Černá orchidej - Černá orchidej

Černá orchidej
Světlo...
Obklopovalo je pouze jasné oslnivé světlo, ocitli se v jeho spárech, v bludišti bez cesty zpět. Ačkoliv by měli cítit beznaděj, černá orchidej jim to nedovalila. Utápěli se pouze v nicotě.
Martina nechápe, co se děje – vždyť orchidej se takto nikdy „nezachovala“. Cítí ještě něco zvláštního, podivnou energii, která kolem proudila.
„Same….Alexandře.“ špitne potichu zmateně.
Odpovědi se jí však nedostalo.
„To ne..“ zmateně vykřikne a pokusí se vstát. Nejde to. Natáhne ruku, kde tuší, že naposledy ležela orchidej a naštěstí zde stále leží. Pevně ji stiskne. Energie, která jejím tělem, ji již nepřekvapí. Čekala něco podobného. Chce ji schovat zpět do úkrytu, orchidej to ovšem nedovolí.
Překvapena na ni opět šáhne. Tentokrát nával energie ustane a ona může černou orchidej opět uschovat.
Poslední paprsek světla ozáří okolí a poté nastane tma.
Upíří oči si snadno přivyknou na změnu světla za tmu. Pro Martinu možná bohužel…
Spatří, jak na zemi bez dechu leží Alexandr a Sam.
„Same…Alexandře.“ zašeptá a připlazí se k nim. Při pohledu na společníku ji dojde, že je zle. Ihned je ji jasné, co musí udělat. Otevře si na zápěstích ranku a přiloží je každému k ústům. Začnou okamžitě instinktivně sát.
Jak předpokládala, zabralo to, a i když se ona cítí vysíleně, je ráda, že ti dva jsou „zpět“.
Oči se jí začnou pomalu únavou zavírat…

Tma…

Probere ji hluk a křik, který se kolem ozývá. S námahou pootevře oči.
Spatří Sama, jak se naklání nad ležícím Alexandrem a chystá se ho zabít.
„Neee!“ vykřikne.
Sama to zarazí a s překvapeným výrazem ve tváři se na ní podívá.
„Nezabíjej ho..“ dodá Martina.
„Vždyť on nás chce také zabít, tak proč se ho jednoduše nezbavit? Chce zabít mě i tebe, Martino!“
„Ji ne..“ špitne Alexandr.
Martina se s údivem postaví a pohlédne Alexandrovi do očí, Sam se jen trhnutím hlavy obrátí na něj.
„Cože?“ vykřikne.
„Ji nechci zabít.“ nyní již odhodlaně řekne Alexandr.
„Jak to?“ otáže se nechápavě Martina.
Odpovědi se ji ovšem nedostane, Sam vykřikne a vrhne se na Alexandra. Ten to ovšem čekal, takže se uhne a Sam sám spadne na zem, rychle se však zvedne a tiše teď obchází kolem Alexandra. Ten sed na něj dívá a přemýšlí, kdy zaútočit.
„Pojď!“ křikne Alexandr provokativně.
Zabralo to. Sam se rozeběhne a opět na něj skočí, ale Alexandr jen o krok ustoupí a on se spadne, narazí přitom do zdi. Bolesti si nevšímá a s krátkým zasyčením a odhalenými špičáky se rozhodne opět zaútočit.

Martina vše s napětím očekávala.
Překvapila ji Alexandrova slova, že ji nechce zabít. Proč?, ptala se sama sebe.
Spatřila, jak se Sam s obrovskou silou vrhl na Alexandra.
Nechtěla, aby ho zabil.
Rozhodla se, že opět použije Černou orchidej. Riskne její moc…
Pomalým nejistým tahem vyndá z kapsy květinu, ze které okamžitě začnou proudit paprsky, i když Martina neřekla požadovaná magická slova.
Uslyší Samův bolestný výkřik a spatři, jak spadl k zemi. Alexandr za ním. Následuje zmatený výkřik Martiny.
„To jsem nechtěla.“ Zašeptá a utíká k nim.

Sam nedýchá, Alexandr ztěžka.
„Co jsem to udělala.“ Zachvátí Martinu panika.
Alexandr chce zvednou hlavu, Martina mu v tom však zabrání, „Nenamáhej se. Musím jít zachránit Sama.“ Špitne.
Nejdříve však schová orchidej, která již nezáří a nehybně ležela na zemi.
Vstane a dojde k příteli, který leží kousek dál. Ví, že jediné, co by mu mohlo pomoci, je její krev. Kousne se do zápěstí a čeká, až z něj začne slabě proudit krev. Přiloží jej k ústům Sama, ale on dál nehybně leží. Na krev nijak nereaguje.
„Same.“ Zděšeně vykřikne.
Alexandr sebou trhne a zvedne hlavu.
„Není…“ jediné slovo, na které se Martina zmůže. „Same neee. Nesmíš.“ Křičí dál a snaží se, aby její krev proudila do jeho úst.
„Martino.“ Povzdechne se Alexandr.
„Co?“ vykřikne.
„Myslíš, že to ta orchidej. Já to nebyl, přísahám!“
„Orchidej?“ nechápavě se otáže.
„Vždyť víš, jakou má magickou moc a Sam se jí vždycky bál. Já také, ale tedy, no spíše jsem se bál o tebe. Nechtěl jsem tě nějak ohrozit. Nemohl.“
„Orchidej. Ano, má ohromnou moc, má mě ochránit, ale proč by mě měla chránit před Samem? Vždyť ten by mi nikdy neublížil. Nikdy!“ poslední slovo vykřikne do noci.
„Brzy bude svítat.“ Poznamená Alexandr.
„Vím, že si jako malý přál hrob v lese. Myslíš, že by-“
„To šlo?“ dodá upír.
„Ano.“
„A i kdyby nešlo, my si poradíme.“ Usměje se Alexandr a se syknutím se posadí.
„Chceš krev?“
„Ne, to bude dobré. Dej mi chvíli.“

Lesem se nese krásná omamná vůně hub a stromů. Neslyšně se jím prochází tma, která však brzy skončí a tichou noc přeruší ptáčci, kteří budou zpívat ranní píseň.
Tuto dokonalou harmonii vyruší až dva hlasy.
„Počkej prosím, musím si na chvíli odpočinout.“ řekne vysíleně Martina
„Co se děje?“ vyděšeně se optá její společník.
„Propojení, Alexandře.“ Vypraví ze sebe.
„Promiň,“ položil na zem mrtvého Sama a podepřel ji, „já si to neuvědomil.“
Martina se jen smutně usměje a opře se o něj.

„Martino!“vykřikne Alexandr, když se mu upírka sesune do náruče. Pod její a Samovou váhou spadne na zem.
„Alexandře.“ Vysíleným hlasem mu šeptá do ucha.
„Myslíš, že tě krev zachrání?“ s nadějí se optá.
„Ne, propojení je tak silné, že ne.“
„Ale ty nesmíš zemřít, ne! Já nechtěl, to ne.. já…“
„Vždyť za nic nemůžeš, to orchidej.“ Smutně se usměje Martina.
„Pamatuj si Martino, že tebe jsem nikdy nechtěl zabít a navždy budeš v mém srdci jako přítel, ať se stalo, co se stalo.“
„Ano.“ Souhlasí.
Alexandr ucítí, jak jej smáčí slzy.
„Ty pláčeš.“ Pronese užasle.
Odpovědi se mu však nedostane. Martina naposledy vydechla…