Deset minut klidu

_Kapitáne… Proč si mě opustil?_ Nový kapitán lodi Litania seděl na můstku ve velícím křesle. Okolo něj se mužstvo vracelo do starých kolejí. Všichni se snažili dělat svojí práci, ale na rozdíl od posledních několika dnů už nikdo nespěchal. Kapitán si pro to již několikrát oddychl. Když mužstvo nespěchá, jde jim všechno daleko lépe. Dokonce se začala vracet vtipkovací nálada, i když v této době byla spíš nucená, aby přicházeli na jiné myšlenky.
_Byl si kapitán… Kapitán opouští loď jako poslední, ne jako první…_ zvedl sluchátko.
„Tady kapitán Arcais. Spojte mě s profesorem Rafingem.“ _Je to zvláštní říkat si kapitán. Za jiných okolností bych měl být hrdý. Kapitán tak velké vesmírné lodě snad nikdy nebyl mého věku…_
„Kapitáne, tady profesor Rafing.“
„Profesore…“ _Proč sem ho vlastně potřeboval? Zatraceně, volám ho jenom protože nechci být sám…_
„Profesore, potřebuji od vás zprávu o stavu posádky, zásob jídla a léků a hlavně o stavu paliva.“ _Tohle není práce pro profesora vojenské historie a on to moc dobře ví. Ale také ví, že někdo to dělat musí…_
„Ano pane, hned vám jí donesu.“ Zavěsil. Kapitán se podíval okolo sebe. Muži i ženy byli na svých místech. _Kdyby teď přijela neplánovaná inspekce, dostal bych vyznamenání za vzornou posádku._ V tom lodí zatřásla rána. Červená světla zářila zářit a všichni začali hledat, co a kde se stalo. Kapitán Evijn Arcais okamžitě zavolal desátníka u radaru.
„Co to bylo desátníku?!“
„Pane, ještě před chvíli tam nikde nikdo nebyl…“
„Co to bylo?!“
„Tři nepřátelské lodě, jedna z nich mateřská.“ Kapitán zaklel. _To nám nemůžou dát alespoň chvíli pokoj? Sakra, jak se z tohohle mám dostat?_
„Nabijte zbraně. Miřte na mateřskou loď.“ Všichni poslechli. Za chvíli viděli, jak od jejich lodě odlétá střela. Zasáhli nepřátelskou loď. Strefili část trupu. _Jestli máme umřít, tak neodejdeme sami._ V naprostém tichu z trupu začaly vylétávat nejrůznější věci. To za chvíli přestalo, evidentně zavřeli všechny vchody do porušené části.
„Miřte na jejich můstek. Zničíme jim štíty.“ Další výstřel. Ovšem to už i nepřátelé začali střílet. Zasáhli část lodě, takže i na Litanii se musela uzavřít několik dveří. _Jakou máme asi naději proti třem lodím… Asi to nechci ani vědět..._ Jejich střeli na tom ovšem byly lépe. Jedné z nich se nakonec podařilo vletět do můstku a zničit jej. Mateřská loď byla poražena. Ovšem dvě další lodě neměli v plánu s útokem přestat.
„Kapitáne, Laserová děla jsou vybitá. Musíme deset minut počkat.“ _Je po nás. Sakra, je po nás… to snad ne… deset minut…_ Z jedné nepřátelské lodi vyletěla střela. Minula. A potom byl klid. Ke křeslu přiběhl poručík Ernis
„Kapitáne, zdá se, že nepřátelské lodě také musí nabít. Máme zhruba deset minut čas.“ _Můžeme utéct… musíme utéct._
„Skočte do maximální rychlosti a co nejdřív odsud.“
„Nemůžeme. Děla vybíjeli nejen svou vlastní zásobu, ale celkové zásoby lodě. Musíme stát na místě, nemáme teď energii ani na postranní trysky.“ _Jsme tu na mrtvém bodě… to není dobrý… tohle vůbec není dobrý…_ Všichni lidi na palubě se dívali jeden na druhého a potom na kapitána.
„Kapitáne!“ Ozval se Desátník Cornell u radaru, „Jedna loď se k nám přibližuje. Čas kontaktu za dvě minuty.“
„Za jak dlouho budeme mít energii na výstřel?“
„Za sedm minut.“ _To je špatný. Chtějí se s námi srazit nebo co? Ne, na to letí moc pomalu. Spíš sem chtějí vpadnout… takže to bude chtít zbraně._
„Tak jo, připravte se na vpád nepřátel do naší lodi. Všichni si vezměte zbraně.“ Kapitán vstal a odešel. Ve zbrojírně si vzal dvě malé laserové pistole a jednu pušku. Všechno pečlivě nabil a potom odešel k vchodu z venku, aby tam čekal na brzy příchozí. _Jak tahle válka vlastně začala? Jediné co vím je, že sem přiletěli odjinud. Nejprve se všechno dařilo. Vzpomínám si, jak to ukazovali v televizi.Zástupce jejich druhu vystoupil ze své rakety. Přišel k němu Prezident a přivítal se s ním. Asi dva týdny na to dokázali vyvinout jednoduchý dorozumívací jazyk, díky kterému se naše národy mohli bavit. A právě v té době jsme zjistili jejich záměry._

„Přišli jsme, abychom si vaše planety obsadili svými potomky. Všechny planety námi obsazené jsou již přeplněné a tudíž potřebujeme nové místo. A vaše Soustava je pro nás ideální. Jsme rádi, že nemáte žádných námitek.“ Lidé si nejdříve mysleli, že dorozumívací jazyk tito obyvatelé jiných planet špatně pochopili, potom ale zjistili, že to tak doopravdy mysleli. Prezident byl velmi rozhořčen. Řekl něco, co cizince velmi urazilo a ti odletěli. Ovšem, jak se pár dní nato ukázalo, neodletěli nadobro.

Zbraně namířili na dveře. Nikdo nic neříkal, všichni čekali. Slyšeli, jak se loď připojila k té jejich a po chvíli uslyšeli i otevírání dveří na druhé straně tunelu. Každou chvíli tam měli vpadnout. Vchodové dveře lodě se otřásly. Kapitán potěžkal svou zbraň. Ozvala se ohlušující rána. _Tak takhle vypadá můj konec? To není fér. Nemám snad právo si trochu zakřičet? Trochu zabrečet?_ Kapitán se podíval okolo sebe na svou posádku. _Ne, nemůžu. Musím být silný, kvůli nim._ Dveře se rozletěly. Dovnitř vběhlo asi dvacet nepřátel, za nimi se hrnuli další. Lidé na palubě pálili do cizinců. Ti se bránili stejně. Všude létali paprsky, lidé i cizinci padali k zemi. A za chvíli bitva přestala. Kapitán se rozhlédl okolo sebe. Až v tu chvíli si uvědomil, že leží na zemi. Nemohl pohnout rukou. Ležel, díval se do stropu. Všude bylo ticho. Nad sebou náhle uviděl proletět střelu. Nebyl konec bitvy, to jenom on dostal zásah. _Jdu za Vámi kluci. Kejle, Joshi, doufám, že tam na mě čekáte… na druhé straně…_

Probral se. Byl v tmavé místnosti. Pokusil se pohnout rukou. Nemohl. Nejspíš ležel na zemi, nebyl si tím úplně jistý. V tom se odněkud ozval hlas. Poznal, že mluví dorozumívacím jazykem, který byl vytvořen mezi lidmi a cizinci, ale Evijn jej neznal.
„Říkal mi, abych vám překládal, pane.“ _Kdo to řekl? To byl Rafing… On žije?_
„Naše loď byla zničena spolu s posádkou. Mě nechali žít kvůli překladu a Vás, abyste jim prozradil novou polohu naší Soustavy. Dokud jim to neprozradíme, mají pro nás připravená mučící zařízení.“ _Proč sem neumřel? Proč sem zatraceně neumřel._
„Rafingu, mohl byste v tom jazyce něco zakřičet, aby to pěkně slyšeli?“
„Ano pane.“ _Joshi, Kejle, vemte si mě k sobě… tohle nevydržím… prosím…_
„Vyřiď jim, že jsem připraven zemřít pro Soustavu. A že ze mě dostanou hovno.“
„Pane, obávám se, že tohle slovo není v dorozumívacím jazyce.“