Vzbudil tím Carlu.
„Co se děje?“ zeptala se rozmrzele a rozespale, když si všimla, že John vyskočil z postele a pak na sebe začal házet jednotlivé kusy svého oblečení.
„Jen jsem si vzpomněl, že jsem ještě zapomněl někam jít. Nic důležitého. Spi dál, puso,“ řekl ještě a už za ním bouchly dveře.
Carle se už nechtělo spát. Naopak. Cítila žízeň. Tak se zvedla, vzala si župan a vyšla z pokoje. Měla namířeno dolů do baru, kde si chtěla vzít něco k pití. Procházela kolem desítek dveří v ponuré, skoro neosvětlené chodbě. Všude vládlo ticho a klid. Ale u posledních dveří ji vylekala prudká rána – jako když někdo bouchne do stolu. Když si trochu oddechla, všimla si, že mezerou mezi dveřmi a podlahou proniká slabé světlo zahalené oblakem kouře. Když nastražila uši, zaslechla i nějaké hlasy.
Zahlodala v ní zvědavost. Přistoupila blíže ke dveřím a přitiskla na ně ucho. Ten hlas, který mluvil, patřil jejímu šéfovi Clintu Laxovi. Zněl rozrušeně a docela i vztekle. Carla se zaposlouchala. Tohle ji zajímalo. A to moc.
„Kde ho našli?“ ptal se zrovna vztekle a bylo slyšet kroky, jako když někdo obchází kolem stolu.
„Tam jak jsme ho zahrabali, šéfe!“ zazněla odpověď. Zdálo se, že je to John.
„Hm… vědí o koho jde?“ ptal se znova Lax.
„Vědí, šéfe!“ další odpověď.
„Netušil jsem, že nám ten chlap bude dělat starosti i po smrti,“ pronesl znovu Lax a dál obcházel kolem stolu. „Napřed nám nechtěl vydat tenhle klub a teď se ještě nechá najít… Jak k tomu došlo?“
„Psi ho vyhrabali z tý skládky, kam jsme ho uklidili a ráno ho pak našli…“
„Co maj ti psi na tom shnilým mase?“
„Když nemaj co žrát, šéfe!“
„Drž hubu! Nehodlám se tady probírat nějaký mizerný čokli! Vědí kdo to udělal?“
„Vědí, šéfe! Poznali to hned!“
„Fajn, jestli se na nás chystaj, tak si to s nimi vyřídíme!“ znova bouchl do stolu.
„Nemají důkazy, šéfe!“
„Fajn, tak to je zatím v pohodě. Pokud se najdou nějací svědci – zabít!“
Ozvalo se zarachocení dřevěné krabice.
„A sakra! Doutníky došly! Jerry, skoč pro další! Jsou dole v baru! A dělej! Nemám co kouřit!“
Za dveřmi se ozvaly kroky a stále se blížily. Carla zatajila dech. Někdo vzal za kliku u dveří. Carle úplně zdřevěněly nohy. Dveře se pootevřely a pruh světla se rozšířil. Do chodby zavál oblak tabákového kouře.

III.
Carla celá ztuhla. Pruh světla se rozšiřoval, tabákového kouře přibývalo. Najednou však jako by se všechno zastavilo. Snad i vzduch se přestal hýbat, jelikož kouř vytvořil veliký oblak, který zůstal viset ve vzduchu. Světla v chodbě zhasla. Hlasy utichly. Všude klid a mír. Jako když utne.
Carla překvapeně zůstala stát. Z temnoty se k ní blížil tichý klapot bot. Za malý okamžik se ze tmy vynořil vysoký černovlasý muž. Oděný byl celý v černém a kráčel pomalým, jistým krokem. Zastavil se asi metr a půl od Carly. Přestože od ní nebyl daleko, pořád ho zahalovala tma. Do tváře mu nebylo vidět.
„Kdo jste?“ zeptala se potichu Carla.
Muž mlčel.
„Ještě se můžete zachránit, Carlo,“ řekl po chvíli ticha. „Ještě je čas!“
„Co… co tím chcete říct?“ zeptala se roztřeseně. „Kdo jste?“
„Přítel,“ zněla krátká odpověď a muž pokračoval: „Ještě máte čas utéct! Udělejte to! Oni vás zabijí, když neutečete! Zastřelí vás a zahrabou na skládku, jako to udělali s posledním majitelem tohoto baru! Neplatil jim totiž dluhy a tak si to vybrali takhle! A vy jste je slyšela, jak se o tom baví! Jste svědek!“
„Nic jsem přece neviděla… a stejně bych nic neřekla!“
„To je nezajímá! Jasně jste je slyšela! Jste svědek a dobře jste slyšela, že všechny svědky mají zabít!“
„Ne, mě nezabijí! John to nedopustí!“ nějak dostala odvahu, kterou před chvílí ještě neměla.
„John bude muset držet pusu a poslouchat svého šéfa. Kdyby to neudělal, byli byste pod kytičkama oba dva! A pak.. stejně tě chce jenom do postele, o nic jiného mu nejde!“
„Kdo sakra jste, že můžete vědět všechno?“
„Uteč! Neztrácej čas!“ ozvalo se ještě jednou a muž byl pryč.
Světla opět naskočila. Dveře se prudce rozrazily. Carla teď ucítila štiplavý kouř naplno a celou ji ozářil kužel světla. Ani se nestačila pořádně vzpamatovat, když spatřila, že ve dveřích stojí vysoký muž. Úplně ztuhla. V pokoji za dveřmi spatřila celkem početný hlouček mužů s doutníky v pusách, jak na ní civí.
„Ta děvka! Chytit!“ ozval se z pokoje hlas. Patřil Laxovi.
Carla už na nic nečekala a vzala nohy na ramena.
Z pokoje se ještě ozvalo:
„Ta tvoje zatracená buchta nás slyšela, Johne! Jestli ji nedostanem, práskne nás poldům!“
„Nechte to na mě, šéfe!“ bylo slyšet Johna.
Za malý okamžik se už ze dveří hrnul zástup mafiánů a hnal se za Carlou.

IV.
Mrtvola se nacházela ve slepé uličce mezi cihlovými domy. Byla zahrabána mezi popelnicemi. Z mnoha průstřelů na těle už ani nevytékala krev, bylo však vidět, že jsou čerstvé.
Našel ji tam jeden postarší občan, který byl toho rána venčit svého psa. Chlupáč mezi odpadky ucítil pach krve a tak počal okamžitě hrabat. Pán ho chtěl odtáhnout, ale hafáč byl rychlejší. Na pána zpod různých odpadků vykoukly dvě vytřeštěné oči zalité krví. Pán okamžitě zavolat policii. Z hromady odpadků vytáhli Carlino bezvládné tělo.
Policie nikdy nezjistila kdo a proč ji zabil. Tak skončil příběh o jedné barové tanečnici, která se nešťastným způsobem zapletla s mafií a zaplatila za to životem.